ECLI:CZ:US:2022:4.US.283.22.1
sp. zn. IV. ÚS 283/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. A., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 10 To 238/2021-1098 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2021 č. j. 6 T 163/2015-1086, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") rozhodl napadeným usnesením, že stěžovatel podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 10. 2015 sp. zn. 6 T 163/2015, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let; pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Takto rozhodoval okresní soud již podruhé, když jeho v pořadí první usnesení ze dne 22. 6. 2021 bylo ke stížnosti stěžovatele zrušeno Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") jako předčasně vydané.
3. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Krajský soud se ztotožnil s hodnocením okresního soudu, že bylo možno mít za to, že spáchání dvou méně závažných přestupků odsouzeným stěžovatelem by samo o sobě nebylo důvodem pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody, resp. že by bylo možno dovodit, že stěžovatel vedl ve zkušební době řádný život. Stěžovatel však nesplnil druhou kumulativní podmínku pro osvědčení, a to splnění uložené přiměřené povinnosti, když Finančnímu úřadu v Hradci Králové ve zkušební době zaplatil částku 13 834 Kč z částky ve výši 2 568 910 Kč, představující dlužnou daň. Stěžovatel byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, z evidence byl však na vlastní žádost vyřazen, znovu se již nezaregistroval a zároveň nezačal vykonávat žádnou výdělečnou činnost. Takový přístup nebylo možno dle soudů považovat za iniciativní vůči povinnosti, k níž se sám stěžovatel zavázal schválenou dohodou o vině a trestu, nadto za situace, kdy v nabídce úřadu práce byla vhodná místa k zajištění si pravidelného příjmu, který by mu umožňoval dostát přijaté povinnosti. Krajský soud ve shodě s okresním soudem zdůraznil, že podmínkou osvědčení není bezpodmínečně úhrada celé dlužné daně, ale zaplacení způsobené škody toliko ve výši odpovídající možnostem a schopnostem odsouzeného. V tomto kontextu pak úhrada částky ve výši zhruba 13 000 Kč z celkové částky přesahující 2 500 000 Kč za celé pětileté období (když navíc v prvních dvou letech zkušební doby stěžovatel na plnění posuzované podmínky rezignoval zcela) uvedenou podmínku jednoznačně nenaplňuje. Závěr soudů pak nemohla zvrátit ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že se stará o nemocného otce.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy založily svá rozhodnutí na zjištění, že neuhradil celou dlužnou daň. V souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními je však toliko požadavek, aby odsouzený nahradil škodu "podle svých sil". V posuzované věci se nejeví přiměřeným uložení povinnosti stěžovateli nahradit škodu v celkové výši 2 500 000 Kč, neboť takovýto požadavek je pro něj od počátku nesplnitelným. Uzavřely-li soudy, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil, neboť neuhradil celou dlužnou částku, porušily jeho práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
8. Obecným soudům stěžovatel vytýká, že závěr o tom, že se ve zkušební době neosvědčil a že vykoná původně podmíněně odložený trest odnětí svobody, založily na zjištění, že neuhradil správci daně celou dlužnou částku. Toto tvrzení však neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí, z jejichž odůvodnění je naopak zcela zjevné, že za jednu z podmínek osvědčení, spočívající ve splnění přiměřené povinnosti [srov. §48 odst. 4 písm. i) trestního zákoníku], soudy nepovažovaly úhradu celé dlužné částky, nýbrž zaplacení náhrady škody pouze v takové výši, která odpovídala možnostem a schopnostem stěžovatele; oba soudy přitom dospěly ke shodnému závěru, že ani při takto tolerantním přístupu nebylo možno považovat danou podmínku za splněnou (srov. str. 3 a 4 odůvodnění usnesení okresního soudu nebo bod 13 odůvodnění usnesení krajského soudu). Soudy tak při posouzení, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil či nikoliv, zvolily přesně takový postup, který je jako správný prosazován v ústavní stížnosti; už jen to svědčí o její neopodstatněnosti.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu