ECLI:CZ:US:2022:4.US.3130.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3130/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Kašeho, zastoupeného Mgr. Petrem Kučerou, advokátem, sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 24 Cdo 1394/2021-596 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2020 č. j. 83 Co 475/2015-506, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Aleny Waulinové, Gilone Brun, Lucie Waulinové Slivkové a Ireny Kašeové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu se podává, že čtvrtá vedlejší účastnice jako žalobkyně se proti stěžovateli, první vedlejší účastnici a druhé vedlejší účastnici jako žalovaným (dále též jen "žalovaní"), v řízení před Okresním soudem v České Lípě (dále jen "okresní soud") domáhala určení, že je výlučným vlastníkem konkretizovaných nemovitých věcí v kat. úz. X. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Okresní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 7 C 133/2012-319 žalobu zamítl (výrok I.) a výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že čtvrtá vedlejší účastnice nenabyla vlastnické právo darováním od stěžovatele jako druhého žalovaného, neboť darovací smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel, manžel čtvrté vedlejší účastnice, totiž převáděl předmětné nemovitosti v době, kdy mu byly pravomocně přisouzeny rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Šlo o rozsudek vydaný ve věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mezi stěžovatelem, první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí, proti němuž podala první vedlejší účastnice dovolání. K uzavření darovací smlouvy v průběhu dovolacího řízení došlo právě proto, aby případné vyhovění dovolání nevedlo k dalšímu vedení sporu a případnému vydání předmětných nemovitostí první vedlejší účastnici a druhé vedlejší účastnici. Čtvrtá vedlejší účastnice a stěžovatel tak věcně nesledovali účel darovací smlouvy, ale jednali šikanózně za účelem poškození první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice odvolání. Rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 5. 2016 č. j. 83 Co 475/2015-405 byl napadený rozsudek okresního soudu ve výroku I. ve věci samé a v nákladových výrocích III. a IV. potvrzen, změněn byl jen v nákladovém výroku II. Odvolání stěžovatele bylo odmítnuto.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 byla obě dovolání odmítnuta a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala čtvrtá vedlejší účastnice ústavní stížnost. Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2657/18 [(N 26/92 SbNU 278), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], byl rozsudek krajského soudu zrušen. V uvedeném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 30 Cdo 3419/2017-452 bylo porušeno právo čtvrté vedlejší účastnice na soudní ochranu, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejím dovoláním, aniž by řešení předestřené právní otázky výkladu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vyplývalo z judikatury či jinak podporovalo závěr o nepřípustnosti dovolání. Ve výše uvedeném nálezu sp. zn. I. ÚS 2657/18 Ústavní soud vyslovil, že konstatuje-li Nejvyšší soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 3. 4. 2019 č. j. 24 Cdo 876/2019-478 zrušil výše uvedený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že vzhledem k právním názorům Ústavního soudu, jak se podávající z odůvodnění jeho kasačního nálezu, Nejvyšší soud považuje za nezbytné, aby krajský soud při právním posouzení věci zohlednil, zda otázka plurality účelu právního jednání a jejich významu má či nemá právní význam pro posouzení platnosti předmětné smlouvy, a aby tento svůj právně kvalifikační závěr v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odpovídajícím způsobem vyložil.
7. Podáním ze dne 8. 1. 2020 navrhla čtvrtá vedlejší účastnice, aby na místo všech žalovaných, do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, neboť předmětné nemovitosti (o určení vlastnického práva k nim v tomto řízení jde), byly darovací smlouvou z 20. 7. 2017 převedeny první vedlejší účastnicí právě na třetí vedlejší účastnici, která je nyní jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí. Uvedenou právní skutečnost čtvrtá vedlejší účastnice doložila výpisem z katastru nemovitostí.
8. Napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto, že návrhu čtvrté vedlejší účastnice, aby na místo žalovaných do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, se vyhovuje. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci došlo před rozhodnutím ve věci samé (v důsledku zrušení předchozího rozhodnutí krajského soudu) k uzavření darovací smlouvy ohledně předmětných nemovitostí, o něž v řízení jde, a k zapsání vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ní, tedy k právní skutečnosti, s níž je spojen převod vlastnického práva. Procesním předpokladem úspěšnosti určovací žaloby je kromě naléhavého právního zájmu na požadovaném určení i věcná legitimace účastníků, a ta je na straně žalované dána zapsaným vlastnickým právem k věci. Protože nastala právní skutečnost, s níž je podle zákona spojen převod práva, na němž je závislá věcná legitimace žalovaných a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a výkon vlastnického práva ke sporným nemovitostem převzala třetí vedlejší účastnice, krajský soud návrhu čtvrté vedlejší účastnice na její vstup do řízení na stranu žalovanou podle §107a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s §211 o. s. ř., vyhověl.
9. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, ve kterém uvedl, že usnesení odvolacího soudu "trpí závažnou procesní vadou" spočívající ve skutečnosti, že mu bylo znemožněno uplatnění jeho námitek a poskytnutí vyjádření k návrhu čtvrté vedlejší účastnice (žalobkyně) učiněného podle §107a o. s. ř. tím, že mu tento návrh na vstup účastníka do řízení nebyl odvolacím soudem doručen a odvolací soud následně o tomto návrhu rozhodl, aniž byl seznámen s jeho stanoviskem k věci. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele, které shledal přípustným podle §237 o. s. ř., ale nedůvodným, podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., zamítl. Nejvyšší soud uvedl, že v posuzované věci je stěžovatel manželem čtvrté vedlejší účastnice, z obsahu spisu zjistil, že s manželkou též sdílí společnou domácnost a lze tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou konstatovat, že o předmětném návrhu čtvrté vedlejší účastnice byl stěžovatel - právě svou manželkou - informován ještě dříve, než uvedený návrh byl k soudu podán. Nejvyšší soud připustil, že za této procesní situace krajský soud nepostupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu však nelze právě pro specifické okolnosti daného případu shledat naplnění důvodu pro vydání kasačního rozhodnutí, když z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že dosud byl stěžovatel v dané věci plně obeznámen s dosavadními podáními své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, a jistě tomu bylo také i v této procesní záležitosti. Nejvyšší soud proto neshledal, že by tato zjištěná vada řízení zakládala důvod k vydání stěžovatelem navrhovaného kasačního rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud mu před vydáním napadeného usnesení nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice, tak jak stanoví ustálená judikatura Nejvyššího soudu, a toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud. Tímto svým postupem obecné soudy odňaly stěžovateli možnost, aby se k návrhu čtvrté vedlejší účastnice mohl vyjádřit a rozhodnutí soudu ovlivnit. Svým postupem tak krajský soud odňal stěžovateli možnost, aby nadále v řízení aktivně vystupoval (neboť stěžovatel po vydání usnesení nadále nebyl účastníkem řízení), čímž bylo zasaženo do jeho práv a oprávněných zájmů. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání zamítl, ačkoli ve svém rozhodnutí připustil, že krajský soud nepostupoval v souladu s ustálenou praxí a judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby Nejvyšší soud postup krajského soudu omlouval tzv. specifickými okolnostmi daného případu a dovolání zamítl jen kvůli své domněnce (která není ničím podložena), že stěžovatel byl s obsahem podání čtvrté vedlejší účastnice - jeho manželky - seznámen. Stěžovatel oponuje, že s obsahem podání čtvrté vedlejší účastnice seznámen nebyl. Navíc čtvrtá vedlejší účastnice neměla povinnost stěžovatele s obsahem svého podání seznamovat, tuto povinnost měl naopak krajský soud, který ji nesplnil. Podle stěžovatele není možné přenášet povinnost soudu na účastníka řízení a tvrdit, že nesplněná povinnost krajského soudu byla zhojena, protože stěžovatel byl pravděpodobně s návrhem čtvrté vedlejší účastnice seznámen samotnou čtvrtou vedlejší účastnicí. Pro tyto úvahy navíc podle stěžovatele ani neexistuje opora ve spisu. Protože krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podal stěžovatel proti jeho rozhodnutí dovolání s oprávněným přesvědčením, že usnesení krajského soudu bude Nejvyšším soudem zrušeno jako odporující v ustálené judikatuře. Protože tak Nejvyšší soud neučinil, byly podle stěžovatele v posuzované věci porušeny i základní principy formulované Ústavním soudem, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip rozhodování soudu na základě zjištěného skutkového stavu.
III.
Vyjádření Nejvyššího soudu a krajského soudu
11. Pro posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a krajského soudu k této věci.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k námitce stěžovatele, že mu krajský soud nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice na rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., setrval na svých závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel a čtvrtá vedlejší účastnice jsou manželé žijící ve společné domácnosti, stěžovatel byl dosud plně informován o podáních manželky, a s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou byl informován i o návrhu na procesní nástupnictví ještě před doručením návrhu soudu, kdy navíc zástupce stěžovatele a zástupce čtvrté vedlejší účastnice mají sídlo na stejné adrese, dospěl tento soud k závěru, že vydání kasačního rozhodnutí by bylo nepřiměřeným formalismem. Ačkoli stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno se k návrhu na procesní nástupnictví vyjádřit, neuvádí v dovolání ani v ústavní stížnosti, jaké pro věc významné výhrady proti procesnímu nástupnictví hodlal vznést. V projednávané věci přitom návrhem na procesní nástupnictví na straně žalované reagovala čtvrtá vedlejší účastnice na jednání (převod vlastnictví) stěžovatele, nešlo tedy o případ, kdy by takový návrh mohl představovat zneužití procesní úpravy na úkor stěžovatele, jako by tomu mohlo být typicky v situaci, kdy žalobce navrhuje, aby namísto něj do řízení vstoupila jiná osoba, např. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Podle Nejvyššího soudu proto stěžovateli napadenými rozhodnutími žádná újma ústavněprávního charakteru nevznikla, a stěžovatel usiluje napadením předmětných rozhodnutí ve skutečnosti o zpochybnění následného rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1611/2021), a nikoli o možnost vyjádřit se k návrhu na procesní nástupnictví, když žádné věcné námitky, které by proti tomuto návrhu jinak hodlal uplatnit, nezmiňuje v dovolání, ani v ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatel, že se s návrhem čtvrté vedlejší účastnice na procesní nástupnictví ve skutečnosti neseznámil, a úvahy Nejvyššího soudu označuje za domněnky, odkázal Nejvyšší soud na dosavadní spolupráci stěžovatele a čtvrté vedlejší účastnice i na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2657/18, který již ve věci těchto konkrétních účastníků např. přisvědčil závěru, že "jednání vedlejšího účastníka (nynějšího stěžovatele) směřovalo s vědomím stěžovatelky (nyní toliko v pozici žalobkyně) k omezení možnosti první vedlejší účastnice domoci (nyní v pozici první vedlejší účastnice) a třetí vedlejší účastnice domoci (nyní v pozici druhé vedlejší účastnice) se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jejich tvrzeného práva na vypořádání spoluvlastnictví konkrétní formou". Nejvyšší soud připustil, že postup krajského soudu sice nebyl po formální stránce vyhovující, tato vada však s přihlédnutím k individuálním okolnostem věci nedosahuje ústavněprávního rozměru, když nadto není ani patrné, jak by se toto ryze procesní pochybení mělo promítnout do právní sféry stěžovatele, když se nacházel v postavení žalovaného a rozhodnutím o procesním nástupnictví přestal být účastníkem řízení, a tudíž mu ani nemohly být následnými rozhodnutími ukládány povinnosti. Proto nelze dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu mohla být porušena ústavní práva stěžovatele, Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
13. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na své ústavní stížností napadené rozhodnutí, jakož i na důvody uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, opírající se o specifické okolnosti případu. Podle krajského soudu nedoručení návrhu čtvrté vedlejší účastnice (manželky stěžovatele) stěžovateli nemohlo představovat újmu na jeho procesních právech, potažmo porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel, ačkoli byl formálně žalován, totiž po celou dobu trvání sporu vystupoval fakticky jako žalobce vedle své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, s níž sdílí společnou domácnost. V řízení vždy postupovali ve shodě, což vyplývá mimo jiné i z toho, že si stěžovatel jako účastník, jemuž bylo vyhověno, podal odvolání proti původnímu rozsudku ve věci a jeho odvolání bylo odmítnuto. Je proto zřejmé, že o návrhu podle §107a o. s. ř., při jehož absenci by čtvrtá vedlejší účastnice byla bez dalšího v řízení neúspěšná, byl informován, jak uvedl Nejvyšší soud, dříve, než byl návrh podán na soud. Ostatně to, že nebyla porušena procesní práva stěžovatele v míře představující zásah do jeho ústavních práv, plyne i z toho, že věcně proti stížností napadenému usnesení stěžovatel nic nenamítá.
14. Zaslaná vyjádření obecných soudů neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal ostatním účastníkům řízení k replice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
18. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti procesnímu rozhodnutí. V usnesení ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 1997/18 Ústavní soud vyslovil, že přezkum Ústavního soudu se v případě procesního rozhodnutí omezuje pouze na to, zda v postupu soudu nelze v případě těchto rozhodnutí zjistit přítomnost zjevné libovůle, tedy zda hlediska, na základě kterých věc posuzoval, nejsou evidentně nepřiléhavá.
19. Podle §107a odst. 1 o. s. ř., má-li žalobce zato, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 o. s. ř. O účastenství ve sporném řízení rozhoduje pouze žalobce, tj. bez toho, že by musel důvod k označení žalovaného za účastníka jakkoliv zdůvodňovat, či dokonce prokazovat (§90 o. s. ř.). Podle odstavce 2 věty první citovaného ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, prokáže-li se, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a souhlasí-li s tím ten, kdo má vstoupit na místo žalobce. Souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Proto §107a odst. 2 o. s. ř., ukládá, aby právní skutečnost, která zakládá procesní nástupnictví, byla prokázána.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, usnesení ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 32 Cdo 90/2016, usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 23 Cdo 3241/2016), platí, že rozhoduje-li soud o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle §107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované straně, a umožnil jí se k němu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv vyplývající z §18 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému totiž tím, že se již stal účastníkem řízení, vznikla určitá procesní práva (včetně práva na soudní ochranu v podobě meritorního rozhodnutí soudu), o která nemůže být bez dalšího připraven. Ochranu práv žalovaného - který je subjektem procesního vztahu, o jehož další existenci je soudem rozhodováno - je tak zajišťováno alespoň tím, že má právo se k návrhu podle §107a o. s. ř. vyjádřit.
21. Namítá-li stěžovatel, že mu krajský soud nedoručil návrh čtvrté vedlejší účastnice na rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., a neumožnil mu tak vyjádřit se k procesnímu nástupnictví na straně žalované, je nutno s ním souhlasit, že krajský soud nepostupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ústavní soud však shledává ústavně souladným současně závěr Nejvyššího soudu, že právě pro specifické okolnosti daného případu nebyl důvod pro vydání jeho kasačního rozhodnutí, když z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že stěžovatel byl plně obeznámen s dosavadními podáními své manželky - čtvrté vedlejší účastnice, se kterou sdílí společnou domácnost, a jistě tomu tak bylo i v této procesní záležitosti. Navíc ze spisového materiálu není ani patrné, jak by se toto procesní pochybení krajského soudu mělo promítnout do právní sféry stěžovatele, když stěžovatel se nacházel v postavení žalovaného a rozhodnutím o procesním nástupnictví přestal být účastníkem řízení, a tudíž mu ani nemohly být následnými rozhodnutími ukládány povinnosti.
22. Vyhovění návrhu na vstup jiné osoby do řízení namísto některého z účastníků s sebou sice na straně dosavadního účastníka nese zánik jeho práv a povinností, jež jsou spojena s tímto jeho procesním postavením, dochází k tomu však za situace, kdy mu dále nemohlo svědčit právo nebo povinnost, o něž v řízení jde. Není přitom podstatné, zda toto právo či povinnost předtím skutečně měl, neboť o tom musí stejně teprve rozhodnout soud (nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2242/15 (N 201/83 SbNU 235).
23. Ústavní soud proto shodně s Nejvyšším soudem dospěl k závěru, že namítaná vada vhledem k individuálním okolnostem věci nedosahuje ústavněprávního roviny, a zrušení napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšším soudem by proto bylo výrazem přepjatého formalismu.
24. Pro úplnost je nutno poukázat na to, že ačkoli stěžovatel namítá, že mu krajský soud v předmětném řízení nedal prostor k vyjádření se k návrhu čtvrté vedlejší účastnice, aby na místo žalovaných do řízení vstoupila třetí vedlejší účastnice, v ústavní stížnosti neuvádí, jaké konkrétní věcné námitky proti procesnímu nástupnictví hodlal vznést, pro které krajský soud neměl tomuto návrhu čtvrté vedlejší účastnice vyhovět. Své případné námitky stěžovatel neuvedl ani v dovolání. Z podání stěžovatele tak není zřejmé, v jakém vyjádření k návrhu čtvrté vedlejší účastnice stěžovateli nedoručení tohoto návrhu zabránilo.
25. V řízení bylo naopak výpisem z katastru nemovitostí prokázáno, že třetí vedlejší účastnice nabyla od první vedlejší účastnice vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž stěžovatel tuto skutečnost v ústavní stížnosti nijak nerozporuje. V předmětné věci přitom žalobou na určení vlastnického práva reagovala čtvrtá vedlejší účastnice na jednání (převod vlastnictví) svého manžele, který jí převáděl předmětné nemovitosti v době, kdy mu byly pravomocně přisouzeny rozsudkem krajského soudu (viz sub 2 tohoto usnesení). V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2657/18, vydaném v téže věci těchto konkrétních účastníků Ústavní soud ze skutkových zjištění okresního a krajského soudu dovodil, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník (v nyní posuzované věci čtvrtá vedlejší účastnice a stěžovatel) převáděli nemovité věci právě i za účelem toho, aby byl definitivně vyřešen spor mezi vedlejšími účastníky (v nyní posuzované věci spor mezi stěžovatelem, první vedlejší účastnicí a druhou vedlejší účastnicí), a to při vědomí jejich vzájemně napjatých vztahů a probíhajícího dovolacího řízení (sub bod 24 uvedeného nálezu). Je proto otázkou, zda u stěžovatele nejde jen o obstrukční jednání, resp. o zpochybnění následného rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2021 sp. zn. 24 Cdo 1611/2021).
26. Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu a krajského soudu nemohla být ústavně zaručená práva stěžovatele porušena.
27. Uvedený závěr není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 2242/15, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že §107a o. s. ř., umožňuje, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, vstoupil do řízení namísto žalovaného bez jeho souhlasu, avšak jen v případě, že toto právo nebo povinnost odvozuje od jejich převodu nebo přechodu ze strany žalovaného. Ústavní soud dále dodal, že připuštění jeho vstupu do řízení, aniž by byla splněna tato podmínka, představuje nepřípustný zásah do základního práva původního žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V nyní posuzované věci nejde o tento případ.
28. V nálezu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319), Ústavní soud vyslovil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř., pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř., neboť obecné soudy musí dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. V nyní posuzované věci nejde ani o tento případ. Naopak právě případné zrušení napadeného usnesení krajského soudu Nejvyšším soudem v předmětné věci by znamenalo nepřiměřený formalismus.
29. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud i Nejvyšší soud se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy. V závěrech ve věci jednajících obecných soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu