ECLI:CZ:US:2022:4.US.2836.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2836/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Milan Král a. s., sídlem Pod Stromovkou 211, Litvínovice, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem, sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. srpna 2021 č. j. 1 As 508/2020-27, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. prosince 2020 č. j. 63 A 3/2020-51, rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 18. března 2020 č. j. KUJCK 33646/2020 a proti usnesení Městského úřadu Tábor ze dne 29. listopadu 2019 č. j. METAB 62869/2019/SÚ/RKna, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje a Městského úřadu Tábor, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "krajský úřad") zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil rovněž v záhlaví uvedené usnesení Městského úřadu Tábor (dále jen "městský úřad"), kterým městský úřad zrušil své předchozí osvědčení - sdělení ze dne 23. 5. 2005 č. j. META 20914/2005/1-FP (dále jen "osvědčení z roku 2005"), jímž dříve městský úřad potvrdil platnost stavebního povolení vydaného dne 30. 6. 2000 pod č. j. SÚ 2314/00-FP (dále jen "stavební povolení") pro stavbu "Autosalon Mercedes-Benz Milan Král s. r. o.".
3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Následně stěžovatelkou podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem rovněž zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem dospěl jednak k závěru, že osvědčení z roku 2005 bylo procesně možné zrušit postupem městského úřadu podle §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a jednak že ke zrušení daného osvědčení bylo přistoupeno z důvodu jeho nezákonnosti, neboť příslušný spis neposkytuje oporu pro tvrzení uvedená v osvědčení.
II.
4. Stěžovatelka má za to, že postupem správních orgánů a soudů v dané věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Přezkumem osvědčení z roku 2005 postupem podle správního řádu, jehož účinnost nastala až po vydání předmětného osvědčení, dochází podle stěžovatelky k nepovolené retroaktivitě. Stěžovatelka je přesvědčena, že její základní práva porušuje postup správního orgánu, kterým je po 13 letech revidován individuální správní akt takovým způsobem, který po uplynutí obecně akceptovaných lhůt zcela zásadně dopadá do majetkové sféry stěžovatelky. Dále stěžovatelka namítá, že osvědčení z roku 2005 nemůže být považováno za nezákonné jen pro chybějící spisový materiál stavebního úřadu. Stěžovatelce nemůže být kladeno k tíži, že správní úřad vydal toto osvědčení poté, kdy se formálně zpětně neprokazatelným postupem seznámil se skutkovým stavem věci.
III.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
7. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již správní soudy náležitě vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně v kognici soudů obecných. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy zásadně nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
8. Ústavní soud konstatuje, že se správní soudy námitkami stěžovatelky řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily; uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
9. K námitkám stěžovatelky, že v případě osvědčení z roku 2005 nemohlo dojít k jeho přezkumu podle správního řádu, účinného od 1. 1. 2006, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku v souladu s krajským soudem dospěl k následujícím závěrům. Podle §180 odst. 2 správního řádu se podle správního řádu postupuje v otázkách, které je třeba řešit, podle části čtvrté správního řádu, v řízení, jehož cílem není vydání rozhodnutí. Městský úřad postupoval v roce 2005 v řízení, jehož cílem nebylo vydání rozhodnutí, avšak právě osvědčení. Pro absenci přezkumného řízení podle předchozí právní úpravy správního řízení v zákoně č. 71/1967 Sb. městskému úřadu proto nezbylo než postupovat podle správního řádu.
10. K samotnému přezkumu osvědčení z roku 2005 podle správního řádu Nejvyšší správní soud konstatoval, že podle §156 odst. 2 správního řádu neopravitelná osvědčení vydaná v rozporu s právními předpisy správní orgán, který je vydal, zruší. Usnesení o zrušení lze vydat v době, po kterou trvají účinky osvědčení. Účinky osvědčení z roku 2005 trvaly od jeho vydání do zrušení a podmínky §156 odst. 2 správního řádu tak byly splněny. Stran stěžovatelkou namítané lhůty, po kterou lze osvědčení v daném správním přezkumu podle správního řádu zrušit, Nejvyšší správní soud upozornil, že: "jelikož se ustanovení o přezkumném řízení použijí pouze přiměřeně, nedopadají na zrušení osvědčení podle §156 odst. 2 správního řádu časová omezení pro zahájení a vydání rozhodnutí v přezkumném řízení. Je tomu tak proto, že podle §156 odst. 2 správního řádu, lze usnesení o zrušení vydat, pokud trvají účinky osvědčení. Jde tedy o zvláštní úpravu vůči ustanovením o přezkumném řízení" (bod 14. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. Další námitky stěžovatelky směřují proti závěru správních orgánů a správních soudů, že osvědčení z roku 2005 je nezákonné. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku konstatoval, že ani on nenalezl ve správním spisu oporu pro tvrzení stavebního úřadu uvedená v osvědčení. Ze spisu nevyplývá, že stavební úřad skutečně provedl v roce 2005 místní šetření a stejně tak není patrné, kdy se tak mělo stát. Krajský soud se poměrně obsáhle v napadeném rozsudku uvedenému věnuje a poukazuje na to, že "bylo-li shledáno, že na daném pozemku byla provedena skrývka ornice a zahájeno budování nebo příprava budování přípojek kanalizace a ostatních inženýrských sítí, nebylo lze tyto práce považovat za zahájení stavby. (...) Jak vyplynulo z místního šetření ze dne 24. 9. 2018 uskutečněného z důvodu prošetření rozestavěnosti stavby stavebním úřadem, na pozemku, který je dlouhodobě neudržován, mohla být dříve provedena skrývka ornice a další práce. Pořízená fotodokumentace zachycuje pozemek hustě zarostlý travinami a náletovými dřevinami. Krajský soud ve shodě se žalovaným a stavebním úřadem uzavírá, že skrývku zeminy ani přípravu budování přípojek nelze bez dalšího označit za zahájení stavby. To by bylo možné pouze v případě, že by na tyto práce navazovaly další činnosti směřující k realizaci stavby, což se v projednávané věci nestalo. Jak je evidentní z místního šetření z roku 2018, pozemek ležel léta ladem a je zcela neudržovaný a zarostlý; není na něm patrná žádná stavební činnost minulá ani aktuální. Je pouze patrná nerovnost terénu způsobená zřejmě skrývkou zeminy, která je aktuálně taktéž zarostlá náletovými rostlinami. (...) Osvědčení ze dne 23. 5. 2005 tak v rozporu se skutkovým stavem a obsahem správního spisu osvědčovalo platnost stavebního povolení, kterou spojovalo se zahájením stavby, zcela v rozporu s právními předpisy; proto bylo nezbytné jej pro nezákonnost zrušit" (bod 30. napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že přezkumem osvědčení z roku 2005 postupem podle správního řádu, jehož účinnost nastala až po vydání osvědčení, došlo k nepovolené retroaktivitě právní normy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná princip nepravé retroaktivity předpisů procesního práva, ze kterého plyne, že nová právní úprava (její změny) se má vztahovat ode dne nabytí účinnosti i na řízení zahájená před jeho účinností. Přitom je ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy příslušná přechodná ustanovení v nových procesních předpisech. Nestanoví-li však nic jiného, případně nestanoví-li nic, uplatní se výše uvedená zásada (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2.2006 sp. zn. II. ÚS 512/05). Přechodná ustanovení přezkum osvědčení z roku 2005 postupem podle správního řádu nevylučují. O nepřípustnou pravou retroaktivitu by v dané věci mohlo jít až v případě, kdy by v rámci přezkumu podle správního řádu nebyla zákonnost osvědčení z roku 2005 posouzena podle právního stavu účinného v době vydání tohoto osvědčení. V nyní posuzované věci však o takový případ nejde.
14. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu