ECLI:CZ:US:2022:4.US.2969.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2969/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. E., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2022 sp. zn. 61 To 506/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 protokolu č. 12 k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 7. 2022 sp. zn. 43 Nt 2018/2022 byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je obviněn ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, všech spáchaných ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a dále přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Těchto jednání se měl podle usnesení o zahájení trestního stíhání dopustit, stručně uvedeno, tak, že po dohodě s neznámými spolupachateli vstoupil do místnosti, kde se konala schůze Kurdského občanského sdružení, kterou nejprve verbálně narušil a poté fyzicky napadl údery pěstí a židlí s kovovou konstrukcí do hlavy předsedu sdružení, načež s dalšími pachateli zničil několik věcí v místnosti. Tohoto jednání se dopustil v Praze, přestože mu byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku uložen trest vyhoštění z území České republiky. Podle soudu nadále trvá důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil uvedených trestných činů. Stěžovatel byl navíc v jiném trestním řízení odsouzen za podobnou trestnou činnost k podmíněnému trestu odnětí svobody. V tomto jiném trestním řízení dospěl Okresní soud v Jihlavě k závěru, že stěžovatel je násilnickou osobou, která s pomocí většího množství jemu podřízených osob páchá násilnou trestnou činnost. V mezidobí bylo navíc zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na teroristické skupině podle §312a odst. 1 trestního zákoníku. Existuje tak důvodná hrozba, že by stěžovatel obdobnou násilnou trestnou činnost opakoval.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud zamítl napadeným usnesením. Podle městského soudu obvodní soud řádně popsal důvody, které jej vedly k závěru o riziku opakování trestné činnosti. Důvodné podezření z jejího spáchání bylo od počátku dáno zejména výpovědí poškozených. Po seznámení se se znaleckými posudky, zkoumajícími nově poranění poškozených, dospěl městský soud k závěru, že popsaná zranění typově odpovídají pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví. Trestní řízení probíhá plynule a dne 16. 9. 2022 měl státní zástupce podat obžalobu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy se v dané věci odmítly zabývat tím, zda s ohledem na vývoj důkazní situace trvá důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Nově opatřené důkazy zpochybňují původní skutkovou verzi usnesení o zahájení trestního stíhání, což však soudy nezohlednily. Ze znaleckých posudků, zkoumajících zranění poškozených, vyplývá, že poškození neutrpěli zranění, která by svou intenzitou naplňovala znaky těžké újmy na zdraví. Znalci rovněž uvedli, že povaha a způsob vedení útoků ani nesměřovaly ke způsobení takového následku. K tomu je navíc třeba doplnit, že orgány činné v trestním řízení nejprve zadaly zpracování posudku znalci Jiřímu Hladíkovi, který dospěl k závěru o absurdnosti tvrzení o těžkém ublížení na zdraví. Kvůli nevyhovujícím závěrům byl tak přibrán další znalec, který však dospěl k týmž závěrům. Zranění jednoho z poškozených dokonce nevykazuje ani znaky újmy na zdraví. Tyto závěry navíc potvrzují svědecké výpovědi z místa činu. Přes tyto nové významné důkazy městský soud uvedl, že nedošlo ke změně ve skutkových zjištěních a posudky bagatelizoval. Podle stěžovatele však došlo k významnému oslabení podezření. Žádný důkaz nenaznačuje, že by stěžovatel měl vědět o intenzitě útoku jako způsobujícího těžkou újmu na zdraví. K trestnému činu maření úředního rozhodnutí stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Blansku a stěžovatel byl v této věci zproštěn návrhu na potrestání, čímž se podezření (resp. celé obvinění) ze spáchání tohoto trestného činu stalo nedůvodným. Následně došlo ke zpřísnění právní kvalifikace údajného jednání, což stěžovatel považuje za absurdní. Podle stěžovatele má tento postup pouze ten důvod, že s mírnější právní kvalifikací by musel být propuštěn, neboť se blížila maximální přípustná doba trvání vazby (ta se s přísnější sazbou prodloužila). Takový postup považuje stěžovatel za libovůli.
5. K porušení stěžovatelových procesních práv došlo rovněž tím, že se městský soud řádně nevypořádal s důkazními návrhy, a dále proto, že neměl rozhodovat v neveřejném zasedání. Stěžovatel mu předložil nové skutečnosti a důkazy, relevantní pro rozhodnutí o vazbě. Soud tak měl nařídit veřejné zasedání a dát účastníkům řízení možnost se k nim vyjádřit. Soudy se rovněž nevypořádaly s doktrínou tzv. posílených důvodů a nezvážily přiměřenost ponechání stěžovatele ve vazbě. Mezi výslechem ve vazebním zasedání dne 23. 6. 2022 a zasedáním stížnostního soudu dne 1. 9. 2022 uplynulo více než 10 týdnů a bylo tak porušeno stěžovatelovo právo být pravidelně slyšen k důvodům trvání vazby. Pro dokreslení stěžovatel doplňuje, že je otcem pěti nezletilých dětí, které měl ve výlučné péči (matka je v zahraničí) a které jsou nyní odkázány na péči ostatních rodinných příslušníků. Na stěžovatelově ekonomické činnosti je rovněž závislé značné množství zaměstnanců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Takové vady Ústavní soud v napadeném usnesení městského soudu neshledal. Napadené rozhodnutí (jakož i rozhodnutí obvodního soudu mu předcházející) splňuje potřebné ústavní náležitosti. V první řadě se Ústavní soud zabýval námitkou, že stěžovatel měl být ve stížnostním řízení osobně slyšen. S tímto názorem se však neztotožnil. Stěžovatelem uplatněná obecná argumentace, podle níž je nutné vazebně stíhaného obviněného pravidelně vyslechnout, a to bez ohledu na jeho návrh, se podle Ústavního soudu ve stížnostním řízení uplatní toliko částečně. Na rozdíl od soudu prvního stupně může stížnostní soud zásadně rozhodnout v neveřejném zasedání, neodporuje-li takový postup jiným ústavním zásadám [viz např. nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. K naplnění stěžovatelova práva být slyšen slouží především řízení před soudem prvního stupně, k němuž neměl stěžovatel odepřen přístup. Stěžovatel se práva být slyšen před stížnostním soudem podle odůvodnění stížnosti nedomáhal a jeho slyšení nebylo pro přezkum rozhodnutí obvodního soudu nutné, neboť ani v procesní, ani v hmotněprávní rovině se materiálně nevedl spor o to, co stěžovatel (ne)vypověděl. Ústavní soud tedy nepovažuje postup městského soudu za rozporný se stěžovatelovými ústavními právy. Tytéž závěry platí i pro právo vyjádřit se k předloženým důkazům a důkazním návrhům.
9. Zbývající část stěžovatelových námitek se týká především hodnocení skutkových okolností. Ani v této části Ústavní soud žádné relevantní pochybení neshledal. Soudy logicky a přesvědčivě shledaly přetrvávající důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání. Jeho právní kvalifikace je přitom zásadně nerozhodná. Jinak řečeno, i kdyby se podle důkazů například ukázalo, že se stěžovatel dopustil "pouze" přečinu ublížení na zdraví, legitimitu jeho vazebního stíhání by to samo o sobě nevyvrátilo (§68 odst. 2 trestního řádu). Taková skutečnost by se projevila jedině při zohledňování přiměřenosti trvání vazby.
10. Obecným soudům nelze vytknout ani jejich prozatímní závěry k užité právní kvalifikaci stíhaného jednání. K tomu je třeba především poznamenat, že je úkolem orgánů činných v trestním řízení (a nikoliv znalců) určit v mezích zákona, zda určitý (potenciální) následek je těžká újma na zdraví či nikoliv. Názory znalců na tuto otázku jsou nerozhodné, neboť kategorie újma na zdraví, těžká újma na zdraví, jakož i pokus trestného činu jsou kategoriemi právními. Zejména soudy jsou tak povolány ke stanovení toho, jaké jednání do těchto kategorií spadá a jaké nikoliv. Jakkoliv bude třeba takové hodnocení rozšířit a pečlivěji vyjasnit a rozvést v nalézacím řízení, pro účely vazebního řízení nepovažuje Ústavní soud za exces, označil-li vazební soud popsaná zranění (fraktura spodiny očnice s drobným krvácením do levé čelistní dutiny, omezení zejména bolestivostí a nutností dodržovat klidový a poloklidový režim, nemožnost smrkat, možnost kýchat jen s otevřenými ústy, a to po dobu asi 3 až 4 týdnů, kdy došlo ke zhojení zlomeniny) jako způsobená jednáním naplňující pokus těžkého ublížení na zdraví. K tomu je třeba připočítat popis intenzity útoku svědků. Přestože tak díky znaleckým posudkům došlo nepochybně ke změně (resp. upřesnění) důkazní situace, nemusí jít nutně o změnu ve prospěch stěžovatele, tím méně pak o změnu, která by odůvodňovala jeho propuštění z vazby.
11. Takovou skutečností nemůže být ani zproštění stěžovatele v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku. Soudy si byly vědomy toho, že Nejvyšší soud zrušil původní odsuzující rozhodnutí, již v předchozích fázích vazebního řízení, a logicky odůvodnily, proč taková skutečnost nemá významný vliv na vazební řízení. Takovému závěru nemůže Ústavní soud nic vytknout, neboť z napadeného rozhodnutí (jakož i rozhodnutí mu předcházejících) je zřejmé, že stěžovatel je ve vazbě především pro hrozbu opakování násilné trestné činnosti, nikoliv pro nerespektování trestu vyhoštění.
12. Namítá-li stěžovatel, že soudy nepostupovaly v souladu s tzv. doktrínou posílených důvodů, považuje v první řadě Ústavní soud za nutné připomenout, že trestní řízení neprobíhá významně a nepřiměřeně dlouhou dobu (od března 2022). Podle napadeného rozhodnutí mělo v září 2022 přejít do fáze řízení před soudem. Zároveň je třeba zdůraznit, že uvedená doktrína se uplatňuje různou intenzitou u jednotlivých vazebních důvodů, jakož i u různé trestné činnosti. V případě odůvodněné tzv. předstižné vazby (viz níže) a násilné trestné činnosti je uplatnění této doktríny významně restriktivní, neboť možnost účinně nahradit užití vazby jiným institutem je značně omezená, ne-li nemožná (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu). Ani v tomto aspektu rozhodování o vazbě tak soudy neporušily stěžovatelova ústavní práva.
13. Konečně žádné relevantní pochybení Ústavní soud neshledal ani v odůvodnění tzv. předstižné vazby. Všechny relevantní okolnosti soudy již popsaly a řádně a logicky vyhodnotily nejen při posledním rozhodování o vazbě, nýbrž i v předchozích fázích trestního řízení. Okolnosti rodinné a podnikatelské povahy, které stěžovatel namítá, soudy vzaly v potaz, přičemž není namístě dospět vzhledem k povaze trestné činnosti a důvodům předstižné vazby k závěru, že by měly převážit nad nutností ochrany společnosti před případným pácháním další násilné trestné činnosti. Tvrzení stěžovatele, že ke zpřísnění právní kvalifikace jeho jednání došlo z důvodu možnosti orgánů činných v trestním řízení ponechat ho ve vazbě, je toliko spekulací. Již z prvotního usnesení o zahájení trestního stíhání (jakož i vazebních rozhodnutí soudů) je zřejmé, že napadených osob mělo být více. Subsumpce takového jednání pod skutkovou podstatu uvedenou v §145 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, tedy těžké ublížení na zdraví spáchané na dvou a více osobách, tak nepředstavuje podle Ústavního soudu libovůli orgánů činných v trestním řízení.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu