ECLI:CZ:US:2022:4.US.3155.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3155/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Pavlíčkové, zastoupené Mgr. Bc. Josefem Zemanem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2021 č. j. 19 Co 174/2021-504 a usnesení soudní exekutorky Mgr. Bc. Hany Plášilové Kaufmanové, Exekutorský úřad Praha 7, ze dne 7. června 2021 č. j. 228 EX 2651/12-486, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a soudní exekutorky Mgr. Bc. Hany Plášilové Kaufmanové, Exekutorský úřad Praha 7, sídlem Jankovcova 13, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, a Anety Staré, Karla Piskora, Vladimíra Kroky, Karla Piskora a obchodní společnosti MONETA Stavební Spořitelna, a. s., sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4 - Michle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením soudní exekutorky byla zastavena exekuce, vedená k uspokojení pohledávky páté vedlejší účastnice jako oprávněné (dále jen "oprávněná") proti povinným (tj. stěžovatelka, první až čtvrtý vedlejší účastníci a Miroslav Krafek, dále též jen "povinní"), jako solidárním dlužníkům, a to pouze pro neuhrazené náklady exekuce ve výši 136 705,80 Kč (výrok I.). Soudní exekutorka si nepřiznala právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznala právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soudní exekutorka tak vyhověla návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce ve výše uvedené části. Důvodem pro tento procesní postup byla skutečnost, že pohledávka oprávněné byla uhrazena v insolvenčním řízení povinného Miroslava Krafka (vůči tomuto povinnému byla již exekuce pravomocně zastavena) a v insolvenčním řízení čtvrtého vedlejšího účastníka. O části nákladů exekuce ve výši 136 705,80 Kč rozhodla soudní exekutorka tak, že se jejich náhrady vzdala, a o nákladech mezi účastníky rozhodla "s ohledem na okolnosti vedoucí k zastavení exekuce" podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a žádnému z účastníků nepřiznala právo na náhradu nákladů.
3. Proti výroku III. napadeného usnesení soudní exekutorky podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení soudní exekutorky ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Krajský soud z obsahu elektronického spisu soudní exekutorky zjistil, že obě shora zmíněná insolvenční řízení byla zahájena v průběhu exekučního řízení, v důsledku čehož nemohla být exekuce nadále prováděna [účinky podle §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků Miroslava Krafka a čtvrtého vedlejšího účastníka (a Květy Piskorové), zprostil funkce insolvenční správce a osvobodil dlužníky od placení pohledávek věřitelů, když splnili oddlužení. Podle krajského soudu je tak zřejmé, že pohledávka oprávněné byla uspokojena v rámci insolvenčních řízení, oddlužením dlužníků Miroslava Krafka a Karla Piskora.
5. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení vydané podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona, je důvodem, pro který nelze rozhodnutí vykonat, a tudíž i důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., pro nepřípustnost. Náklady spojené s uplatněním pohledávky jsou jejím příslušenstvím (§513 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na příslušenství pohledávky, která je nebo měla být přihlášena do insolvenčního řízení, se také vztahuje osvobození podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona. V této souvislosti krajský soud odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 29 ICdo 62/2014, z jehož závěrů vyplývá, že oprávněné ani soudní exekutorce nemohlo být současně se zastavením exekuce přiznáno právo na náhradu nákladů, neboť u oprávněné šlo o příslušenství její pohledávky, na niž se vztahovalo oddlužení, a u soudní exekutorky o pohledávku, kterou si případně mohla přihlásit do insolvenčního řízení.
6. Krajský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí výslovně neřeší problematiku zavinění na zastavení exekuce podle §89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož v případě zastavení exekuce hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který její zastavení zavinil. Z napadeného usnesení krajský soud dovodil, že soudní exekutorka správně nepřisuzovala zavinění na zastavení exekuce oprávněné. Lze-li vůbec shledat zavinění na zastavení exekuce u některého z účastníků, mohli by jimi být jen povinní. Dobrodiní zákonodárce, které povinným umožnilo po splnění oddlužení dvou z nich osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, sice dalo stěžovatelce jako povinné do rukou nástroj, s jehož použitím se domohla zastavení exekuce, avšak příčinou tohoto výsledku exekuce, která byla zahájena po právu, byla okolnost, že dva z povinných nebyli delší dobu schopni plnit své závazky, ostatně proto prošli oddlužením. Ustanovení §414 insolvenčního zákona těmto povinným současně zaručilo, aby se znovu neocitli v "dluhové pasti", tentokrát proto, že by nebyli schopni dostát povinnosti k uhrazení nákladů exekucí, které vůči nim byly nařízeny ještě v době před zahájením insolvenčního řízení. Stěžovatelce jako povinné tak právo na náhradu nákladů exekučního řízení nemůže být přiznáno, neboť exekuce byla vůči ní zahájena po právu a stěžovatelka se tohoto dluhu v důsledku oddlužení jiných povinných "zbavila", aniž na něj cokoli zaplatila. Krajský soud uzavřel, že oprávněná sice zastavení exekuce nezavinila, avšak zavinění nelze shledat ani u povinných, kteří pouze využili důsledky úspěšného oddlužení dvou z nich dané již insolvenčním zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka namítá, že postupem soudní exekutorky došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Usnesením krajského soudu ze dne 6. 3. 2018 č. j. KSHK 33 INS 28116/2015-B-35/celk.3, které nabylo právní moci dne 8. 3. 2018, bylo rozhodnuto, že soud bere na vědomí splnění oddlužení dlužníka Miroslava Krafka, když v řízení byli jeho věřitelé, mimo jiné i oprávněná, uspokojeni ze 100 %. Stěžovatelka z toho dovozuje, že "nejpozději dne 8. 3. 2018 oprávněná, resp. soudní exekutorka, prokazatelně věděla o tom, že plnění, které je předmětem exekuce, je vymoženo a je namístě postup podle §55 exekučního řádu". Z usnesení soudní exekutorky vyplývá, že podle §55 exekučního řádu postupovala až na základě podání stěžovatelky dne 4. 6. 2021, tedy po třech letech a téměř třech měsících. Soudní exekutorka tedy po celou tuto dobu vedla exekuci proti stěžovatelce neoprávněně, a bez návrhu stěžovatelky na zastavení by exekuce byla vedena i nadále. Stěžovatelka tedy musela strpět vedení exekuce jakožto velký zásah do svého života po dobu více než tří let, ať již z důvodu tvrzeného velkého nápadu věcí soudní exekutorce nebo nečinnosti soudní exekutorky. S ohledem na uvedené má stěžovatelka zato, že soudní exekutorka postupovala v rozporu s §2 odst. 1 exekučního řádu do takové míry, že bylo zasaženo do jejího práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.
8. Porušení čl. 36 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud odůvodnil své rozhodnutí odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 29 ICdo 62/2014, přičemž ani jeden z těchto rozsudků neřešil vztah solidárních dlužníků, jako je tomu v jejím případě. Závěry těchto rozsudků proto nelze vztáhnout na posuzovanou věc a stěžovatelka proto tvrdí, že rozhodnutí je založeno na nesprávném výkladu podústavního práva. Krajský soud se ve svém usnesení odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu takovým způsobem, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv.
9. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem soudu, že rozhodnutí podle §414 odst. 1 insolvenčního zákona nebylo možné proti stěžovatelce vykonat. Exekuce byla proti stěžovatelce vedena a vykonávána a nemohla být vykonána pouze proti solidárním spoludlužníkům stěžovatelky, kteří byli v insolvenčním řízení. Úvaha o tom, zda náklady exekuce měly být přihlášeny do insolvenčního řízení nejsou případné.
10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že jí právo na náhradu nákladů exekučního řízení jako povinné nemůže být přiznáno. Proti stěžovatelce byla více než tři roky vedena exekuce v rozporu se zákonem, přičemž náklady na zastavení exekuce jí nebyly přiznány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti III. výroku usnesení soudní exekutorky a proti usnesení krajského soudu byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Jde-li o napadené výroky I. a II. usnesení soudní exekutorky, z výše uvedeného vyplývá, že proti těmto výrokům stěžovatelka odvolání nepodala a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Proti těmto výrokům stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani žádné námitky neuplatňuje, když výrokem I. bylo rozhodnuto v její prospěch (exekuce byla zastavena), a výrokem II. nebylo rozhodováno o jejích právech (exekutorce nebyly přiznány náklady exekuce). Stěžovatelka tak uvedenými výroky usnesení soudní exekutorky ani nemohla být na svých právech dotčena. Ústavní stížnost je proto v této části nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je zásadně doménou obecných soudů, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, zaručeným běžným zákonem. I kdyby Ústavní soud s rozhodnutím o náhradě nákladů exekuce nesouhlasil, princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby jejich jednotlivé závěry, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, mělo-li by napadené rozhodnutí charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv stěžovatele, případně byly-li by právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, popřípadě byla-li by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo šlo-li by se o rozhodnutí mající povahu svévole.
16. K napadenému III. výroku usnesení soudní exekutorky, jehož závěry byly potvrzeny napadeným usnesením krajského soudu, Ústavní soud uvádí, že krajský soud se námitkami stěžovatelky, týkajícími se nákladů exekučního řízení řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, proč stěžovatelce v předmětné věci nemohlo být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Krajský soud správně dovodil, že zavinění na zastavení exekuce lze shledat pouze u povinných. Stěžovatelce jako jedné z povinných proto právo na náhradu nákladů exekučního řízení nemůže být přiznáno. Exekuce byla vůči ní zahájena po právu, avšak stěžovatelka se tohoto dluhu v důsledku oddlužení jiných povinných "zbavila", aniž na něj cokoli zaplatila. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor (který je mimo jiné podpořen i judikaturou Nejvyššího soudu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
18. K námitce stěžovatelky o průtazích vzniklých postupem soudní exekutorky v exekučním řízení Ústavní soud dodává, že i v exekučním řízení se uplatňuje zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. K tomu Ústavní soud připomíná, že u tvrzených průtahů řízení je vždy třeba již v průběhu řízení využít adekvátní procesní prostředky, které zákon k ochraně práva účastníkovi řízení poskytuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2217/19), čemuž stěžovatelka nedostála.
V.
Závěr
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti usnesení krajského soudu a proti výroku III. usnesení soudní exekutorky zjevně neopodstatněná, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh, který není přípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu