ECLI:CZ:US:2022:4.US.3124.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3124/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TESAKO CZ s. r. o., v likvidaci, sídlem Komenského 394, Nové Město nad Metují, zastoupené JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, M.B.A., LL.M., advokátem, sídlem Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2021 č. j. 30 Cdo 1362/2021-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 13 Co 128/2020-132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 2019 č. j. 10 C 251/2018-90, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodoval o žalobě stěžovatelky proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 152 030 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 ECm 5/2013. Stěžovatelka vstoupila 1. 1. 2014 do likvidace, přičemž dané řízení bylo jedinou překážkou jejího dokončení. Obvodní soud podanou žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Podle provedených důkazů trvalo posuzované řízení šest let a šest měsíců, což je doba přiměřená okolnostem daného případu. Řízení bylo podle soudu nadstandardně složité po skutkové i procesní stránce. Předmětem řízení byla odpovědnost ze smlouvy o vyhotovení velmi specifického díla (dopravníků). Muselo být provedeno a vyhodnoceno velké množství listinných důkazů a vyslechnuto značné množství svědků. Soudům nelze nic vytknout, neboť kontinuálně (bez průtahů) postupovaly k ukončení řízení. Jednání byla opakovaně odročena na žádost účastníků řízení. Význam řízení pro stěžovatelku vyhodnotil soud jako běžný.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud se ztotožnil s hodnocením řízení jako skutkově a procesně složitého. V řízení opakovaně rozhodovalo více instancí, přičemž to však nebylo z důvodů přičitatelných k tíži státu, ale kvůli vývoji důkazní situace.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, neboť žádná ze stěžovatelkou předložených otázek nemohla založit přípustnost dovolání. Část z nich vycházela z odlišných skutkových zjištění, pročež se jimi Nejvyšší soud nemůže zabývat. Svými právními závěry se soudy nižších stupňů neodchýlily od judikatury Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud v dané věci rozhodl nepředvídatelně a ignoroval svou vlastní judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že za nepřiměřenou délku soudního řízení lze zásadně považovat dobu dvou a více let. Ve stěžovatelčině věci trvalo soudní řízení třikrát déle. Je přitom nerozhodné, zda k takto dlouhému řízení došlo z důvodu pochybení soudu či nikoliv. Stěžovatelka však tvrdí, že se odvolací soud v původním občanskoprávním řízení dopustil řady neodůvodněných průtahů, zejména mezi soudními jednáními (opakované mnohaměsíční pauzy). Podle stěžovatelky průměrné soudní řízení v České republice trvá 271 dnů, zatímco v její věci to bylo 2 340 dnů. Evropský soud pro lidská práva přiznává peněžní zadostiučinění i v případech mnohem kratších civilních sporů. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že by původní spor byl nadstandardně složitý (ani právně, ani skutkově). Průtahy vznikaly jen kvůli postupu soudů, například při předávání spisů, což už Evropský soud pro lidská práva v minulosti výslovně kritizoval. Souhlasit nelze ani s tvrzením soudů, že spor neměl pro stěžovatelku žádný význam. Stěžovatelka byla sice po většinu původního řízení v likvidaci, avšak jeho neodůvodněným protahováním se snižoval likvidační zůstatek jejích společníků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Těžiště stěžovatelčiny argumentace tvoří obecné námitky, nereflektující rozsáhlou skutkovou i právní argumentaci obecných soudů, jejíž závěry odlišují stěžovatelčin případ od jiných, na které upozorňovala. Stěžovatelce lze přisvědčit, že by občanskoprávní soudní řízení nemělo trvat tak dlouho, jak se stalo v posuzované věci. Ovšem přiměřenou délku řízení je třeba dovozovat především z konkrétních skutkových okolností daného případu, které v posuzované věci obecné soudy logicky a přesvědčivě popsaly a své závěry k námitce nepřiměřené délky řízení (nikoli průtahů) řádně odůvodnily. Pouhé statistické porovnání průměrné délky řízení pro soud není dostačující argument (iudex non calculat, sed iudicat). Tento základní argument stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereflektuje. Tím spíše se jí nepodařilo kvalifikovaně (ústavní relevancí) prokázat, že by jím soudy porušily její shora dovolávaná ústavní práva. V této situaci není porušením základních práv, kterých se stěžovatelka dovolává (sub 1), nepřiznání peněžitého zadostiučinění; zrušení napadených rozhodnutí by za této situace bylo jen prodlužováním řízení.
9. Stěžovatelka toliko zpochybňovala konkrétní závěry, že řízení bylo nadstandardně složité a že průtahy nevznikaly v důsledku pochybení obecných soudů. Ty však přesvědčivě popsaly, v čem spočívala složitost daného řízení, jakož i konkrétně vyjmenovaly jednotlivé procesní úkony s tím, jak na sebe plynule navazovaly. Stěžovatelka sice upozornila na dílčí průtahy, avšak nereflektovala vážné důvody, pro něž k těmto "průtahům" došlo (nutnost doplnit dokazování, odročení z důvodů na straně účastníků atd.). Takovému odůvodnění soudů nemůže Ústavní soud z hlediska jejich ústavní konformity nic vytknout.
10. Konečně stěžovatelce nelze přisvědčit, že by soudy nesprávně posoudily, jaký mělo pro ni řízení význam, neboť (ač zdůraznily některé skutečnosti snižující význam řízení pro stěžovatelku) daly řízení význam "standardní". Podle Ústavního soudu nebylo namístě dospět k závěru, že by daný druh řízení (pro důvody uvedené v napadených rozhodnutích) měl mít zvýšený význam a dopad jako např. při průtazích v trestním řízení či v řízení ve věci péče o nezletilé.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu