ECLI:CZ:US:2022:4.US.2924.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2924/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Taťány Gründlové, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1768/2021-1560, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2020 č. j. 21 Co 17/2018-1488, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 13. září 2017 č. j. 120 C 53/2015-1091 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. prosince 2017 č. j. 120 C 53/2015-1129, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Mgr. Kamila Veselého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") bylo na základě žaloby JUDr. Ing. Jana Veselého (právního předchůdce vedlejšího účastníka zemřelého v průběhu řízení před okresním soudem) uloženo stěžovatelce, aby žalobci zaplatila částku 1 031 910 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do blíže specifikovaných částek s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 215 259 Kč (výrok III) a České republice na náhradě nákladů řízení částku, jejíž výše bude určena samostatným usnesením (výrok IV). Napadeným usnesením okresního soudu pak bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice na účet okresního soudu na této náhradě částku 36 902 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, když bez právního důvodu užívala jeho zastavěné i nezastavěné pozemky, a to tak, že na nich je umístěna stavba (hala) ve vlastnictví stěžovatelky nebo jí sloužily jako příjezdová cesta či manipulační plocha.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 625 776 Kč zamítl, ve zbývající části tento výrok potvrdil (výrok I), a dále rozhodl, že se stěžovatelce právo na náhradu poměrné části nákladů řízení nepřiznává (výrok II), že vedlejší účastník je povinen zaplatit České republice na účet okresního soudu 61 % nákladů řízení ve výši 22 510 Kč (výrok III) a stěžovatelka 39 % nákladů řízení ve výši 14 392 Kč (výrok IV) a že účastníci jsou povinni zaplatit České republice ve stejném poměru na účet krajského soudu náklady řízení, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení (výrok V a VI). Krajský soud, jde-li o výši bezdůvodného obohacení, vyšel ze znaleckého posudku obchodní společnosti YBM CONSULT - Znalecký ústav s. r. o., který v odvolacím řízení kvůli nedostatkům znaleckých posudků, z nichž vycházel okresní soud, nechal vypracovat.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, načež Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když dospěl k závěru, že předpoklady jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř. nebyly naplněny. Je-li pak napaden i nákladový výrok, že není dovolání bez dalšího přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí. Následně tvrdí, že porušení jejího práva na soudní ochranu nastalo v důsledku extrémního rozporu právních závěrů obecných soudů se skutkovým stavem věci, resp. s obsahem provedených důkazů. To mělo podle stěžovatelky nastat v důsledku toho, že vedlejší účastník ani přes řádné poučení nepředložil dostatečné důkazy o tom, že by vymezenou plochu v předmětném období užívala. K tomu doplňuje, že již v řízení před okresním soudem namítala nesrozumitelnost a "neprojednatelnost" jeho nároku, vedlejší účastník k výzvě soudu sice své podání doplnil, ale znovu nedostatečně, a proto jej soud opět vyzval k opravě a doplnění tvrzení, ten však ani poté svou povinnost tvrzení a důkazní nesplnil.
6. Současně stěžovatelka upozorňuje, že se vedlejší účastník domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání jiných pozemků, než které byly zaměřeny a určeny ve znaleckém posudku znalce Ing. Jaroslava Rydla, a tyto se neshodovaly ani s jejich výměrou. V této souvislosti namítá, že kdyby znalec určil, že výměra plochy je větší, nemůže soud uznat nárok vedlejšího účastníka v menší výměře, aniž by určil, o kterou část plochy jde (to i kvůli tomu, že přesné vymezení nároku je nezbytné z hlediska posouzení negativních podmínek řízení, tj. litispendence a překážky rei iudicatae).
7. Stěžovatelka dále namítá, že znalecký posudek obchodní společnosti YBN Consult - Znalecký ústav s. r. o. je nepřezkoumatelný, neboť nezdůvodňuje své úvahy a použité výpočty. Zejména procentní sazby 19 %, 8 % a 7 %, které tvoří základ výpočtu, byly stanoveny zcela bez odůvodnění. Tyto námitky nebyly odstraněny ani po osobním slyšení zástupce znaleckého ústavu, neboť ten použití daných veličin (jejich rozpětí) konkrétně nezdůvodnil, a pouze uvedl, že vyšel ze své praxe a zkušeností.
8. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy rozhodly o vydání bezdůvodného obohacení užíváním jiných než žalobou označených částí, nesprávně dovodily, že užívala rovněž vedlejším účastníkem vlastněné části pozemků jako příjezdovou cestu a manipulační plochu před jí vlastněnou budovou a že připustily faktickou změnu žaloby bez rozhodnutí okresního soudu.
9. Obecným soudům vytýká i to, že jí nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, ač byla v podstatné jeho části úspěšná a konzistentní judikatura ve skutkově shodné věci právo na náhradu nákladů řízení žalované straně přiznává. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Cdo 5183/2014, podle něhož by měla mít právo na plnou náhradu nákladů řízení, a potažmo by neměla hradit ani náklady řízení státu, přičemž odmítá argumentaci krajského soudu s tím, že na jejím základě by v žádném sporu o zaplacení nemohly být náklady úspěšnému žalovanému přiznány, a upozorňuje, že spornou byla jak výměra užívaných pozemků, tak cena užívání. Namítá, že Nejvyšší soud v rozporu se svou konzistentní judikaturou ani tuto námitku neshledal důvodnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá "neprojednatelnost" žaloby, kdy vedlejší účastník přes výzvu a poučení soudu nespecifikoval, v jakém rozsahu měla jeho pozemky užívat. Možno předeslat, že stěžovatelkou užívané pozemky, resp. jejich části, zakreslil vedlejší účastník na mapě, načež okresní soud nechal vypracovat geometrický plán. Stěžovatelka se proti tomuto postupu ohradila v odvolání, krajský soud se v napadeném rozsudku otázkou jeho souladu s §120 odst. 2 o. s. ř. pečlivě zabýval (viz bod 31 a násl.) a žádné pochybení nezjistil. V dovolání pak stěžovatelka pouze uvedla, že vedlejší účastník nevylíčil rozhodující skutečnosti, přičemž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2268/2011 s tím, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, aby soud svou činností - analýzou předložených listin v podstatě plnil a nahrazoval procesní aktivitu vedlejšího účastníka, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu. Příslušné závěry krajského soudu však nereflektovala, resp. podle §241a odst. 3 o. s. ř. neuvedla, že právě dané posouzení považuje za nesprávné, a proč tomu tak má být, a tudíž nemohlo být Nejvyššímu soudu zřejmé, že by se danou otázkou jako otázkou procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí krajského soudu postaveno (§237 o. s. ř.), měl v dovolacím řízení zabývat. Zpochybňuje-li (snad) stěžovatelka i správnost (ústavnost) příslušného závěru krajského soudu, nutno konstatovat, že ač formálně vyčerpala dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, nestalo se tak materiálně, tj. ve vztahu k této námitce, a tudíž Ústavní soud považuje v této části ústavní stížnost za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Jde-li o samotný rozsah užívání pozemků stěžovatelkou, okresní soud provedl místní šetření, a s ohledem na jeho výsledky nechal vypracovat znalecký posudek z oboru geodezie a kartografie, načež v napadeném rozsudku řádně odůvodnil, jak k závěrům o stěžovatelkou užívané ploše dospěl. Stěžovatelka v odvolání vyjádřila s odborným posouzením této otázky soudním znalcem Ing. Jaroslavem Rydlem nesouhlas, avšak krajský soud se plně se závěry okresního soudu ztotožnil, přičemž uvedený znalecký posudek označil za jasný, srozumitelný, řádně odůvodněný a přesvědčivý. Stěžovatelka v tomto směru žádné konkrétní námitky v ústavní stížnosti nevznáší, argumentuje pouze tím, že vedlejší účastník se domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání jiných pozemků, než které byly specifikovány v tomto znaleckém posudku, přičemž poukazuje na nutnost přesného vymezení žalobního nároku s ohledem na možné překážky řízení v podobě věci zahájené či rozhodnuté.
14. Předně možno připomenout, že již Nejvyšší soud v souvislosti se stěžovatelčinou výtkou, že nebyla připuštěna změna žaloby, konstatoval, že se vedlejší účastník od počátku domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání stejných pozemkových částí, načež stěžovatelce vysvětlil, že předmětem soudního řízení nemusí být jen pozemek, který je označen parcelním číslem a kterému odpovídá mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí. Namítá-li stěžovatelka nesoulad mezi údajem o výměře jí užívaných pozemků (jejich částí) uvedeným v žalobě a v napadeném rozsudku okresního soudu, podle Ústavního soudu je především na obecných soudech, aby posoudily, zda předmět řízení je vymezen dostatečně určitě, a tudíž zda je žaloba "projednatelná" (a zda tak lze eventuálně posoudit existenci překážky věci zahájené či rozhodnuté, nicméně tato otázka nebyla vůbec předmětem sporu). V daném případě vedlejší účastník konkrétní pozemky či jejich části podle obecných soudů označil dostatečně určitě, a byť se údaj o výměře na základě provedeného dokazování ukázal (zčásti) nesprávným, ani podle názoru Ústavního soudu z toho nelze vyvozovat, že by žaloba nebyla dostatečně určitá (nebo že by došlo ke změně předmětu řízení, když vedlejší účastník v tomto ohledu "převzal" údaj vzešlý z provedeného dokazování a svou žalobu tak upřesnil).
15. Stěžovatelka je dále názoru, že znalecký posudek společnosti YBM Consult - Znalecký ústav s. r. o. je nepřezkoumatelný, protože znalecký ústav neodůvodnil své úvahy a použité výpočty, především pak bez odůvodnění měl stanovit procentní sazby, které tvoří základ výpočtu pro zodpovězení zadání soudu. Touto námitkou se podrobně zabýval krajský soud, načež daný znalecký posudek shledal určitým, srozumitelným a odůvodněným. Správnost závěrů krajského soudu posuzoval následně i Nejvyšší soud, který vysvětlil, proč považuje daný znalecký posudek za souladný s jeho judikaturou, a konkrétně se zabýval i situací, kdy reálně není možné pro stanovení obvyklého nájemného zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků a kdy tak je na znalci, aby se s uvedenou situací vypořádal. V posuzovaném případě bylo možné/třeba stanovit cenu za užívání předmětných pozemků pomocí výnosové metody, přičemž k použití stěžovatelkou zmíněných sazeb se zástupci znalce u jednání před krajským soudem dne 24. 6. 2020 vyjádřili a svůj postup dostatečně vysvětlili, přičemž je zřejmé, že v dané věci objektivně nebylo možné stanovit jednotlivé sazby exaktně, ale na základě odborné úvahy, a to v rámci určitého, znalci zdůvodněného rozpětí. Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že hodnocení provedených důkazů obecnými soudy nebylo stiženo závažnou vadou, v důsledku níž by jejich skutkové (a potažmo právní) závěry bylo možné označit za "extrémní", jak bylo stěžovatelkou tvrzeno.
16. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že jí nebyla krajským soudem vůči vedlejšímu účastníkovi přiznána náhrada nákladů řízení. Jak tento soud uvedl ve svém rozsudku, vedlejší účastník měl úspěch pouze z 39 %, a stěžovatelka by tak měla mít právo na náhradu nákladů řízení ve výši 22 %, nicméně shledal důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., pro které jí nebylo možné tuto náhradu přiznat. Toto své rozhodnutí zdůvodnil specifickými okolnostmi případu, konkrétně tím, že stěžovatelka či její právní předchůdci, ač na předmětných pozemcích provozovali rozsáhlou podnikatelskou činnost, nic po mnoho let (od roku 2010) za jejich užívání nezaplatili, a ještě před okresním soudem při místním šetření se snažili předstírat, že žádnou činnost neprovozují (a že tyto nijak neužívají). V tomto ohledu nelze krajskému soudu vytknout, že by (extrémně) vybočil z mezí volného uvážení, které mu uvedené zákonné ustanovení poskytuje, a tak Ústavní soud ani zde důvod pro svůj zásah do nezávislého soudního rozhodování neshledal.
17. Vzhledem k tomu, že dovolání proti nákladovému výroku krajského soudu nebylo podle Nejvyššího soudu ze zákona přípustné, nemohl se uvedený soud zabývat námitkami, které stěžovatelka v dovolání ohledně nákladů řízení uplatnila. Navíc se proti danému závěru Nejvyššího soudu stěžovatelka nijak nevymezila, a proto není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by jeho pochybení mohlo spočívat, a tudíž ani v tomto bodě nemohl ústavní stížnost považovat za jakkoliv opodstatněnou.
18. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu