ECLI:CZ:US:2022:4.US.3182.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3182/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Eleny Lokšinové, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou, sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2022 č. j. 22 Cdo 2442/2022-173 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. června 2022 č. j. 10 Co 86/2020-140, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Michaila Lokšina, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zároveň požádala podle §79 zákona o Ústavním soudu o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") v řízení o vypořádání společného jmění manželů zamítl usnesením ze dne 24. 2. 2020 č. j. 16 C 93/2019-48 námitku vedlejšího účastníka o nedostatku pravomoci českých soudů.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 5. 2020 č. j. 10 Co 86/2020-62 usnesení okresního soudu změnil tak, že řízení zastavil a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů.
4. Uvedené usnesení krajského soudu bylo k dovolání stěžovatelky zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022 č. j. 22 Cdo 2855/2020-84 a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Závěr krajského soudu o nedostatku pravomoci soudů České republiky podle čl. 25 odst. 5 ve spojení s odst. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikovanou vyhláškou č. 95/1983 Sb. (dále jen "Smlouva"), byl podle Nejvyššího soudu předčasný, a tudíž i nesprávný, neboť posouzení mezinárodní pravomoci soudů k rozhodnutí o vypořádání majetkových vztahů bývalých manželů musí vycházet z jednoznačného zjištění, zda manželé měli společné bydliště na území některé ze smluvních stran v okamžiku zániku jejich majetkových vztahů, nikoliv k aktuálnímu stavu.
5. Napadeným usnesením krajský soud následně opět rozhodl, že se usnesení okresního soudu mění tak, že se řízení zastavuje, a rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování uzavřel, že za situace, kdy oba účastníci řízení jsou státními občany Ruské federace, vedlejší účastník měl ke dni zániku manželství bydliště na území Ruské federace a stěžovatelka dle svého tvrzení na území České republiky, bylo namístě použití čl. 25 odst. 2 Smlouvy, podle kterého "[m]á-li jeden z manželů bydliště na území jedné smluvní strany a druhý na území druhé smluvní strany a mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou", tedy právním řádem Ruské federace. Podle čl. 25 odst. 5 Smlouvy je pak pro předmětné řízení dána pravomoc orgánů veřejné moci Ruské federace jako smluvní strany, jejíž právní řád má být použit.
6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (I. výrok), rozhodl o nákladech účastníků řízení (II. výrok) a zamítl stěžovatelčin návrh na odklad právní moci napadeného usnesení krajského soudu (III. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že je ve věci dána pravomoc soudů Ruské federace. Bez dalšího dokazování bylo uzavřeno, že manželé v době rozvodu manželství společně nežili v České republice, když vedlejší účastník žil v Ruské federaci, což je však v přímém rozporu s dalšími důkazy. S těmi se nicméně krajský soud nevypořádal a neuvedl, proč se přesto přiklonil ke stanovisku vedlejšího účastníka. Popsaným postupem bylo stěžovatelce odepřeno právo na projednání její věci soudem v České republice, přičemž ani Nejvyšší soud jí neposkytl ochranu, které se domáhala.
8. V žádosti o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka popsala své majetkové poměry a poukázala na újmu, která jí hrozí v případě, že jejímu návrhu nebude vyhověno. Je přesvědčena, že podmínky pro přiznání odkladného účinku ústavní stížnosti jsou v její věci splněny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
11. Z §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá mimo jiné povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, včetně usnesení, jímž byl mimořádný opravný prostředek odmítnut pro nepřípustnost. Ochrany svých práv se však stěžovatel může proti takovému usnesení účinně domoci pouze tehdy, zpochybní-li ve své argumentaci závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku. To však stěžovatelka v posuzované věci neučinila.
12. Byť je petitem ústavní stížnosti navrhováno zrušení (též) usnesení Nejvyššího soudu coby rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který měla stěžovatelka v dané věci k dispozici, veškeré její námitky směřují výhradně proti posouzení věci nižšími soudy, především krajským soudem. Proti konkrétním závěrům Nejvyššího soudu naopak stěžovatelka nic nenamítá a na důvody, které uvedený soud vedly k odmítnutí jejího dovolání, patřičně nereaguje.
13. K usnesení Nejvyššího soudu lze přitom uvést, že je v něm srozumitelně vyloženo, z jakých důvodů bylo nutno dovolání posoudit jako nepřípustné, když v něm stěžovatelka pouze polemizovala se skutkovými zjištěními krajského soudu a souvisejícím dokazováním, aniž v této souvislosti řádně formulovala konkrétní otázku procesního práva, na které mělo být založeno rozhodnutí krajského soudu; stejně tak neuvedla, který ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání považovala za naplněný. Nejvyšší soud pak s odkazy na vlastní ustálenou judikaturu dostatečným způsobem vysvětlil i to, proč přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky směřující proti právnímu posouzení věci, když byly založeny na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel krajský soud a který nebyl v dovolacím řízení zpochybněn (str. 3 usnesení Nejvyššího soudu).
14. Aby mohla být ústavní stížnost úspěšná, musela by stěžovatelka - jak již naznačeno výše - ústavně relevantním způsobem zpochybnit důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, resp. musela by vyložit, v čem konkrétně Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání pochybil a v jakém ohledu porušil její ústavně zaručená práva. Nic takového se však z ústavní stížnosti nepodává a za takový argument nelze považovat nijak blíže nerozvedené tvrzení obsažené v závěru ústavní stížnosti, že "[a]ni Nejvyšší soud neposkytl stěžovatelce ochranu, které se domáhala".
15. Bez ohledu na popsané nedostatky stěžovatelčiny argumentace lze pouze pro úplnost dodat, že v přezkumu Ústavního soudu obstojí i usnesení krajského soudu. Jeho závěry týkající se určení rozhodného právního řádu a pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů k řízení o osobních a majetkových vztazích manželů jsou s ohledem na ve věci učiněná zjištění logické a rozumné, přičemž pouhý stěžovatelčin nesouhlas Ústavní soud ještě neopravňuje k jejich přehodnocování.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným, nebylo nutno rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu