ECLI:CZ:US:2022:4.US.2952.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2952/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Janáčové, zastoupené Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou, sídlem Mlýnská 298, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 27. července 2021 č. j. 21 C 19/2021-77, za účasti Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Cestovní kancelář NOVA s.r.o., sídlem Velká Michalská 184/1, Znojmo, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a výše označeného rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") vyplynulo, že stěžovatelka se žalobou po vedlejší účastnici domáhala vrácení uhrazené zálohy na zájezd ve výši 60 590 Kč, zaplacení úroků z prodlení a nákladů řízení. Vedlejší účastnice proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 25. 2. 2021 č. j. EPR 333094/2020-7 podala dne 9. 3. 2021 odpor, ve kterém nárok stěžovatelky popřela, nicméně následně, dne 30. 3. 2021, žalobou požadovanou částku 60 590 Kč vrátila. Stěžovatelka vzala žalobu v uvedeném rozsahu zpět, proto okresní soud usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 21 C 192021-54, které nabylo právní moci dne 24. 6. 2021, řízení o jistině zastavil a předmětem řízení tak zůstalo příslušenství žalované částky (úrok z prodlení a náklady řízení). Rozsudkem okresního soudu bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení ve výši 1 410,58 Kč z částky 60 590 Kč vzniklé sazbou 8,25 % ročně od 18. 12. 2020 do 30. 3. 2021, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále byla vedlejší účastnici řízení uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 16 052,16 Kč s odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád), kterou stanovil tak, že přiznal stěžovatelce, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení redukovaný o 40 % podle §150 občanského soudního řádu. Částka je ve výši jako při rozhodnutí o nákladech řízení elektronickým platebním rozkazem (16 052,16 Kč tedy 60 % z 26 753,60 Kč), k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Nákladový výrok okresní soud odůvodnil tím, že k zastavení řízení došlo ze zavinění vedlejší účastnice pro porušení povinnosti zajistit smluvený zájezd a ze strany stěžovatelky nešlo o svévolný postup, nesouhlasila-li s odkladem zájezdu asi o celý rok, navíc ještě v nejistém termínu, současně přihlédl k okolnostem případu, jak je podrobně popsal v odůvodnění. Jednak vedlejší účastnice, která podniká v oboru cestovního ruchu, nijak pandemickou situaci nezavinila, vzala v úvahu, že stěžovatelka odstoupila od smlouvy v říjnu 2020, a proto činila maximální kroky k uspokojení nároku stěžovatelky. K podání žaloby došlo v prosinci 2020, vedlejší účastnice uhradila požadovanou jistinu brzy po podání žaloby a stěžovatelka přece jenom mohla s žalobou posečkat, ale na druhé straně vedlejší účastnice činila v řízení kroky, kterými zpochybňovala aktivní legitimaci stěžovatelky, povinnost hradit odstupné atd., což si vynutilo zvýšení výdajů na straně stěžovatelky (pro postoj žalované nebylo možno rozhodnout mimo jednání). Okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice, na rozdíl od stěžovatelky, vystupovala v daném smluvním vztahu jako podnikatelka, a je tedy plně odpovědná za to, že její smluvní partneři plní své závazky či zda se bude smluvený zájezd realizovat s ohledem na mimořádné okolnosti pandemické situace.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutím okresního soudu o přiznání nákladů řízení v redukované výši došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Podmínkou aplikace §150 občanského soudního řádu je zjištění soudu, že v konkrétním případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nebo přiznání nákladů řízení pouze v redukované výši. Okresní soud v daném případě nevytvořil prostor k tomu, aby se k zamýšlené aplikaci §150 občanského soudního řádu mohly strany vyjádřit. Procesně úspěšná stěžovatelka byla v přesvědčení, že se výsledek sporu adekvátně promítne do rozhodování soudu o nákladech řízení. Poukázala na to, že nebyla o možnosti jiného náhledu soudu na rozhodnutí o nákladech řízení nijak poučena, čímž byla porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování. Dále uvedla, že okresní soud neposuzoval majetkové a sociální poměry účastníků řízení. Stěžovatelka s ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí k dispozici žádný takový prostředek neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka sice namítá, že napadený výrok je v rozporu s právem na řádný proces, který je součástí práva na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny, ale z obsahového hlediska jde o polemiku s aplikací §150 občanského soudního řádu na posuzovanou věc. Ústavní soud připomíná, že uvedené zásady se ještě výrazněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť z hlediska kritérií řádného procesu nelze na dané rozhodování klást stejné požadavky jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11, nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), a řada dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud tím dal najevo, že rozhodování o nákladech soudního řízení je zásadně v kognici obecných soudů a že při posuzování problematiky nákladů řízení (jakožto problematiky ve vztahu k samotnému předmětu řízení podružné) postupuje nanejvýš zdrženlivě.
8. S ohledem na to, co bylo právě uvedeno, je třeba konstatovat, že k požadavkům na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny náleží rovněž respektování zásad kontradiktorního řízení, z nichž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu. Proto účastník musí mít možnost se k nim vyjádřit, a to i tehdy, hodlá-li obecný soud využít tzv. moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu. K výkladu postavení účastníků kontradiktorního řízení jako součásti práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy se rovněž vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2013 ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10). Podle jeho rozhodovací praxe není právo na kontradiktorní řízení absolutní, a jeho šíře se může lišit v závislosti na zvláštnostech dotčeného řízení [srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 3199/21 ze dne 25. 1. 2022]. V dané věci okresní soud sice použití uvedeného ustanovení neavizoval, ale stěžovatelka na svém procesním právu skutkově či právně argumentovat nijak zkrácena nebyla, protože rozhodnutí o nákladech řízení bylo stejné jako v předchozím řízení a okresní soud vzal v úvahu pandemickou situaci, která měla vliv na právní postavení obou procesních stran.
9. Z hlediska práva na soudní ochranu, jehož se stěžovatelka dovolává, by bylo nutné za výše zmíněnou tzv. kvalifikovanou vadu považovat, zatížily-li by obecné soudy své rozhodnutí interpretační libovůlí, především pak tím, že by flagrantně pominuly příslušnou kogentní normu nebo neodůvodněně vybočily ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použily výklad, jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Úlohou Ústavního soudu je především zkoumat, zda je rozhodnutí o nákladech řízení řádně (tj. srozumitelně a racionálně) odůvodněno; posuzování samotné věcné správnosti těchto úvah v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu tomuto soudu nepřísluší, neboť nejde o referenční hledisko jeho přezkumu.
10. Pochybení takové povahy Ústavní soud nezjistil. Jak patrno z napadeného usnesení, okresní soud postavil své rozhodnutí na akceptovatelných důvodech, když vzal v úvahu, že stěžovatelka byla v řízení úspěšná. Vedlejší účastnice z procesního hlediska zavinila zastavení řízení, ale nicméně to nic nemění na tom, že v důsledku takového jednání bylo nutno řízení zastavit, neboť tím odpadl jeho předmět. Jistě lze vést ve věcné rovině polemiku o tzv. procesním zavinění vedlejší účastnice, ovšem i kdyby se (hypoteticky) Ústavní soud s uvedeným názorem okresního soudu neztotožnil, neznamenalo by to "automaticky" bez dalšího porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu.
11. Nadto z hlediska ústavnosti obstojí další důvod, že §150 občanského soudního řádu otevírá poměrně široký prostor obecným soudům k jejich vlastnímu uvážení, zda konkrétní okolnosti toho kterého případu lze považovat za zvláštního zřetele hodné, či nikoli, ledaže by tyto úvahy nesly známky svévole, tedy zejména byly-li by postaveny na skutečnostech, které by zjevně neměly žádnou relevanci. Takováto situace v posuzované věci nenastala, a tudíž nelze vytknout okresnímu soudu, že by zjevně vybočil z ústavně právních mezí daného uvážení. Za dané situace okresní soud přiznal stěžovatelce náklady řízení dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu, které při jejich vyčíslení a zvážení situace, s ohledem na mimořádné okolnosti, redukoval. Okresní soud respektoval zásadu procesní ekonomie a z ní plynoucí požadavek, aby bylo pokud možno rozhodnuto při jediném jednání.
12. Namítá-li stěžovatelka porušení práva na řádný proces z toho důvodu, že nebyla okresním soudem na možnost použití §150 občanského soudního řádu upozorněna, Ústavní soud připomíná, že otázka nákladů řízení z hlediska uvedeného ustanovení byla dostatečně řešena okresním soudem v odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Okresní soud konstatoval, že pandemickou situaci nezavinila ani jedna ze stran a měla-li by veškeré výdaje na právní zastoupení nést jen vedlejší účastnice, jednalo by se o rozhodnutí nepřiměřené, nespravedlivé. Postupoval-li okresní soud za této situace podle §150 občanského soudního řádu, nelze jeho rozhodnutí považovat za jakkoli "překvapivé". Ačkoli tedy okresní soud použití uvedeného ustanovení neavizoval, stěžovatelka na svém procesním právu skutkově či právně argumentovat nijak zkrácena nebyla, protože rozhodnutí o nákladech řízení bylo stejné jako v předchozím řízení o vydání elektronického platebního rozkazu, a protože vzal v úvahu pandemickou situaci, která měla vliv na právní postavení obou procesních stran.
13. Dospěl-li okresní soud k závěru o nutnosti užití moderačního práva a tento závěr řádně a podrobně zdůvodnil, jde o rozhodnutí nezávislého orgánu, do jehož rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný. K námitce stěžovatelky, že napadený rozsudek byl z důvodu nemožnosti vyjádřit se nepředvídatelný, Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu