ECLI:CZ:US:2022:4.US.2838.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2838/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2021 č. j. 13 Co 46/2021-972 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2020 č. j. 17 P 13/2013-861, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé T. Š. a 2. M. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh matky na zákaz styku 2. vedlejšího účastníka (dále též "otec") s 1. vedlejší účastnicí (dále též "nezletilá") (výrok I), dále byl zamítnut návrh otce na změnu péče o nezletilou spočívající v tom, aby byla nezletilá svěřena do péče otce (výrok II), a byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 24. 5. 2013 č. j. 17 P 13/2013-121 tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden roku v sobotu od 9.00 hodin do 18.00 hodin a v neděli v době od 9.00 hodin do 18.00 hodin a každý týden ve středu v době po vyučování nezletilé do 18.00 hodin (výrok III). Výrokem IV okresní soud rozhodl o povinnosti matky nezletilou ke styku s otcem řádně připravit.
3. K odvolání matky a otce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I a II potvrdil a ve výrocích III a IV jej změnil tak, že otec je oprávněn se s nezletilou stýkat s výjimkou měsíců července a srpna každý sudý týden od soboty 9.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v měsících červenci a srpnu tak, že v lichém kalendářním roce se otec bude s nezletilou stýkat v době od 1. 7. od 9.00 hodin do 15. 7. do 18.00 hodin a od 1. 8. od 9.00 hodin do 15. 8. do 18.00 hodin a v sudém kalendářním roce v době od 16. 7. od 9.00 hodin do 31. 7. do 18.00 hodin a od 16. 8. od 9.00 hodin do 31. 8. do 18.00 hodin. Dále rozhodl o realizaci písemného kontaktu otce s nezletilou jedenkrát týdně e-mailem s tím, že matka je povinna zajistit jedenkrát týdně přístup nezletilé prostřednictvím funkčního technického zařízení k e-mailové adrese nezletilé a zajistit alespoň jedenkrát měsíčně písemný kontakt nezletilé s otcem prostřednictvím e-mailové adresy.
4. Krajský soud neshledal žádný důvod, pro který by nezletilá ztratila možnost vytvořit si pouto s otcem v důsledku rozhodnutí soudu o jejím zákazu styku s ním. Navíc jde o otce, který s nezletilou, přestože s ní nežil v domácnosti, styk realizoval, vztah si vytvářeli, ale v současné době je tato cesta přerušena, ne však toliko vinou otce. Nyní je nezletilá na hraně věku, kdy ji lze správným vedením ještě dovést k poznání o důležitosti otce v jejím životě. Nezletilá by měla mít prostor vytvořit si skutečně svůj vlastní názor na její vztah k otci, který nebude formován vlivem matky, ale toliko jejími vlastními prožitky s otcem, ale to by jí zákaz styku neumožnil. Z proběhnuvšího dokazování je podle krajského soudu zřejmé, že není možné zavrhnout možnost styku nezletilé s otcem. Styk je možné realizovat, jsou-li k tomu nezletilá a rodiče správně odborně vedeni. Matka situaci zjednodušuje s tím, že hájí jen názor nezletilé, že se s otcem vídat nechce, když ona sama styku nebrání. Krajský soud však není o takovém názoru nezletilé přesvědčen. Nezletilá svůj negativní postoj k otci stále více polarizuje, i když se s ním nevídá a má jen zážitky staršího data. Při posledním setkání krajskému soudu tvrdila, že ji bolí břicho, když otce vidí, otce se bojí, protože by ji mohl zbít a řval by na ni. Opatrovníkovi však dne 28. 2. 2020 tvrdila, že ví, že ji má táta rád, nic by jí neudělal, ale nechce ho vidět, protože se s ním necítí dobře a nemá ho ráda. Je tak patrné, že při vyjádření před opatrovníkem pravděpodobně ještě dobíhal vliv předchozí terapie, kterou absolvovala, ale nyní po roce je již její vztah k otci více antagonistický, přestože byli bez osobního kontaktu. Krajský soud tak usoudil, že odborná spolupráce může mít v dané věci natolik pozitivní vliv, že je možné očekávat znovuobnovení vztahu nezletilé s otcem, aniž by muselo dojít o omezení kontaktu nezletilé s otcem, proto krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno výše.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména to, že obecné soudy namísto, aby poskytly ochranu nezletilé, rozhodly pouze podle svého uvážení, bez ohledu na provedené důkazy. Svými rozhodnutími pak nevhodně a nebezpečně bagatelizují rodinnou situaci nezletilé, bagatelizují skutečnost, že se nezletilá ve velmi útlém věku v souvislosti s kontaktem s otcem pravidelně a opakovaně ocitala ve velmi špatném psychickém stavu, který se projevoval pláčem, zvracením, bolestmi břicha, apod. Tyto projevy nezletilé byly natolik vážné, že byla pediatričkou nezletilé doporučena psychologická pomoc. Matka tedy tehdy zamezila styku otce s nezletilou, což však učinila až po konzultaci a na doporučení odborníků a v nejlepším zájmu dítěte, neboť soud nemůže požadovat po matce, aby své dítě vystavila nebezpečí, i když dosud nedošlo k náležité úpravě modelu jejího styku s otcem v návaznosti na změnu poměrů, resp. okolností. Závěry obecných soudů a jejich rozhodnutí postrádají oporu v provedeném dokazování. Jde o ryzí projev libovůle soudu, která je nezákonná a neústavní. Jaké skutečnosti vedly okresní soud a stejně tak krajský soud k rozhodnutí, která učinily, jakým způsobem se vypořádaly se všemi důkazy v rámci volného hodnocení důkazů a s relevantní argumentací účastníků, pak nelze z odůvodnění jejich rozhodnutí řádně vyčíst. Obecné soudy toliko uzavírají, že se nezletilá s otcem po dobu několika let nestýká a je tak načase, aby byl styk obnoven. Při této své úvaze ovšem pomíjí extrémně problematickou situaci vztahu nezletilé s otcem, které vedla k ukončení jejich styků a rovněž ignorují závěry a doporučení slyšených odborníků. Matka na tomto místě zdůrazňuje, že u otce byla shledána porucha osobnosti, která negativně ovlivňuje jeho rodičovské kompetence, v řízení bylo prokázáno, že se u nezletilé projevovaly a po celou dobu řízení se vůči otci projevují negativní tendence, které dokonce vyústily ve zdravotní problémy nezletilé, dále bylo prokázáno, že se nezletilá otce bojí a že spolu několik let nejsou v žádném kontaktu. Matka shrnuje, že z provedeného dokazování podle ní vyplynulo, že je nyní namístě zakázat styk otce s nezletilou, případně stanovit v tuto chvíli styk nepřímý, neboť přímý styk může ohrozit zdraví nezletilé, zejména jde-li o její psychický vývoj a duševní stránku. Jakkoli si je matka vědoma, že jde o zásadní zásah do práv nezletilé i otce, je přesvědčena, že takové rozhodnutí by bylo pro nezletilou přínosné a bez něj bude nezletilá ohrožena. Závěrem matka dodala, že nezletilá odmítá styk s otcem tak, jak je stanovený, pláče, bojí se a prosí matku, aby ji otci nepředávala. Sama přišla za matkou a předala jí dopis určený pro soudní řízení, ve kterém popsala své přání, přičemž matka tento dopis přiložila k ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí o stanovení styku nezletilé s otcem. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a na jeho závěrech (sub 4) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Jak již Ústavní soud zdůraznil v usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. III. ÚS 2746/21 ve věci ústavní stížnosti otce proti napadenému rozsudku krajského soudu, tak z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy zvažovaly vedle jednoznačného přání nezletilé i další okolnosti. Za dané situace se jeví jako potřebné postupně odstraňovat překážky mezi nezletilou a otcem, neboť nebyl zjištěn žádný důvod, aby nezletilá ztratila možnost znovu si vytvořit pouto s otcem. Jak správně poukázal krajský soud, nezletilá je ve věku, kdy ji ještě lze správným vedením dovést k poznání o důležitosti otce v jejím životě. Měla by mít prostor vytvořit si svůj vlastní názor na její vztah ke stěžovateli, který nebude formován vlivem matky, ale pouze jejími vlastními prožitky se stěžovatelem. Nutno apelovat na všechny účastníky řízení, aby hledali řešení v nejlepším zájmu nezletilé, přičemž i matka by si měla uvědomit nezastupitelnou roli otce při výchově nezletilé.
11. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o podané ústavní stížnosti hned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu