ECLI:CZ:US:2022:4.US.2737.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2737/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Makúcha, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 10 Afs 493/2021-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 47 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen "správce daně") 24 platebními výměry ze dne 12. 10. 2018 doměřil stěžovateli za zdaňovací období leden až prosinec 2013 a leden až prosinec 2014 daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") podle pomůcek a současně mu byla uložena povinnost uhradit penále. V posuzované věci tvořila jádro sporu otázka, zda byly splněny zákonné podmínky pro stanovení DPH pomocí pomůcek, a jestliže ano, zda byla daňová povinnost stanovena dostatečně spolehlivě.
3. K odvolání stěžovatele vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 10. 1. 2020 č. j. 966/20/5300-22443-702189 odvolání stěžovatele a potvrdil předmětné platební výměry.
4. Žalobu stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 9. 11. 2021 č. j. 65 Af 17/2020-114 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že jelikož stěžovatel nedostál zákonné povinnosti a neunesl důkazní břemeno, byla splněna jednak první podmínka pro stanovení daně podle pomůcek, když stěžovatel nesplnil své povinnosti při dokazování. Splněna byla však též podmínka druhá, neboť v důsledku rozsáhlých nesrovnalostí a pochybení v daňové evidenci nebylo možné stanovit daň dokazováním. K tvrzení stěžovatele, že v jeho případě došlo k nepřípustné kombinaci způsobů stanovení daně, neboť daň na vstupu stanovily daňové orgány fakticky dokazováním, zatímco příjmy byly zjištěny podle pomůcek, Nejvyšší správní soud shledal, že právní úprava nevylučuje, aby správce daně jako pomůcky využil též důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny (přiměřeně srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005 č. j. 2 Afs 190/2004-56, č. 675/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že stěžovatel neprokázal, že správce daně stanovil daň podle pomůcek ve zcela nepřiměřené výši, která by neodpovídala skutečným výsledkům jeho hospodaření, když srovnatelné subjekty, podle kterých byla stanovena daň podle pomůcek, byly vybrány a jejich činnost byla srovnávána v souladu s právní úpravou a judikaturou. K stěžovatelem tvrzenému nesouladu práva České republiky s právem unijním Nejvyšší správní soud shledal, že klíčové je zejména to, že před přijetím rozhodnutí správce daně měl stěžovatel možnost účelně přednést své stanovisko ke skutečnostem, na nichž správce daně hodlá založit své rozhodnutí, pročež domácí právo poskytlo daňovému subjektu (stěžovateli) efektivní prostředky ochrany, jak to požaduje též judikatura Soudního dvora EU.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu namítá, že z žádného ustanovení Směrnice Rady č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, neplyne, že by umožňovala stanovit daň v neprospěch subjektu a ignorovat argumenty daňového subjektu jsoucí s to přiblížit doměřovanou daň více dani správné, resp. jednoznačně poukazující na nepřiměřenost zvolených pomůcek, což byl případ stěžovatele v posuzované věci. Omezeným přezkumem stanovené daně pouze co do existence excesů proto Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Při nejmenším bylo jeho povinností položit Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda omezený soudní přezkum harmonizované daňové povinnosti stanovené podle pomůcek je v souladu s evropským právem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním (daňovém) řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních (daňových) orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Právě uvedené platí i pro postup v soudním řízení správním. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 5), jsou ústavně souladné. Nejvyšší správní soud pečlivě posoudil, zda byly v daném případě splněny podmínky pro stanovení DPH podle pomůcek (část III. A. napadeného rozsudku), tak se byť stručně, ale dostatečně, vyjádřil k tvrzení, že správce daně nezákonně smísil stanovení daně pomůckami a dokazováním (část III. B. napadeného rozsudku), zabýval se též komplexem otázek, ve kterých stěžovatel zpochybňuje srovnatelnost subjektů a tvrdí nepřiměřenost daně stanovené podle pomůcek (část III. C. napadeného rozsudku) a konečně se věnoval souladu daňového řádu s právem Evropské unie (část III. D. napadeného rozsudku), když s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU dospěl k přesvědčivému závěru, že mu není nutno předkládat předběžnou otázku.
13. Právní závěry Nejvyššího správního soudu v posuzované věci jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní a odporující požadavkům čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť postup Nejvyššího správního soudu a jím vyhlášený napadený rozsudek byl vydán při dodržení příslušné hmotněprávní i procesně právní úpravy. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i daňových orgánů za přiléhavé, proto Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu