ECLI:CZ:US:2022:4.US.324.22.1
sp. zn. IV. ÚS 324/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2021 č. j. 3 Tdo 989/2021-3126 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 5 To 5/2021-3045, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Následně podáním ze dne 18. 5. 2022 změnil návrh petitu své ústavní stížnosti tak, že již pouze požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021 č. j. 3 Tdo 989/2021-3126 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 5 To 5/2021 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 11. 2020 č. j. 41 T 3/2020-2956 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle městského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 28 000 000 Kč, přičemž vědomě uvedl nepravdivé údaje o majetkovém stavu jím ovládané společnosti. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, k peněžitému trestu ve výši 600 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech v trvání 5 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě stěžovatelova úplného doznání.
3. Proti rozsudku městského soudu podal státní zástupce odvolání, na jehož základě zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech v trvání 5 let. Vrchní soud se neztotožnil s hodnocením okolností významných pro výměru trestu, jak jej provedl nalézací soud. Podle vrchního soudu nelze přisvědčit názoru, že v době páchání trestné činnosti byl stěžovatel nezkušený podnikatel. Podle veřejně přístupných rejstříků byl stěžovatel jednatelem a společníkem různých společností od roku 2006 a musel si tedy být vědom povinností statutárního orgánu. Rovněž tak nebylo nepochybně prokázané, že by se stěžovatel sám trestnou činností neobohatil. Existenci polehčujících okolností pak nalézací soud přecenil. Jednání stěžovatele bylo promyšlené a předem připravené (jakkoliv jej organizovaly jiné osoby). Vrchní soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že ve stěžovatelově případě postačuje (zejména pro úplné doznání) trest pod dolní zákonnou hranicí. Podmíněný trest však dostatečně nevystihuje závažnost spáchané trestné činnosti.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu nepřekročil vrchní soud meze svých kompetencí a nedospěl k vlastním (důkazy nepodloženým) skutkovým závěrům ohledně odlišné formy zavinění stěžovatele. Jde-li o hodnocení způsobu páchání trestné činnosti, pak vrchní soud pouze zopakoval hodnocení důkazů provedené městským soudem. Relevantní pochybení neshledal Nejvyšší soud ani ve výroku o trestu.
5. Z rozsudku městského soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. 49 T 2/2022 vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání dalšího skutku pokračujícího zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Proto městský soud podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušil z rozsudku městského soudu ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. 41 T 3/2020 a z rozsudku vrchního soudu ze dne 5. 5. 2021 sp. zn. 5 To 5/2021 (tedy rozhodnutí napadeného ústavní stížností) celý výrok o vině, o trestu i náhradě škody, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně pozbyla podkladu.
6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je návrhem, k jehož projednání je Ústavní soud nepříslušný.
7. Jak vyplývá z výše uvedeného, bylo napadené rozhodnutí vrchního soudu (jakož i předcházející rozhodnutí městského soudu) zrušeno v následném trestním řízení. Směřuje-li ústavní stížnost proti již zrušenému rozhodnutí, nemůže jí Ústavní soud vyhovět, neboť není příslušný takové rozhodnutí zrušit znovu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. Stejně tak pozbylo právního podkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností. Ani jeho zrušení by nemělo právní důsledky pro stěžovatelovu právní sféru, nehledě na to, že tím mohlo být Ústavním soudem v případě vyhovění nově formulovanému petitu ústavní stížnosti (viz sub 1) nepřímo zasahováno do probíhajícího řízení, což je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustné. Ústavní soud je, budou-li splněny zákonné podmínky, příslušný vyhovět ústavní stížnosti směřující proti "konečným" rozhodnutím soudů, představující aktuální a trvající zásahy do stěžovatelových základních práv a svobod.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj