ECLI:CZ:US:2022:4.US.3104.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3104/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Navrátila, zastoupeného JUDr. Ivanem Hejlem, advokátem, sídlem Vyšehradská 420/19, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2022 č. j. 1 As 185/2022-21, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2022 č. j. 13 A 27/2022-22 a rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 20. dubna 2022 č. j. MD-13051/2022-160/3, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva dopravy, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl Magistrátem hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") uznán vinným ze spáchání přestupku podle §12 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť při předjíždění nákladního vozidla zabrzdil své vozidlo, ačkoliv ještě nebyl plně zařazen v jízdním pruhu. Tímto jednáním zavinil dopravní nehodu. Magistrát stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a současně mu uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele rozhodlo Ministerstvo dopravy napadeným rozhodnutím, že se odvolání zamítá a rozhodnutí magistrátu potvrzuje.
4. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva dopravy napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Městský soud shledal, že správní orgány měly k dispozici dostatečné podklady pro rozhodnutí ve věci. Podle jeho názoru bylo tvrzení stěžovatele, že ho úřední osoba magistrátu měla ubezpečit, že za dané důkazní situace nezbude, než ve věci rozhodnout tak, že se správnímu orgánu nepodařilo zjistit viníka dopravní nehody, je neprůkazné, jelikož tato informace neplyne z protokolu o ústním jednání. Rozhodnutí magistrátu tak nemůže být překvapivé. Svá tvrzení navíc stěžovatel nijak neprokázal. S ohledem na to, že podstatné skutečnosti stěžovatel uvedl v žalobě, městský soud nepovažoval za nezbytné provádět jeho výslech. Rozhodnutí Ministerstva dopravy neshledal městský soud formalistickým, jak namítal stěžovatel, a uzavřel, že ze správního spisu vyplynulo, že viníkem dopravní nehody je právě stěžovatel.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením, že se kasační stížnost odmítá pro nepřijatelnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost je podle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, přijatelná tehdy, přesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel ve své kasační stížnosti nepřednesl žádné námitky, které by představovaly podstatný přesah jeho vlastních zájmů. Podstatný přesah musí být dán tím, že je třeba vyslovit právní názor k určitému typu případů. V souzené věci však Nejvyšší správní soud neshledal obecnější dopad řešených právních otázek nad rámec konkrétní věci.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména namítá, že po konfrontaci s několikastupňovým velmi formalistickým procesem ochrany jeho ústavně zaručených práv dospěl k názoru, že nelze, byť u tzv. marginálního přestupkového řízení, rezignovat na jeden ze základních principů soudní ochrany jednotlivce, kterým musí být podle jeho názoru elementární zájem a snaha o trvalé nalézání spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho výše uvedená základní práva a vnímá tento stav jako rozporný s principy spravedlnosti a ústavnosti, pomíjející individuální rozměry věci i její ústavní rozměr.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, tj. v nyní posuzované věci rozhodnutí magistrátu, Ministerstva dopravy, městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Považoval-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele za nepřijatelnou, nelze na jeho postupu a jeho výsledku shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu. Právní závěr Nejvyššího správního soudu, že neshledal podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele (viz body 7, 9 a 10 napadeného usnesení) nutno shledat za ústavně souladný, neboť tento svůj závěr důkladně odůvodnil s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu.
12. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není přezkum hodnocení důkazů či vytváření skutkového stavu. Tato kompetence je svěřena správním soudům. Kompetence Ústavního soudu spočívá v posouzení, zda při takové činnosti postupovaly orgány veřejné moci v mezích stanovených ústavním pořádkem. Jeho zásah je přípustný pouze v případě, kdy dochází k extrémnímu vychýlení z předpokladů racionality, logiky a věcnosti. K tomu v tomto případě nedošlo. Právní hodnocení předložené správními soudy při kontrole ústavnosti prováděné Ústavním soudem obstojí. Z rozhodnutí správních orgánů i správních soudů je patrné, že se podáními stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a jejich rozhodnutí nelze považovat za projev svévole či libovůle.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu