ECLI:CZ:US:2022:4.US.2955.21.2
sp. zn. IV. ÚS 2955/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. obchodní společnosti X a 2. P. J., obou zastoupených Mgr. Simonou Oriničovou, advokátkou, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 8 Tdo 299/2021-1287, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 2. listopadu 2020 č. j. 13 To 247/2020-1189 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. května 2020 č. j. 2 T 137/2019-1085, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání pomoci k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že stěžovatel (jako osoba zastupující stěžovatelku) poskytl další spoluobžalované osobě zaměstnance nákladní automobily a odběratele na odvezení kovového odpadu (ve 32 případech došlo k odvezení 309 095 kg materiálu), ačkoliv jí bylo předběžným opatřením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2018 č. j. 54 Cm 194/2017-108 zakázáno nakládat s věcmi z daného areálu. Došlo tak k odvezení většiny materiálu a zmaření výkonu rozhodnutí v daném civilním řízení. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč a stěžovatelka k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč. K závěru o vině stěžovatelů dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Nepřisvědčil námitce obhajoby, že ještě před vydáním předběžného opatření se uvedené movité věci staly vlastnictvím stěžovatelky, která nebyla účastnicí původního civilního sporu a nemohla být tedy z předběžného opatření zavázána. Podle okresního soudu měli všichni obžalovaní svého jednání zanechat i v případě, že ještě před vydáním předběžného opatření uzavřeli kupní smlouvu na movité věci. Uzavření této kupní smlouvy bylo navíc značně zpochybněno. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že spoluobžalovaná nabízela ke koupi uvedené movité věci ještě 12 dní po údajném datu jejich prodeje stěžovatelce a těsně před vydáním zmíněného předběžného opatření. To podle soudu svědčí o tom, že v danou dobu materiál ještě nebyl stěžovatelkou zakoupen. K uzavření kupní smlouvy mělo navíc dojít dne 3. 10. 2018 mezi pátou a šestou hodinou ranní, a to bezprostředně poté, co byla původnímu pachtýři nemovitostí vypovězena smlouva (sc. pacht). Bezprostředně po podpisu smlouvy k odvozu materiálů nedocházelo, přestože údajným důvodem urychleného prodeje byla hrozící ekologická havárie (znalci však areály prohlédli až 26. a 28. 10. 2018). K odvážení materiálů došlo až po vydání předběžného opatření. Stěžovatel přitom podrobnosti obchodu nemohl v dané době znát, zpětně nebyl schopen vyhodnotit jeho ziskovost. Existence smlouvy byla jen velmi okrajově a bez důkazů namítána v odvolání proti předběžnému opatření (naopak ostatní odvolací námitky byly detailně vyargumentované a důkazně podložené). Dále podle okresního soudu všichni obžalovaní vědomě dezinterpretovali druhé předběžné opatření, které jim nařizovalo areál vyklidit, což realizovali odvozem sporného majetku. Skutečnost, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, v němž bylo předběžné opatření vydáno (a tedy proti nim "přímo nepůsobilo"), je podle soudu z hlediska trestní odpovědnosti obou irelevantní. Oba byli odsouzeni za pomoc hlavnímu pachateli, proti kterému bylo předběžné opatření vydáno. Podstatné je, že stěžovatelé o existenci předběžných opatření věděli ode dne 18. 10. 2018, což nebylo zpochybněno. Stěžovatelé si byli rovněž vědomi rizik (včetně trestněprávních) spojených s daným jednáním, a přesto je nezanechali.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání, které krajský soud napadeným usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že okresní soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a přesvědčivě vyvrátil všechny námitky obhajoby a vyhodnotil provedené důkazy způsobem souladným s právními předpisy.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle jeho závěrů soudy nižšího stupně prokázaly všechny rozhodné skutečnosti. Zabývaly se námitkami obhajoby, přičemž mezi jejich závěry a obsahem provedených důkazů není přítomen žádný relevantní rozpor. Přisvědčil názoru, že trestní odpovědnost stěžovatelů nevylučuje ani případný obsah smlouvy uzavřené mezi obžalovanými.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že soudy nerespektovaly vlastnické právo stěžovatelky a ignorovaly její dobrou vůli. Dále soudy ignorovaly jednoznačný obsah provedených důkazů, z nichž vyplýval den a okolnosti uzavření klíčové kupní smlouvy. Tyto důkazy pak odmítly na základě svých pocitů, a nikoliv provedením dalších důkazů. Takový postup je ve zjevném rozporu s pravidlem in dubio pro reo. Soudy rovněž přehlédly dominantní obchodněprávní rozměr celého případu, který tak měl být řešen v občanskoprávním řízení. Stěžovatelé nebyli zavázáni vydaným předběžným opatřením, a tudíž je nemohli porušit. Rovněž tak nevěděli o sporech probíhajících mezi ostatními účastníky. Trestní řízení pak bylo některými z nich využito k řešení tohoto sporu, a to i vtažením stěžovatelů do něj. Soudy tak kriminalizovaly čistě obchodní jednání stěžovatelů. Stěžovatelé byli při uzavírání smlouvy pravděpodobně uvedeni v omyl. Jako soudním rozhodnutím nezavázané osoby se stěžovatelé daného trestného činu ani dopustit nemohli. V dané věci nemohla soudní rozhodnutí nicméně zavázat ani původní účastníky sporu, neboť předmětné věci již nebyly v jejich vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byla účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu prováděl, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti toliko opakují námitky uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení, aniž by konkrétně reflektovali zevrubnou argumentaci, kterou se obecné soudy s těmito námitkami vypořádaly. Pro podrobnosti lze tak na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Pro závěr o ústavněprávní konformitě uplatnění trestní odpovědnosti obou stěžovatelů je rozhodující, že soudy prokázaly všechny pro věc důležité skutečnosti a nehodnotily provedené důkazy v rozporu s ústavními kautelami hlavy páté Listiny. V dané věci tak bylo východiskem nezpochybněné zjištění, že stěžovatelé věděli o existenci daných soudních rozhodnutí (a dokonce i možnosti trestního postihu za jejich nerespektování) a byli seznámeni s jejich obsahem.
Rozhodli-li se následně jednat na základě vlastního (a pro ně výhodného) právního výkladu těchto rozhodnutí (resp. jím následně své jednání obhájit), není taková skutečnost na překážku jejich trestní odpovědnosti. Z provedených důkazů, zevrubně popsaných zejména v rozhodnutí okresního soudu, je zřejmé, že stěžovatelé jednali účelově, ve snaze "obejít" soudní rozhodnutí, a jejich jednání nelze kvalifikovat jako omluvitelný právní omyl.
11. Zároveň není rozhodující, zda byla kupní smlouva mezi obžalovanými uzavřena v souladu s právem či nikoliv, neboť minimálně od okamžiku seznámení se s uvedenými soudními rozhodnutími nemohlo být jednání stěžovatelů v dobré víře. Okresní soud a Nejvyšší soud ostatně nedospěly k jednoznačnému závěru o tom, že smlouva nebyla uzavřena dne 3. 10. 2018, nýbrž pouze upozornily na řadu okolností, které toto tvrzení zpochybňují, a s ním i dobrou víru stěžovatelů. Stejně tak je nerozhodná skutečnost, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, v nichž byla rozhodnutí vydána, což obsáhle odůvodnil Nejvyšší soud. V dané věci nedošlo ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť postiženo nebylo jednání, jehož se stěžovatelé dopustili vůči svým obchodním partnerům. Stěžovatelé byli odsouzeni, stručně řečeno, za nerespektování autority soudní moci.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu v relevantním znění (Org. 01/21), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. IV. ÚS 2955/21-36.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu