ECLI:CZ:US:2022:4.US.2974.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2974/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele C. H., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marcelem Pélim, LL.M., advokátem, sídlem nám. Svobody 993, Uherský Brod, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2021 č. j. 6 Tdo 373/2021-3787, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. prosince 2020 č. j. 1 To 40/2020-3683 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2020 č. j. 43 T 11/2015-3575, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem uznal Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stěžovatele a spoluobžalovanou právnickou osobu vinnými ze spáchání zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle krajského soudu dopustili, stručně uvedeno, tím, že stěžovatel, jako jednatel obžalované obchodní společnosti, kupoval a dovážel minerální oleje, které následně prodával za nižší cenu, než za jakou je pořídil. Tím způsobili svým věřitelům škodu ve výši 586 441 526,99 Kč. Dále byl stěžovatel sám uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že jako jednatel spoluobžalované podal a podepsal na Celním úřadu Brno hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok 2011 podle zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen "zákon č. 86/2002 Sb."), přičemž uvedl záměrně menší množství biosložky, nutné k uvolnění do volného daňového oběhu s odkazem na nepravdivé tvrzení, že 12 900 000 litrů motorové nafty je zbožím uvolněným z obměn státních rezerv (a tedy zákonným důvodem pro osvobození od povinnosti dodat biosložku). Ve skutečnosti stěžovatel tuto naftu koupil od soukromé německé obchodní společnosti. Následně nebyl stěžovatel schopen doložit původ nafty. Tím se pokusil způsobit České republice škodu ve výši 30 960 000 Kč. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu osmi let.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a sám uznal stěžovatele vinného ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a to ve stadiu pokusu. Toho se podle vrchního soudu dopustil výše popsaným způsobem. Ve zbytku byla věc vrácena krajskému soudu k novému projednání. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud v první řadě uvedl, že rozhodl ve veřejném zasedání (dne 10. 12. 2020), konaném v nepřítomnosti stěžovatele. Ten dne 4. 12. 2020 požádal o odročení s poukazem na svůj vysoký věk a zdravotní stav (možné ohrožení koronavirem). Soud tedy informoval stěžovatele, že veřejné zasedání se bude konat v jeho nepřítomnosti, neboť koronavirem budou ohroženy všechny osoby a epidemiologická situace trvá v České republice již delší dobu a není zřejmé, že by se měla zlepšit. Konečně vrchní soud neprováděl žádné dokazování, ke kterému by se měl stěžovatel vyjadřovat. Jde-li o jednání kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu, provedl krajský soud dokazování v dostatečném rozsahu a dovodil z něj správné závěry. Stěžovatel osobně podal a podepsal dokument, v němž bylo uvedeno, že zboží (12 900 000 litrů nafty) je uvolněné z obměn státních rezerv. Teprve po výzvě celního úřadu (k doložení původu nafty) stěžovatel uvedl, že nafta pochází ze slovinské zásobovací agentury ZORD. Podle vrchního soudu je vyloučeno, aby stěžovatel jednal v omluvitelném právním omylu podle §19 odst. 2 trestního zákoníku. Jak ze zákona č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, ve znění pozdějších předpisů, tak ze zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na aplikovaný §3a odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb., vyplývá, že státními hmotnými rezervami jsou ty zásoby, které jsou ve vlastnictví České republiky, a nikoliv jiného státu. Stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání a podle vlastních slov se zabýval realizací právních problémů při podnikatelské činnosti. Měl tedy z titulu své funkce povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou a případného právního omylu se snadno vyvarovat. Při stanovení výše trestu aplikoval vrchní soud institut mimořádného snížení trestu podle §58 odst. 5 trestního zákoníku, a to z důvodu délky trestního řízení, vysokého věku stěžovatele a skutečnosti, že trestná činnost byla ve stadiu pokusu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Námitky uplatněné stěžovatelem byly především procesní a skutkové povahy. V hodnotících závěrech soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor s obsahem provedených důkazů. Zároveň soudy žádné důkazy neopomenuly. Uložený trest není podle Nejvyššího soudu nepřiměřený. Vrchní soud rovněž správně posoudil nenaplnění podmínek pro aplikaci §19 odst. 2 trestního zákoníku o právním omylu. Tím, že stěžovatel dobrovolně přijal funkci jednatele uvedené společnosti, převzal na sebe povinnost seznámit se s právní úpravou související s její činností. Zároveň nešlo o novou právní úpravu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jednání, pro něž byl odsouzen, bylo naplánovanou obchodní strategií s cílem upevnit postavení společnosti na trhu. Skutečnost, že se z krátkodobého hlediska jevilo soudům jako nelogické (nevýhodné), je z hlediska jeho dlouhodobé výnosnosti nerozhodná. To však soudy nezohlednily. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by stěžovatel jednal v úmyslu spáchat trestný čin. Stěžovatel jednal přinejhorším nedbalostně, spoléhaje na možnost volného pohybu zboží v prostoru Evropské unie. V dané době měla předmětná společnost ještě značný majetek a neměla tedy potřebu vyhýbat se zákonným platebním povinnostem. Při zpeněžování majetku společnosti došlo navíc k trestné činnosti pracovníků celních orgánů (kteří za ni byli pravomocně odsouzeni). Společnost měla rovněž u celního úřadu zaplacenou jistinu ve výši 140 000 000 Kč. Sám stěžovatel upozornil celní úřad, že dovoz daných látek bude z logistických důvodů na nějakou dobu pozastaven. Důkazy, které potvrzovaly dobrou ekonomickou situaci společnosti, nevzaly však soudy v potaz. Nadto upozornil, že byl odsouzen za jednání ve stadiu pokusu, a tedy k žádné škodě reálně nedošlo. Považuje za nepřiměřené, je-li za takové jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve věku 70 let. Stěžovateli bylo rovněž přičteno k tíži jeho právnické vzdělání, přičemž však soudy přehlédly, že se právnické profesi ve svém profesionálním životě v podstatě nevěnoval, neboť se věnoval hlavně překladatelské činnosti. Odvolacímu soudu chtěl stěžovatel předložit nové důkazy, což mu však nebylo umožněné, neboť veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti, přestože stěžovatel uváděl zdravotní důvody (symptomy nemoci COVID-19). Tím byla porušena stěžovatelova práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny. Dalším fakticky opomenutým důkazem byla výpověď P. V., která nejasně vypověděla ve prospěch stěžovatele s tím, že pro přesnou podrobnou výpověď by se musela podívat do dokumentace nebo se na ni připravit. To jí však nebylo umožněno. Konečně stěžovatel namítá, že soudy při posuzování stěžovatelova jednání nezohlednily možnost jednání v právním omylu podle §19 trestního zákoníku. Ze znění relevantního netrestního předpisu (zákona č. 86/2002 Sb.) stěžovatel nemohl vědět, že se osvobození od daně týká pouze státních hmotných rezerv České republiky, a nikoliv jiného státu Evropské unie (v daném případě Slovinska). Je běžné, že jednotlivé státy Evropské unie skladují své hmotné rezervy na území jiných států. Proto bylo namístě kvalifikovat jeho jednání jako omluvitelný právní omyl. Už při samotné deklaraci původu nafty byla celnímu úřadu předložena dokumentace potvrzující její původ z hmotných rezerv Slovinska.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu (napadeného v celém rozsahu) je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel namítá porušení předpisů jak procesního, tak i hmotného trestního práva s ústavní relevancí. Co se týče námitek porušení jeho procesních ústavních práv, spočívají především v provedení veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, s touto námitkou se podle Ústavního soudu dostatečně vypořádaly vrchní soud a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích. Stěžovatel (a zejména jeho obhájce) měl možnost se veřejného zasedání zúčastnit a učinit na něm všechny relevantní právní i důkazní návrhy, nehledě na možnost učinit tak již předtím písemně. O konání veřejného zasedání byla obhajoba informována a soud obratem reagoval rovněž na stěžovatelův návrh na odročení veřejného zasedání. K samotným důvodům nevyhovění této žádosti nemá Ústavní soud co dodat. Vrchní soud žádné relevantní doplňující důkazy neprováděl a stěžovatel tak nebyl ani zkrácen na možnosti se k důkazům vyjádřit. Podle Ústavního soudu tak nedošlo k porušení jeho ústavního práva účastnit se soudního projednání jeho věci.
10. Ostatní námitky pak musel Ústavní soud odmítnout z následujících důvodů. Stěžovatel v ústavní stížnosti především předkládá vlastní hodnocení důkazů, aniž by zevrubně reflektoval skutečnost, že se s jeho námitkami již podrobně vypořádaly obecné soudy v napadených rozhodnutích. To se týká především námitky údajného neprokázání úmyslného zavinění a námitky naplnění znaků jednání v omluvitelném právním omylu. Závěry, které k těmto námitkám zaujaly obecné soudy, netrpí žádným ústavněprávním nedostatkem. Jde o logické a srozumitelné závěry, které odpovídají jak právní úpravě, tak jejímu výkladu v ustálené judikatuře. Ústavní soud nepovažuje za nutné reagovat na každou dílčí námitku, kterou se stěžovatel pokouší prezentovat vlastní náhled na provedené důkazy. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší takové přehodnocování jednotlivých důkazů provádět. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že se všemi provedenými důkazy zabývaly obecné soudy a při jejich hodnocení nepostupovaly v rozporu s ústavními principy. To se v dané věci, navzdory stěžovatelovu tvrzení, nestalo. Soudy neporušily pravidlo in dubio pro reo (nebo princip presumpce neviny), neboť žádné pochybnosti z provedených důkazů nevyvstaly. Ostatně o skutkovém ději není mezi soudy a stěžovatelem žádného významnějšího sporu.
11. Podstatu jednání, pro něž byl stěžovatel odsouzen, stěžovatel ani v ústavní stížnosti nepopírá. Spornou činí pouze skutečnost, s jakým úmyslem se tohoto jednání dopustil, resp. zda postupoval v právním omylu. Těmito skutečnostmi se obecné soudy zabývaly, jak vyplývá z výše popsaného shrnutí napadených rozhodnutí, přičemž přesvědčivě uvedly, že nebyly naplněny podmínky jednání v omluvitelném právním omylu podle §19 odst. 2 trestního zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti nijak konkrétně jejich obsáhlou argumentaci nerozporuje. V postupu soudů pak Ústavní soud žádné relevantní pochybení neshledal.
12. Konečně přisvědčit nelze ani námitce o nepřiměřeném trestu. Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat uložením druhu trestu zákonem nedovoleného, výše trestu by se pohybovala mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nebyla by respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu by byly opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. by došlo k extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. V podrobnostech k výši a druhu uloženého trestu lze jen poznamenat, že Vrchní soud naopak ve stěžovatelově věci přikročil k aplikaci institutu mimořádného snížení trestu pod zákonnou sazbu. V takové situaci je možnost zásahu Ústavního soudu do uloženého trestu prakticky vyloučena (viz sub 14). Stanovení trestní sazby je zásadně věcí zákonodárce. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by mohla být jedině situace trestu zjevně nepřiměřenému společenské škodlivosti spáchaného jednání. O takovou situaci však v nynější věci zjevně nejde, neboť uložený trest nikterak nevybočuje z trestů ukládaných v podobných případech. Ostatně nic takového ani stěžovatel nenamítal.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti rozhodnutí krajského soudu jde pak o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto ho odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu