ECLI:CZ:US:2022:4.US.2920.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2920/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavly Pelcové a Petra Pelce st., zastoupených Mgr. Romanem Hanzelkou, advokátem, sídlem Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2022 č. j. 20 Cdo 562/2022-528, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. srpna 2021 č. j. 59 Co 101/2021-458 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. února 2021 č. j. 24 EXE 2325/2017-362 ve znění opravného usnesení ze dne 15. března 2021 č. j. 24 EXE 2325/2017-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Petra Pelce ml. a Vladimíra Barvíka a Natálie Barvíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 24 EXE 2325/2017 se podává, že uvedený soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelů a prvního vedlejšího účastníka (jako povinných) ze dne 23. 3. 2018, doplněný podáním ze dne 2. 4. 2018, na zastavení exekuce, nařízené pověřením soudního exekutora, vydaným okresním soudem dne 26. 9. 2017 pod č. j. 24 EXE 2325/2017-41. Ve svém návrhu povinní uvedli, že jeden z exekučních titulů, a to usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 5. 2015 č. j. 58 Co 14/2015-113, jako jeden z exekučních titulů, založené u okresního soudu ve spise sp. zn. 23 EXE 300/2012 pod číslem listu 57-61, není vykonatelné, neboť nejde o originál, a tudíž není podepsáno samosoudcem (předsedou senátu), a z tohoto důvodu nejsou vykonatelné ani ostatní (s ním související) exekuční tituly. Okresní soud k tomu uvedl, že originál se má nacházet ve spise pověřeného soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, neboť toto usnesení bylo vydáno ve věci odvolání prvního vedlejšího účastníka (tj. Petra Pelce, rok narození XXXX), proti usnesení (o udělení příklepu) tohoto soudního exekutora ze dne 22. 10. 2014 č. j. 103 EX 05847/12-89, avšak podle sdělení JUDr. Lukáše Jíchy, který nastoupil do uvolněného exekutorského úřadu po JUDr. Tomáši Vránovi, se u něho v originále ani stejnopisech nenachází, a nalezena nebyla ani obálka s hlasovacím lístkem. Podle sdělení Nejvyššího soudu, který v dané věci rozhodoval o dovolání, se jeho originál nenachází ani v jím vedeném spise sp. zn. 20 Cdo 2744/2016. S ohledem na obsah sdělení krajského soudu a jeho přílohy však okresní soud dospěl k závěru, že předmětné usnesení bylo podepsáno předsedkyní senátu JUDr. Pavlou Pjajčíkovou a spolu se stejnopisy zasláno v listinné a elektronické podobě do spisu pověřeného soudního exekutora. K námitce, že vzhledem k nevykonatelnosti tohoto exekučního titulu nejsou vykonatelné ani ostatní exekuční tituly, okresní soud uvedl, že není oprávněn přezkoumávat jejich věcnou správnost, ale že je jejich obsahem vázán a musí z nich vycházet.
3. K odvolání povinných krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelů na zastavení exekuce v části týkající se vedení exekuce o vyklizení nemovitostí podle rozsudku okresního soudu ze dne 18. 7. 2016 č. j. 11 C 292/2015-95 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 59 Co 401/2016-429 a v tomto rozsahu řízení o zastavení exekuce podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok I), ve zbývajícím rozsahu pak usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil (výrok II). K výroku I uvedený soud uvedl, že zde existuje překážka věci rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), neboť k zastavení exekuce ve vztahu ke stěžovatelům již došlo rozhodnutím soudního exekutora ze dne 30. 10. 2020 č. j. 203 Ex 37646/17-91, a to vymožením nepeněžité povinnosti vyklidit nemovitou věc. K tvrzení stěžovatelky, že byla v době doručování rozhodnutí soudního exekutora ve vazbě, krajský soud uvedl, že pak by "alespoň" byla dána překážka věci zahájené. Jde-li o výrok II, krajský soud se ztotožnil jak s názorem okresního soudu, podle něhož nevykonatelnost usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 58 Co 14/2015-113 nemá vliv na vykonatelnost ostatních exekučních titulů, tak s jeho závěrem o existenci originálu usnesení s potřebnými náležitostmi, čemuž dodal, že ze ztráty soudní písemnosti nelze vyvozovat jeho nevykonatelnost a nicotnost a že je na soudním exekutorovi, aby provedl rekonstrukci svého spisu. V poučení pak krajský soud uvedl, že proti rozhodnutí je dovolání do dvou měsíců od jeho doručení přípustné, závisí-li na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4. Proti tomuto usnesení brojili stěžovatelé dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) odmítl s tím, že není podle §238 odst. 1 písm. c) téhož zákona přípustné, neboť exekuce pokračuje jen k vymožení jednotlivých samostatných a pro dovolací přezkum nedostatečných peněžitých nároků (ve výši 23 000 Kč, 27 675 Kč, 27 283 Kč, 6 364,60 Kč, 6 364,60 Kč a 15 609 Kč).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že nereagoval na otázku, kterou zdůvodňovali přípustnost dovolání. Soudy se tak "vypořádaly" s jejich věcí, aniž by se musely zabývat tím, zda je možné, aby soudní rozhodnutí nabylo právní moci, neexistuje-li jeho originál ani přímý důkaz o tom, že byl fakticky vyhotoven, tj. že existoval a obsahoval všechny náležitosti soudního rozhodnutí. Upozorňuje na své judikaturní odkazy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 25 Cdo 1594/2016) s tím, že poté, co byla okresnímu soudu věc vrácena k doplnění dokazování, tento soud provedl šetření, v rámci kterého byl kontaktován soudní exekutor, krajský soud a Nejvyšší soud, originál však nebyl v žádném spise nalezen. Soudní exekutor uvedl, že originál neobdržel a doručeny mu byly pouze stejnopisy. Soudy se sice odvolaly na poznámku ve spise o podepsání a odeslání originálu, to však je podle stěžovatelů v nesouladu se sdělením soudního exekutora. V této souvislosti stěžovatelé vyjadřují nesouhlas s tím, že by pracovní poznámka byla jednoznačným důkazem, že originál existoval a že měl veškeré náležitosti veřejné listiny; tak by tomu mohlo být, kdyby byla nalezena alespoň jeho kopie. Nadto chybí i obálka s protokolem o hlasování. Vzhledem k tomu jsou stěžovatelé přesvědčeni, že je na toto usnesení třeba pohlížet jako na nicotné. V takovém případě jsou podstatnou vadou postižena i veškerá následná soudní rozhodnutí (o určení vlastnického práva, o vyklizení nemovitosti).
6. Stěžovatelé také namítají, že soudy pominuly, že soudní exekutor rozhodl o návrhu oprávněných na zastavení exekuce usnesením ze dne 30. 10. 2020 č. j. 203 Ex 37646/17-91, i když mu bylo známo, že v témže exekučním řízení již probíhá řízení o návrhu povinných na zastavení exekuce. Za tohoto stavu neměl soudní exekutor sám rozhodnout, ale předložit věc soudu nebo vyčkat, než bude o jejich návrhu rozhodnuto. Nadto toto rozhodnutí do doby rozhodování krajského soudu nebylo doručeno stěžovatelce. Podle stěžovatelů tak zde byla dána překážka litispendence, a soudní exekutor pochybil, když v totožné věci rozhodl.
7. Krajskému soudu a Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se nezabývaly nezákonným postupem při vystěhování stěžovatelky z nemovitosti, které vedlo oprávněné, tj. druhého vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnici, k podání návrhu na zastavení řízení. Tímto způsobem oprávnění vytvořili podmínky, aby zmařili již probíhající soudní řízení, a soudní exekutor musel vědět, že jeho úkon má de facto "legalizovat" tento nezákonný postup. Ve zbývající části ústavní stížnosti, označené jako historie případu, stěžovatelé mj. upozorňují na porušování předpisů při vedení exekutorského spisu soudním exekutorem JUDr. Tomášem Vránou a na "nestandardní" průběh dražby jejich nemovitostí a shrnují průběh exekučního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. K tomu Ústavní soud doplňuje, že i když v posuzované věci nebylo dovolání přípustné, stěžovatelé se při jeho podání řídili nesprávným poučením krajského soudu obsaženým v napadeném usnesení, a proto je ústavní stížnost jako celek nutno považovat za včasnou, byla-li podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), což se také stalo.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že nereagoval na jimi položenou otázku, čímž měl porušit jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu. Z napadeného usnesení tohoto soudu však plyne, že se jí zabývat nemohl, neboť dospěl k závěru, že podané dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se nijak proti tomuto závěru nevymezují, ústavní stížnost nelze v tomto bodě považovat za jakkoliv opodstatněnou.
12. V části ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí soudů nižších stupňů, stěžovatelé především opakují svou argumentaci, kterou uplatnili v daném soudním řízení, a to za situace, kdy se jí soudy zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly. Konkrétně znovu poukazují na to, že nebyl nalezen originál usnesení ze dne 20. 5. 2015 č. j. 58 Co 14/2015-113, které představovalo jeden z exekučních titulů, a z toho vyvozují jeho nicotnost, resp. nevykonatelnost, přičemž soudům vytýkají, že extrémně vadně hodnotily provedené důkazy a nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu.
13. Ústavní soud však neshledal, že by byl závěr okresního soudu a krajského soudu, že vedle stejnopisů, jejichž existenci stěžovatelé nezpochybňují, zde existoval také soudcem podepsaný originál předmětného rozhodnutí, a že tudíž nejde o nevykonatelný exekuční titul, zjevně "nepřiměřený", a tudíž z hlediska ústavnosti za neakceptovatelný. Uvedené soudy vyšly (především) z obsahu příslušného spisu krajského soudu, z něhož plyne, že předmětné usnesení prošlo standardním procesem při jeho vyhotovení a zpracování, kdy jeho přepis (tj. originál) byl kanceláří předán soudci ke kontrole a podpisu, poté bylo předáno zapisovatelce k vyhotovení, a kdy následně kancelář zaslala písemnosti soudnímu exekutorovi, přičemž obsahem záznamu soudní kanceláře nebylo jen, že došlo k vypravení písemností, ale i to, že rozhodnutí bylo předáno soudci k podpisu a že je soudce podepsal a odevzdal. "Nepřiměřeným" pak není ani závěr krajského soudu o nepřiléhavosti judikaturních odkazů stěžovatelů, a to vzhledem ke skutkové odlišnosti stěžovateli uváděných případů, kde bylo prokázáno, že příslušné rozhodnutí nemělo zákonem stanovené náležitosti. Přitom ani podle Ústavního soudu ztráta originálu listiny rozhodnutí (jako exekučního titulu), ke které může dojít z různých důvodů, často i nezávisejících na orgánu veřejné moci, jako je např. požár nebo povodně, nezpůsobuje "automaticky" jeho neexistenci, a potažmo nevykonatelnost.
14. Vzhledem k tomu, že se daný závěr nejeví vadným, resp. z hlediska ústavnosti "neudržitelným", nemůže být opodstatněnou ani námitka nevykonatelnosti ostatních exekučních titulů, která vychází z údajné nevykonatelnosti usnesení krajského soudu ze dne 20. 5. 2015 č. j. 58 Co 14/2015-113. Nadto již soudy srozumitelně vysvětlily, že případná nevykonatelnost jednoho z exekučních titulů nezpůsobuje nevykonatelnost dalších samostatných exekučních titulů, s čímž se lze plně ztotožnit.
15. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti vyjadřují nesouhlas s (částečným) zastavením řízení o zastavení exekuce, přičemž poukazují na podle nich vadný postup soudního exekutora, který měl správně návrh postoupit k vyřízení exekučnímu soudu nebo rozhodnutí odložit do pravomocného rozhodnutí o předcházejícím návrhu v téže věci. Ani v tomto ohledu nelze považovat ústavní stížnosti za opodstatněnou, neboť námitka směřuje proti rozhodnutí soudního exekutora, nikoliv proti napadeným soudním rozhodím, kdy soudům nezbylo než na existenci jeho pravomocného rozhodnutí zareagovat. V souvislosti s námitkou, že rozhodnutí soudního exekutora nebylo do doby rozhodování krajského soudu doručeno stěžovatelce, Ústavní soud připomíná závěr krajského soudu, že by pak bylo třeba řízení o zastavení exekuce stejně zastavit, a to (v dané části) z důvodu litispendence (viz sub 3).
16. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1). Proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu