ECLI:CZ:US:2022:4.US.2937.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2937/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 23 Cdo 1523/2022-126 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2022 č. j. 70 Co 415/2021-95, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ondřeje Zítka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 9. 2021 č. j. 16 C 200/2020-73 byla žalovanému stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 98 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), stejně jako náklady řízení (II. výrok). Žalovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení stěžovatele na úkor vedlejšího účastníka, spočívajícího v nevrácení uvedené částky představující uhrazenou část kupní ceny na základně kupní smlouvy, od níž vedlejší účastník odstoupil z důvodu porušení smluvních ujednání stěžovatelem.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok).
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl zčásti pro vady, když stěžovatel řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti; v části směřující proti nákladům řízení je shledal nepřípustným (I. výrok). O nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel podrobně rekapituluje skutkový stav věci a předchozí průběh řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí městského soudu je zatíženo prvky libovůle a překvapivosti, když tento soud vycházel pouze z kupní smlouvy a vůbec nehodnotil další smluvní ujednání, extrémní nesoulad mezi cenou uvedenou v kupní smlouvě a výší hypotečního úvěru a neposuzoval, zda jednání vedlejšího účastníka jako zájemce nebylo podvodné. Na rozdíl od Nejvyššího soudu je přesvědčen, že jeho dovolání bylo jasné a srozumitelné a mělo být věcně projednáno. Opakuje otázky, které v dovolání předložil a dodává, že jeho odmítnutí je v rozporu se zákonem. Stěžovatel dodává, že závěr obecných soudů je takový, že "když si podepsal kupní smlouvu, je vina na tvé straně a neměl si kupní smlouvu podepisovat."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, a za tím účelem si vyžádal ze spisu obvodního soudu sp. zn. 16 C 200/2020 kopii stěžovatelova dovolání.
8. Stěžovatel úvodem dovolání namítá, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Následně podrobně rekapituluje průběh jednání s vedlejším účastníkem, jež předcházela uzavření předmětné kupní smlouvy, a poukazuje na řadu údajných pochybení nižších soudů, jež měla spočívat v nesprávném vyhodnocení jednotlivých důkazů. Dále cituje §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž namítá, že dovolání je přípustné k "vyřešení procesního a hmotného práva ohledně toho, že ze strany žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení, tak jak dovodil Městský soud v Praze a že vina, proč nebyla kupní smlouva naplněna, byla na straně žalobce a realitní kanceláře". Dále uvádí, že předmětnou peněžitou částku nikdy neobdržel a že si ji ponechala realitní kancelář jako smluvní pokutu. Tyto skutečnosti však nižší soudy dle stěžovatele vůbec nehodnotily a nadržovaly silnější straně sporu. Závěrem stěžovatel vyjmenovává jednotlivé v řízení provedené důkazy, s nimiž měla být rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu v rozporu, přičemž podle jeho zjištění "Nejvyšší soud ČR takovýto případ ještě neřešil. Byly nalezeny judikáty, které nelze na tuto kauzu aplikovat. V případě, že Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že ano, jedná se o případy jiné a Nejvyšší soud je řešil rozdílně."
9. Po seznámení se s rekapitulovaným dovoláním Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem uzavírá, že dovolání proti meritornímu výroku rozsudku městského soudu neobsahovalo obligatorní náležitost, kterou je řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (stěžovatel nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou měl Nejvyšší soud v posuzované věci řešit), a že pro tuto vadu nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní stížnost je proto v této části sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
10. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení rozsudku městského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet to, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
11. Bylo-li stěžovatelovo dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 občanského soudního řádu).
12. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu