ECLI:CZ:US:2022:4.US.2723.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2723/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Hrdiny, zastoupeného Mgr. Janem Řezníkem, advokátem, sídlem Zápy 271, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2022 č. j. 30 Cdo 2933/2021-195, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a databáze Ústavního soudu se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění ve výši 1 040 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 111 EC 154/2010, jehož předmětem byla žaloba stěžovatele proti jeho bývalé partnerce na vrácení celkem 23 darů v celkové výši 283 100 Kč, zahájeném návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 21. 7. 2010. Proti rozsudku, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl stěžovatelovu žalobu, podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 6. 2013 č. j. 17 Co 162/2013-468 částečně odmítl, jelikož seznal, že proti některým nárokům je pro jejich výši nepřípustné podat odvolání, a částečně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 potvrdil. Následně podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2014 č. j. 33 Cdo 456/2014-517 pro nepřípustnost, protože směřovalo proti rozsudku, jímž městský soud rozhodl o dvaceti třech peněžitých plněních, která jednotlivě nepřevyšovala 50 000 Kč. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost, se kterou byl úspěšný, jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolání je přípustné ohledně plnění v úhrnu přesahujícího částku 10 000 Kč, sestávala-li tato částka z vícero samostatných plnění, z nichž žádné nepřesahuje částku ve výši 10 000 Kč. Nesouhlasil tak s názorem městského soudu a Vrchního soudu v Praze (rozhodujícího o odvolání v řízení o žalobě pro zmatečnost), avšak uvedl, že tato otázka nebyla v jeho judikatuře dosud řešena. V novém řízení rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2018 č. j. 17 Co 162/2013-665, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, který původní stěžovatelovu žalobu zamítl. Celé soudní řízení bylo následně ukončeno vydáním usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 704/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele.
3. V řízení o zaplacení zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (nyní posuzovaná věc) obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2020 č. j. 19 C 209/2019-118 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 23 000 Kč (I. výrok) a náhradu nákladů řízení (III. výrok) a žalobu v částce 1 017 000 Kč zamítl (II. výrok). Rozsudek napadl stěžovatel ve výroku I. a II. a vedlejší účastnice ve výroku I. a III. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2021 č. j. 91 Co 13/2021-162 odmítl odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku soudu (I. výrok), jelikož stěžovatel neměl subjektivní legitimaci k podání odvolání, protože v dané části bylo vyhověno jeho návrhu, potvrdil napadený rozsudek (II. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. výrok). Městský soud uvedl, že řízení trvalo 8 let a 8 měsíců a vyskytla se v něm období nečinnosti soudu (konkrétně od 27. 9. 2016 do 17. 10. 2017 a od 21. 7. 2010 do 8. 11. 2010), a celková délka řízení tak byla nepřiměřená. Jako základní částku obvodní soud i městský soud stanovily 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, celkem tedy 115 000 Kč. Z důvodu procesní, právní a skutkové složitosti věci snížil městský soud základní částku přiměřeného zadostiučinění celkově o 30 %. Řízení bylo skutkově složité (snížení o 10 %), jelikož ve věci šlo o spor o vrácení celkem 23 darů formulovaných jako 23 jednotlivých pohledávek. Za účelem zjištění skutkového stavu bylo navrženo velké množství listinných důkazů prokazující jednotlivé dary. Procesně byla věc rovněž složitá (snížení o 15 %), jelikož v průběhu řízení byl stěžovatel vyzýván k doplnění neúplného návrhu, došlo k rozšíření žaloby, stěžovatel předkládal obsáhlá podání (např. 25, 36 a 51 stran), byl opakovaně vyzýván k doplnění skutkových tvrzení a důkazů a bylo rozhodováno o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Městský soud uvedl, že věc byla nepatrně složitá i po právní stránce (snížení o 5 %). V průběhu řízení rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 8 jednou, městský soud dvakrát, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací v řízení o žalobě pro zmatečnost jednou, Nejvyšší soud třikrát a Ústavní soud dvakrát. Z důvodu víceinstančnosti rozhodování soudů snížil městský soud částku přiměřeného zadostiučinění o 30 %. Stěžovatel se na délce řízení podílel tím, že nedoplnil žalobu v soudem určené lhůtě a soudní poplatek zaplatil až po jeho splatnosti. Z těchto důvodů snížil částku přiměřeného zadostiučinění o 5 %. Řízení mělo pro stěžovatele běžný význam z počátku řízení, avšak po odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem usnesením ze dne 26. 3. 2014 mu musel být zřejmý výsledek řízení. Po daném datu již stěžovatel nemohl očekávat, že by byl v řízení úspěšný, když jeho žaloba byla zamítnuta pro neunesení důkazního břemene a tím nesplnění podmínky vyžadované pro vrácení daru. Úspěch v žalobě pro zmatečnost jen způsobil, že jeho odvolání nebylo částečně odmítnuto městským soudem, ale byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Od 15. 4. 2014 do 27. 3. 2019 tak nemohl být stěžovatel v nejistotě o výsledku řízení, proto městský soud snížil základní výši přiměřeného zadostiučinění o dalších 15 % z důvodu významu pro stěžovatele. Celkem snížil základní částku o 80 % na výsledných 23 000 Kč, kterou stěžovateli přiznal i obvodní soud (městský soud pouze změnil poměr mezi danými složkami).
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. V jeho odůvodnění konstatoval, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Uvedl, že snížení částky zadostiučinění za kritérium víceinstančnosti řízení vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána; zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů. Okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného při posuzování kritéria složitosti řízení. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu závažné vady orgánu veřejné moci, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by šlo o nerespektování závazného právního názoru. Nejvyšší soud dodal, že zrušení rozsudku městského soudu ze dne 27. 6. 2013 nelze klást k tíži státu, jelikož ke zrušení došlo v důsledku odlišného právního názoru městského soudu od výkladu, který následně přijal Nejvyšší soud.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy v původním řízení o žalobě na vrácení darů postupovaly chybně, což způsobilo nutnost podávání opravných prostředků.
Rozhodoval-li by Obvodní soud pro Prahu 8 správně o tom, zda jsou splněny podmínky pro vrácení darů, řízení by nebylo skutkově ani procesně složité. Řízení by muselo skončit rozhodnutím, že obdarovaná musí vrátit dary. Městský soud následně vadně odmítl část odvolání, což bylo v rozporu s rozhodovací praxí a zákony, a tím se dopustil závažného procesního pochybení. Tuto vadu odstranil až Nejvyšší soud v řízení o žalobě pro zmatečnost, avšak i on se dopustil vady, jelikož zrušil pouze výrok o odmítnutí odvolání a nikoliv i výrok potvrzující rozsudek soudu I. stupně. Městský soud následně po formálním projednání potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 i ve zbývající části výroků, kterým byla zamítnuta žaloba, a rozhodl o nákladech řízení, aniž by přihlédl k tomu, že stěžovatel byl úspěšný s žalobou pro zmatečnost.
6. Skutečnost, že věc byla rozhodována na několika stupních soudní soustavy, byla způsobena pouze procesním pochybením obecných soudů, nikoliv složitostí věci. Tento důvod do značné míry vylučuje kritérium složitosti řízení. Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného při posuzování kritéria složitosti řízení. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení nezabýval důvody procesních pochybení soudů nižších stupňů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedeno.
9. Ústavní soud na úvod konstatuje, že z ústavní stížnosti jsou stěží patrné důvody, pro které se stěžovatel obrátil na Ústavní soud, neboť jeho ústavněprávní argumentace je povrchní až neexistentní. Stěžovatel rozsáhle popisuje domnělá pochybení obecných soudů týkající se věcného posouzení původní žaloby, a to přestože původní řízení již bylo několikrát podrobeno přezkumu nadřízených instancí i Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 704/19, v níž Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv (viz výše bod 2 in fine). Námitky, kterými stěžovatel rozporuje správnost rozsudku městského soudu potvrzujícího zamítnutí původní žaloby na vydání darů, nejsou pro nyní posuzovanou věc podstatné a Ústavní soud se k nim nebude vyjadřovat.
10. Jedinou námitkou, která se přímo týká posuzované věci, je tvrzení, že nutnost řešení věci ve více stupních soudní soustavy bylo způsobeno procesním pochybením soudů, proto v kritériu složitosti věci neměla být započítána víceinstančnost rozhodování. Na tuto námitku již reagoval Nejvyšší soud, který nejprve uvedl, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí (a tím prodloužení celkové doby řízení) pro závažné vady (např. nepřezkoumatelnost, nerespektování závazného právního názoru nebo vydání rozhodnutí v rozporu s procesními předpisy), je nutné tuto skutečnost zohlednit. Dále však s odkazem na svoji judikaturu dodal, že je-li důvodem zrušení rozhodnutí (tedy prodloužení celkové doby řízení) pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by šlo o nerespektování závazného právního názoru. Konkrétně k nyní posuzované věci Nejvyšší soud uvedl, že na délku řízení mělo vliv zrušení části rozsudku městského soudu ze dne 27. 6. 2013, což však nelze klást k tíži státu, právě z toho důvodu, že ke zrušení došlo v důsledku odlišného právního názoru městského soudu o přípustnosti odvolání od výkladu následně přijatého Nejvyšším soudem. Proti tomuto názoru stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí, nerozporuje jej a nevznáší žádnou argumentaci, kterou by vyvrátil názor Nejvyššího soudu, že stát není odpovědný za prodloužení řízení z důvodu odlišného právního názoru soudních instancí na posuzovanou věc. Nepředložil-li svou oponenturu těmto úvahám, jejich přezkum nad rámec toho, zda se jeví jako logické a opodstatněné, by již nutně předpokládal, že Ústavní soud za stěžovatele dotvoří chybějící argumentaci proti nim. K tomu však Ústavní soud není povolán (viz bod 35. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 41/20). Neshledal-li Ústavní soud v těchto úvahách prima facie žádnou vadu, která by mohla založit porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody, při absenci jeho konkrétní argumentace proti příslušným závěrům Nejvyššího soudu se Ústavní soud se stěžovatelovou námitkou neztotožnil.
13. Vzhledem k výše uvedeným zjištěním Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu