ECLI:CZ:US:2022:4.US.3136.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3136/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem, sídlem kpt. Vajdy 3046/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 3 Tdo 479/2021-2026, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2020 sp. zn. 6 To 69/2020 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. května 2020 č. j. 29 T 4/2019-1842, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ? pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo být stíhán jen ze zákonných důvodů a způsobem, který zákon stanoví, dle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podávají následující skutečnosti.
3. Stěžovatel byl rozsudkem krajského soudu ze dne 21. 5. 2020 č. j. 29 T 4/2019-1842 uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl dopustit tak, že v přesně nezjištěných dnech, v období od roku 2004 do roku 2008, na různých místech, po předchozí dohodě s R. B., v záměru soustavně krátit daňové povinnosti a získat tak pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, realizoval nákup mimobilančního lihu od R. B., odebral nejméně 32 000 litrů mimobilančního lihu, ze kterého vyráběl lihoviny různého druhu, které pak bez vědomí správce daně distribuoval na daňovém území České republiky, přičemž věděl, že takto nakoupený líh nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byl po převzetí lihu jako jeho skutečný skladovatel a dopravce plátcem spotřební daně [§4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 353/2003 Sb.")], zatajil před správcem daně vznik daňové povinnosti [§9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb.], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznal a nezaplatil, čímž byla České republice neodvedením spotřební daně z lihu zkrácena spotřební daň v rozsahu nejméně 8 480 000 Kč. Stěžovatel byl za toto jednání krajským soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a zároveň mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 90 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu sedmi let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi let.
4. Proti výše zmíněnému rozsudku krajského soudu podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem vrchního soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 6 To 69/2020, jímž vrchní soud s ohledem na změnu právní úpravy, k níž v mezidobí došlo, zrušil rozsudek krajského soudu a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů na dobu sedmi let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej na dobu sedmi let.
5. Stěžovatel podal proti výše zmíněnému rozsudku vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 3 Tdo 479/2021-2026 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadená rozhodnutí jsou zatížena řadou vážných vad, jsou věcně nesprávná a vnitřně rozporná, nepřezkoumatelná, a tedy nezákonná. Soudům všech stupňů vytkl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neúplnost provedeného dokazování, jakož i skutečnost, že soudy neprovedly řadu jím řádně navržených důkazů (zejména svědeckou výpovědí svědků S. R., A. R., S. P. ml., R. M., V. D., W. Z. či M. D., znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k otázce, zda a do jaké míry se u svědka R. B. projevuje sklon k pomstychtivosti a způsobilost ke konfabulacím a lživé výpovědi, dále tzv. černým účetnictvím T. B., trestním spisem vedeným Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018 či čtením protokolu o výslechu svědků R. B., T. B., L. K. a R. H. z přípravného řízení), aniž by tento postup řádně odůvodnily, přičemž toto pochybení následně nenapravil ani Nejvyšší soud. Stěžovatel dále namítl, že se soudy řádně nevypořádaly s argumenty obhajoby a veškeré sporné skutečnosti vykládaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch. Ve vztahu k rozhodnutí krajského a vrchního soudu stěžovatel uvedl, že tyto soudy v rozporu se zásadou přímosti hodnotily i ty důkazy, které samy neprovedly, a naopak nehodnotily důkazy, které jimi provedeny byly. Krajský soud dle názoru stěžovatele navíc bez řádné zákonné opory citoval z jeho výpovědí, jakož i výpovědí svědka R. B., učiněných v jiných trestních věcech, v čemž stěžovatel rovněž spatřuje porušení svého práva na obhajobu a spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel konečně vyjádřil přesvědčení, že soudy nesprávně vyhodnotily také otázku tvrzeného promlčení jeho trestní odpovědnosti a nesprávně posoudily jeho jednání jako jednání spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku, což stěžovatel kategoricky odmítl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná v části, v níž směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího a vrchního soudu, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V části, ve které směřuje proti rozsudku krajského soudu, je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť toto rozhodnutí bylo již zrušeno rozhodnutím vrchního soudu (srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 476/21 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Jak plyne ze shora uvedeného, není řízení o ústavní stížnosti, jíž jsou napadena rozhodnutí obecných soudů vydaná v trestní věci, pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem, uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení "přehodnocovat", a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, příp. skutková zjištění, k nimž soud dospěl, by byla v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, by bylo nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Takový rozpor však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Podle Ústavního soudu krajský soud řádně a srozumitelně uvedl, na základě jakých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním svědčícím o vině stěžovatele (viz body 148. až 158. rozhodnutí krajského soudu), přičemž jak vrchní, tak i Nejvyšší soud následně přesvědčivě reagovaly na námitky stěžovatele, jimiž tento skutková zjištění krajského soudu zpochybňoval a předkládal svou verzi skutkového děje (viz body 40. - 46. rozhodnutí vrchního soudu a str. 14 - 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Argumentace těchto soudů, kterou Ústavní soud považuje za zcela vyčerpávající, je přitom stěžovateli známa, Ústavní soud proto nepovažuje za nutné ji na tomto místě opakovat.
11. Jde-li o nevyhovění návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, upozorňuje Ústavní soud na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Stěžovatel tvrdil, že v jeho věci soudy patřičně reagovaly na důkazní návrhy obhajoby, čímž zatížily řízení vadou tzv. opomenutých důkazů. S tímto tvrzením však Ústavní soud nemůže souhlasit. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se návrhem obhajoby na doplnění dokazování náležitě zabývaly (viz bod 146. rozsudku krajského soudu a body 26. - 34. rozsudku vrchního soudu). Přitom srozumitelně uvedly, v čem spočívá podstata posuzované věci, a logicky vyargumentovaly, proč považují další doplnění dokazování za nadbytečné. Byť krajský soud odůvodnil své zamítavé stanovisko ohledně doplnění dokazování o stěžovatelem navrhované důkazy velmi stručně, když se omezil na konstatování, že má skutkový stav na základě již provedeného dokazování za spolehlivě zjištěný a provádění dalších důkazů by tak bylo v rozporu s principem procesní ekonomie a rychlosti řízení, absenci bližšího odůvodnění k jednotlivým důkazním návrhům stěžovatele následně doplnil vrchní soud, který se jimi jednotlivě velmi podrobně zabýval a u každého z nich přesvědčivě vysvětlil, proč jej považuje (ve shodě s krajským soudem) za nadbytečný. Jeho závěry následně aproboval též Nejvyšší soud (viz str. 12. - 14. rozhodnutí Nejvyššího soudu). O tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu tedy zjevně nejde.
12. Žádné pochybení Ústavní soud neshledal ani brojil-li proti tomu, že obecné soudy neprovedly doplnění dokazování trestním spisem ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, ve které byl svědek R. B. obžalován z rozsáhlého ovlivňování svědků mj. v neprospěch stěžovatele, kterého se tento svědek měl dopouštět v době, kdy byl vazebně stíhán. Stěžovatel v této souvislosti odmítl názor vrchního soudu, že odpovědnost za neprovedení tohoto důkazu nese on sám, resp. jeho právní zástupce, když přes výzvu soudu nespecifikoval, jaké konkrétní listiny z tohoto spisu bude chtít k důkazu provést. Stěžovatel naopak upozornil na to, že mu Krajským soudem v Brně nebylo umožněno do předmětného trestního spisu nahlédnout, a tudíž nebylo možné výzvě krajského soudu ke specifikaci konkrétních listin dostát, přičemž ani krajský, ani vrchní soud mu v tomto ohledu žádnou součinnost neposkytly. K tomu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že z napadených rozhodnutí se nijak nepodává, že by stěžovatel soudy o takovou součinnost žádal, ostatně ani stěžovatel takovou skutečnost v ústavní stížnosti netvrdí. Navíc, jak plyne z ústavní stížnosti, mělo být účelem doplnění dokazování částí trestního spisu ve věci sp. zn. 69 T 4/2018 zjištění, jakým způsobem, v jakém rozsahu a za jakým účelem měly aktivity svědka R. B. směřující k ovlivňování svědků mj. v neprospěch stěžovatele probíhat. Tyto skutečnosti však soudy vzaly za prokázané na základě jiných jimi provedených důkazů, neboť vyplynuly jak z písemných poznámek svědka R. B., které byly ve vazební cele u tohoto svědka v minulosti zajištěny, tak byly "doznány" samotným svědkem v jeho svědecké výpovědi, a soudy je při svém rozhodování zohlednily (srov. body 113. - 114. rozhodnutí krajského soudu či bod 33. rozhodnutí vrchního soudu). Pokud za této situace soudy dospěly k závěru, že doplnění dokazování je v tomto směru nadbytečné, nemá Ústavní soud, co by jim vytkl.
13. Vůči rozhodnutí krajského a vrchního soudu stěžovatel dále namítal, že tyto soudy v rozporu se zásadou přímosti hodnotily ty důkazy, které samy neprovedly, když bez řádné zákonné opory citovaly z výpovědí stěžovatele ve vztahu k osobě svědka R. B., které stěžovatel učinil v jiných trestních věcech (v nichž vystupoval v postavení podezřelého, resp. obviněného, či svědka), a dále z výpovědí svědka R. B. učiněných v jiných řízeních, v čemž stěžovatel rovněž spatřuje porušení svého práva na obhajobu a spravedlivé soudní řízení. Této námitce však Ústavní soud nepřisvědčil. Jde-li o výpovědi stěžovatele, které učinil v jiných trestních věcech, pak - jak ostatně přesvědčivě vysvětlily již vrchní i Nejvyšší soud - tyto byly krajským soudem provedeny jako listinné důkazy, když byly v souladu s §213 odst. 1 trestního řádu předloženy stranám k nahlédnutí, a to za účelem objektivizace tvrzení stěžovatele, že v minulosti v jiných trestních řízeních vypovídal proti svědku R. B., z čehož obhajoba vyvozovala závěr o mstě tohoto svědka vůči stěžovateli. Jde-li o výpovědi svědka R. B., stěžovatel v ústavní stížnosti blíže nespecifikoval, jaké jeho výpovědi měly být soudy citovány bez zákonné opory. Z rozhodnutí krajského soudu se přitom podává, že tento provedl jako listinný důkaz protokol z hlavního líčení konaného v trestní věci vedené jím pod sp. zn. 28 T 16/2013, v němž svědek R. B. vystupoval v pozici obžalovaného a stěžovatel naopak v pozici svědka, a to za účelem posouzení věrohodnosti výpovědí svědka B. v nynější trestní věci (viz body 111. a 151. rozhodnutí krajského soudu). Podle Ústavního soudu byl tento postup ústavně konformním. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak v důsledku tohoto postupu nedošlo.
14. Ústavní soud nemohl dát stěžovateli za pravdu, ani tvrdil-li, že soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv tím, že nesprávně posoudily otázku (ne)promlčení jeho trestní odpovědnosti. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání výše uvedeného trestného činu, jenž spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a který byl dokonán v průběhu roku 2008. Za jeho spáchání mu hrozil trest odnětí svobody v trvání až 10 let a 8 měsíců. Na takto stanovenou horní hranici trestu odnětí svobody připadá promlčecí doba v délce 15 let dle §34 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Jelikož trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno dne 23. 10. 2017, čímž byl běh promlčecí doby přerušen, nemohlo k promlčení trestní odpovědnosti stěžovatele dle názoru Ústavního soudu dojít. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na rozhodnutí vrchního soudu i Nejvyššího soudu, v nichž se soudy touto otázkou řádně zabývaly a své závěry též přesvědčivě odůvodnily.
15. Důvodnou Ústavní soud neshledal konečně ani námitku nesprávného právního posouzení jednání stěžovatele jako jednání spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle §107 odst. 1 trestního zákoníku, což stěžovatel v ústavní stížnosti kategoricky popírá. Ústavní soud konstatuje, že soudy všech stupňů vyčerpávajícím způsobem osvětlily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že předmětný trestný čin byl stěžovatelem spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny, když uvedly, že stěžovatel naplnil znaky výše uvedeného ustanovení tím, že při nejmenším rámcově věděl o fungování zločinecké skupiny, věděl, že hlavou zločinecké skupiny je R. B., věděl o rolích T. B. a jednotlivých řidičů, zaměstnanců a celkového zapojení společnosti X a byl alespoň srozuměn s celkovým fungováním a rozdělením rolí členů zločinecké skupiny, přičemž byl srozuměn také s tím, že svým protiprávním jednáním navazuje na trestnou činnost zločinecké skupiny (srov. body 162. a 163. rozhodnutí krajského soudu, body 47. a 59. rozhodnutí vrchního soudu a str. 18 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl tyto závěry obecných soudů, které byly soudy patřičně odůvodněny, jakkoli revidovat.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž stěžovatel brojil proti již zrušenému rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud návrh odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu