ECLI:CZ:US:2022:4.US.2716.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2716/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Nácala, zastoupeného Mgr. Andreou Nácalovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2022 č. j. 28 Co 448/2021-272 a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. srpna 2021 č. j. 17 C 117/2020-175, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Petra Ambrože, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a III. výroku tamtéž uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem obvodní soud zastavil řízení co do částky 1 280 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobní návrh vedlejšího účastníka na zaplacení částky 9 302,34 Kč s příslušenstvím (II. výrok), žalovanému stěžovateli uložil, aby vedlejšímu účastníkovi zaplatil částku 9 037,66 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (napadený III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Předmětem sporu byl nárok vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení za užívání v rozhodnutí specifikovaného nezastavěného pozemku v jeho vlastnictví. Výši žalovaných částek za tři dvouletá období vedlejší účastník odvodil od velikosti spoluvlastnického podílu žalovaného stěžovatele na společných částech nemovitostí (bytových domů a garáží) v bytovém areálu zvaném "Geologická"; šlo o věc vyloučenou k samostatnému projednání z dalších hromadných žalob vedlejšího účastníka proti spoluvlastníkům nemovitostí v uvedeném areálu. Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětný pozemek není veřejným prostranstvím, nýbrž dvě ze tří jeho částí tvoří funkční celek daného bytového komplexu, jsou nezbytně nutné k provozu staveb a jiné jejich využití není možné. Bylo tak nerozhodné, zda a případně do jaké míry stěžovatel tyto části pozemku v rozhodném období skutečně užíval, neboť k jeho bezdůvodnému obohacení dochází již v důsledku jeho spoluvlastnického práva k nemovitostem v areálu "Geologická".
3. K odvolání obou účastníků řízení rozhodl městský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4 183 Kč s příslušenstvím, částku 5 911 Kč s příslušenstvím a částku 5 911 Kč s příslušenstvím; co do částek 275 Kč, 390 Kč a 390 Kč, vše s tam specifikovaným příslušenstvím, jakož i co do příslušenství dalších tam uvedených částek, žalobu zamítl; ve zbývajícím rozsahu, tj. nad rámec žalobního návrhu o zaplacení 17 060 Kč s příslušenstvím, rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil (I. výrok). Dále uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s posouzením obvodního soudu, pouze ustoupil od jeho pomyslného dělení pozemku na tři části, které bylo zavádějící a nesprávné. Celý pozemek od počátku, tedy i v rozhodném období, tvořil funkční celek s bytovým komplexem "Geologická", přičemž k totožnému závěru soud dříve dospěl i v dalších věcech vedlejšího účastníka týkajících se téhož pozemku. Pozemek naproti tomu nebyl a není veřejným prostranstvím, neboť nesplňoval v rozsudku blíže rozvedené zákonné podmínky. Žalobní návrh vedlejšího účastníka byl proto co do základu důvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že mu bylo odepřeno právo na bezplatné užívání chodníků na pozemku vedlejšího účastníka, přičemž bezdůvodné obohacení je povinen uhradit i přesto, že sám na rozdíl od veřejnosti tyto chodníky ani nevyužívá, stejně jako nevyužívá ani ostatní plochy na pozemku. Soudy nesprávně vyložily pojem "funkční celek", který není na posuzovanou situaci použitelný, a své závěry přesvědčivě nezdůvodnily; stejně tak dostatečně nevysvětlily ani to, proč pozemek není (v rozporu s názorem stěžovatele) veřejným prostranstvím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Lze doplnit, že stěžovatel byl městským soudem poučen, že proti jeho rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v §237 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přípustné dovolání. Stěžovatel nicméně nepochybil, obrátil-li se na Ústavní soud, aniž nejprve v souladu s uvedeným (přinejmenším zavádějícím) poučením podal dovolání; předmětem sporu bylo v době vydání rozsudku městského soudu peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a případné dovolání by tak bylo ze zákona nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
8. Předmětem sporu byly v posuzované věci (po částečném zastavení řízení) tři peněžité nároky v celkové výši 17 060 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem městského soudu bylo nakonec stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi celkem částku 16 005 Kč s příslušenstvím, což je částka, kterou lze považovat za bagatelní. Dle judikatury Ústavního soudu přitom ústavní stížnosti, jejichž jádrem je nepřiznání tzv. bagatelní částky, zpravidla postrádají ústavněprávní rovinu, což vede k jejich odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost [srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18 (U 1/92 SbNU 356)].
9. Uvedené ale neznamená, že by za všech okolností byl v těchto věcech odepřen přezkum Ústavním soudem. Posouvají-li konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, jehož podstatou je spor o tzv. bagatelní částku, celou věc do ústavněprávní roviny, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout, a tím zabránit jejímu věcnému přezkumu [srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
10. Takovými okolnostmi mohou být např. zájem na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu, potřeba sjednotit judikaturu [srov. např. nález ze dne 13. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13 (N 93/73 SbNU 549)], popření podstaty ústavně zaručeného lidského práva či svobody nebo podstatný zásah do nich [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Ve všech těchto případech však musí jít zároveň o extrémní vybočení z obecných principů spravedlnosti, a tudíž ani potřeba sjednotit judikaturu či zájem na dodržování judikatury Ústavního soudu nezakládá bez dalšího přesah jednotlivé věci do ústavní roviny [srov. nález ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18 (N 60/93 SbNU 273)].
11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustřeďuje na výčet údajných pochybení obecných soudů, která měla spočívat především v nedostatečném zdůvodnění jejich jednotlivých - pro rozhodnutí ve věci stěžejních - závěrů. Současně však neuvádí žádnou argumentaci ve prospěch toho, že i přes tzv. bagatelní povahu věci měly být dány natolik specifické okolnosti případu, v jejichž důsledku tvrzená pochybení soudů představují porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody. Ústavní soud po prostudování věci rovněž neshledal žádné okolnosti, které by mohly svědčit o mimořádném kontextu stěžovatelovy situace, který by mohl založit neústavnost napadených rozhodnutí.
12. Nutno doplnit, že stížnostním námitkám by nebylo možno vyhovět ani v případě, že by předmětem sporu byla jiná než tzv. bagatelní věc. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že je v důsledku napadených rozhodnutí diskriminován, neboť mu bylo odepřeno právo na bezplatné užívání chodníků na pozemku, za které přesto, že je sám ani nevyužívá, musí navíc vydat bezdůvodné obohacení. Tento okruh námitek však nemá jakoukoliv oporu v napadených rozhodnutích, z jejichž odůvodnění je zřejmé, že soudy při výpočtu výše bezdůvodného obohacení od výměry pozemku odečetly příslušnou výměru zastavěnou chodníkem, k čemuž uzavřely, že pasivně legitimovaným subjektem je v tomto rozsahu nikoliv stěžovatel, ale obec jako vlastník pozemní komunikace, jejíž součástí je i předmětný chodník (viz bod 131 odůvodnění rozsudku obvodního soudu nebo závěr bodu 15 na str. 10 odůvodnění rozsudku městského soudu). Za tuto část pozemku tak stěžovatel vedlejšímu účastníkovi ničeho nehradí, což je ostatně zjevné i přímo z I. výroku rozsudku městského soudu, kterým byla v tomto rozsahu žaloba zamítnuta.
13. Neopodstatněné jsou i zbývající námitky o nedostatečném odůvodnění závěrů o povaze pozemku. Jak obvodní soud, tak městský soud se posouzením povahy pozemku pečlivě zabývaly. Po rozsáhlém dokazování (včetně místního šetření) dospěly k tomu, že pozemek je součástí areálu bytových domů a že vzhledem k jeho povaze a funkčnosti tvoří s dalšími nemovitostmi v areálu funkční celek; z tohoto důvodu pak již nebylo rozhodné, nakolik stěžovatel pozemek skutečně využívá, neboť k jeho bezdůvodnému obohacení docházelo již v důsledku jeho spoluvlastnického práva k bytovým domům a garážím bytového areálu (blíže viz body 31 až 120 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, příp. body 13 až 15 odůvodnění rozsudku městského soudu). Rekapitulované závěry soudů Ústavní soud považuje za logické a přesvědčivě zdůvodněné, a napadená rozhodnutí tak ani v tomto ohledu nevykazují stěžovatelem tvrzené nedostatky.
14. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu