ECLI:CZ:US:2022:4.US.2957.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2957/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., t. č. Věznice Příbram, zastoupeného Mgr. Jiřím Třískou, advokátem, sídlem Fráni Šrámka 136/8, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2022 č. j. 14 To 320/2022-37 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. června 2022 č. j. 2 Pp 62/2022-31, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Příbrami, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soud zjistil, že stěžovatel je ve výkonu trestu podeváté (má 22 záznamů v rejstříku trestů) a je recidivistou v oblasti majetkové trestné činnosti. Ani předchozí citelné tresty odnětí svobody ho neodradily od dalšího páchání trestné činnosti. Poslední trestné činnosti se dopustil pět dní po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel je tak podle soudu dobře adaptován na vězeňské prostředí, v němž se dokáže chovat řádně, o čemž svědčí i získané kázeňské odměny. Podle soudu je však nezbytné, aby absolvoval speciální program pro řešení neuspokojivých finančních závazků, neboť z jeho trestní minulosti je zřejmé, že tíživou majetkovou situaci řeší pácháním trestné činnosti. Řešení dluhové problematiky je u stěžovatele klíčové pro snížení rizika recidivy.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, shledav, že řízení před okresním soudem netrpělo žádnými vadami. K námitce, že okresní soud neprovedl jako důkaz dokumenty, kterými se stěžovatel snažil osvědčit svou snahu o hledání zaměstnání a bydlení, krajský soud uvedl, že ze zvukového záznamu veřejného zasedání nevyplývá, že by stěžovatel řádně navrhl uvedené listiny provést jako důkaz. I přes kladné hodnocení věznice nelze stěžovateli přisvědčit, že by prokázal polepšení (jeho chování navíc není nikterak mimořádné, neboť od července 2020 získal dvě kázeňské odměny). Stěžovatel by měl absolvovat speciální kurzy zaměřené na pochopení a odstranění subjektivních příčin trestné činnosti. Jde-li o riziko recidivy na svobodě, poukázal krajský soud na to, že stěžovatel byl v minulosti již třikrát podmíněně propuštěn a trestnou činnost páchal téměř okamžitě po propuštění. Stěžovatel má značné dluhy (přes 1 150 000 Kč), které nijak neřeší. Tvrzení o zajištěném bydlení a zaměstnání zůstalo neprokázáno.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily jeho prokazatelnou aktivní snahu o zajištění bydlení a zaměstnání. Okresní soud nesprávně uvedl, že stěžovatel tyto skutečnosti neprokázal. Závěr o riziku recidivy opřely soudy o hodnocení důkazů, které bylo v extrémním nesouladu s jejich obsahem. Sama věznice potvrdila, že u stěžovatele došlo ke snížení "kriminogenních faktorů".
5. Z tohoto rozporu pak vyvstává otázka, jak se má stěžovatel chovat, aby v budoucnu propuštění dosáhl. Soudy se v napadených rozhodnutích vyjadřují podle stěžovatele tak, jako by žádnou naději na propuštění vůbec neměl. Klíčovým argumentem pro rizikovost propuštění stěžovatele pak zůstal povšechný odkaz na jeho trestní minulost. Takový postup je však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Soudy měly rovněž zohlednit podstatné změny ve stěžovatelových osobních a rodinných poměrech. Naopak neměly zohledňovat skutečnost, že stěžovatel byl do výkonu trestu dodán policejním orgánem, neboť se tak stalo v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení, které doručovaly příkaz k nástupu trestu na adresu, o níž věděly, že se tam stěžovatel nezdržuje (v přípisech uváděl jinou adresu).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší dvě skupiny námitek, přičemž Ústavní soud nemohl ani jedné z nich přisvědčit.
9. V první řadě je třeba odmítnout tvrzení, že by soudy hodnotily provedené důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem. Soudy totiž v napadených rozhodnutích obsah důkazů ve stěžovatelův prospěch výslovně uvedly (např. bod 7 usnesení krajského soudu), avšak dospěly k logicky odůvodněnému závěru, že tyto samy o sobě neprokazují stěžovatelovo polepšení a neeliminují dostatečně riziko páchání další trestné činnosti na svobodě.
10. Vzhledem k tzv. opěrným důvodům napadených rozhodnutí (ratio decidendi) není možné dospět k závěru, že soudy porušily stěžovatelova ústavní práva neprovedením jím údajně dodaných listin o zajištěném zaměstnání a bydlení jako důkazů. Jednak závěr soudů o tom, že tyto listiny nebyly jako důkaz řádně navrženy, stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak konkrétně nezpochybňuje. Především však, dospěly-li soudy k závěru, že pro bezpečné propuštění stěžovatele na svobodu je nezbytné, aby v podmínkách odnětí svobody absolvoval resocializační kurzy v oblasti financí a majetku, jsou takové důkazy irelevantní. Tímto závěrem daly soudy stěžovateli rovněž "návod", jak propuštění v budoucnu dosáhnout, který podle ústavní stížnosti v napadených rozhodnutích postrádá. Rovněž skutečnost, že byl stěžovatel do výkonu trestu dodán policejním orgánem, je v napadených rozhodnutích zmíněna pouze okrajově a nejde o hlavní důvod, pro nějž byl návrh zamítnut.
11. Dále dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy nepostupovaly v rozporu s jeho ustálenou judikaturou. Zamítavé výroky napadených rozhodnutí se neopírají o paušální odkaz na stěžovatelovu trestní minulost, nýbrž velmi konkrétně rozebírají příčiny a okolnosti páchání trestné činnosti a hodnotí jak způsoby prokázání polepšení, tak snížení rizika budoucí recidivy. Jde tedy o příkladné naplnění závěrů judikatury Ústavního soudu, která vyžaduje individuální přístup k odsouzeným. K logickým a přesvědčivým závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud co dodat.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu