ECLI:CZ:US:2022:4.US.3336.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3336/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci návrhu stěžovatelky JUDr. Dany Novákové, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Bělehradská 77, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2021 č. j. 2 Cmo 3/2021-403 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. (73) 39 Cm 1/2016-382, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 14. července 2021 č. j. (73) 39 Cm 1/2016-390, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatelky ze dne 21. 6. 2021, který s přihlédnutím k jeho obsahu posoudil jako návrh na přerušení řízení vedeného pod sp. zn. 39 Cm 1/2016, a to do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 40 Cm 1/2019, jehož se stěžovatelka domáhala z důvodu údajné litispendence těchto řízení. Krajský soud tento návrh zamítl s odůvodněním, že nemá za to, že by v řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 1/2019 byla řešena jakákoli otázka, kterou by v řízení sp. zn. 39 Cm 1/2019 nebyl oprávněn sám řešit, či která by mohla mít význam pro jeho rozhodnutí. Řízení sp. zn. 40 Cm 1/2019 navíc bylo zahájeno později než řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016, pokud by tedy přes uvedené byl jeho předmět stejný, bylo by třeba zastavit později zahájené řízení, proto návrh stěžovatelky na přerušení řízení dříve zahájeného zamítl. Zároveň stěžovatelku poučil o tom, že odvolání proti jeho usnesení není dle §202 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné.
3. I přes poučení, které se stěžovatelce dostalo, se proti rozhodnutí krajského soudu odvolala. Její odvolání vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že bylo podáno proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není a ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Jak Ústavní soud stěžovatelce vysvětlil již ve svých usneseních ze dne 26. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 683/21 či ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1468/21, je pojmovým znakem ústavní stížnosti její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že vydáním napadených rozhodnutí, jimiž byl jednak zamítnut návrh stěžovatelky, který krajský soud posoudil jako návrh na přerušení řízení (byť stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se tímto návrhem ve skutečnosti domáhala pouze odročení jednání nařízeného na den 28. 6. 2021), a jednak odmítnuto její odvolání, neboť toto směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž občanský soudní řád odvolání nepřipouští, řízení o žalobě stěžovatelky pro zmatečnost vedené u krajského soudu pod sp. zn. 39 Cm 1/2016 nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky k ochraně jejích práv. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li stěžovatelka i nadále nespokojena s výsledkem řízení o její žalobě, by se jí otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, byť řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být současně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzované věci Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal. Stěžovatelka totiž podala ústavní stížnost v situaci, kdy předmětné řízení nebylo dosud skončeno, a brojí jí "pouze" proti rozhodnutí soudů, jímž tyto nevyhověly jejímu návrhu na přerušení řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016, příp. odročení jednání, které bylo v rámci tohoto řízení nařízeno na den 28. 6. 2021, a to z důvodu stěžovatelkou tvrzené litispendence dvou řízení vedených krajským soudem, u nichž však krajský soud existenci takové překážky neshledal. Ani v případě, že by se krajský soud mýlil a soudy vyšších stupňů následně dospěly k závěru, že tato překážka dána je, nebylo by napadené rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu způsobilé citelně zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť, jak ostatně již srozumitelně vysvětlil krajský soud, byla-li by tato překážka skutečně dána, muselo by být zastaveno to řízení, které bylo zahájeno později, nikoli tedy řízení sp. zn. 39 Cm 1/2016. O jakýkoli "citelný a bezprostřední" zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky proto v nynější věci nejde.
8. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná proti shora uvedeným procesním rozhodnutím zásadně není z důvodu subsidiarity ústavní stížnosti přípustná. Stěžovatelka tím však není zbavena možnosti ochrany svých základních práv v dalším průběhu řízení, včetně možného podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku ve věci samé, pokud by podle jejího názoru k nápravě vad řízení ze strany obecných soudů v tomto dalším průběhu nedošlo a stěžovatelka by byla v důsledku nesprávného procesního postupu soudů zbavena možnosti uplatnit veškerou svou argumentaci, čehož se s ohledem na dvě souběžně probíhající řízení obává. K takové situaci však dosud nedošlo, když stěžovatelka sama v ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svou obavu, že by k takové situaci v dalším průběhu řízení hypoteticky mohlo dojít.
9. Konečně Ústavní soud uvádí, že v této věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když nic takového netvrdí ani samotná stěžovatelka.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu