ECLI:CZ:US:2022:4.US.3349.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3349/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021 č. j. 4 Tdo 951/2021-335, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2021 č. j. 10 To 321/2020-283 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. července 2020 č. j. 1 T 151/2019-194, a s ní spojeným návrhem na zrušení §337 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (déle jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení §337 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v květnu 2019 řídil bez závažného důvodu motorové vozidlo, ačkoliv mu byl opakovaně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky a šest měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě listinných důkazů a doznání stěžovatele. Okresní soud přihlédl k tomu, že stěžovatel byl v minulosti již pro trestné činy odsouzen, avšak vzhledem k jeho dosavadnímu způsobu života potenciální společenské škodlivosti nepřistoupil k trestu odnětí svobody. V odůvodnění pak okresní soud neakceptoval návrh na podmíněné zastavení trestního řízení, který stěžovatel odůvodňoval poskytnutím záruk za jeho chování v podobě četných finančních darů neziskovým organizacím a tvrzením, že vede dlouhodobě spořádaný život.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušil napadený rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání tří let. S námitkami stěžovatele, že okresní soud nedostatečně zhodnotil, zda jednání obžalovaného dosahuje intenzity trestného činu a nesprávně aplikoval zásadu subsidiarity trestní represe, se krajský soud vypořádal s tvrzením, že projednávaný čin co do škodlivosti nevybočuje z běžně se vyskytujících případů. Trest je podle krajského soudu adekvátní, jelikož stěžovatel porušil zájem na řádném výkonu rozhodnutí orgánů veřejné moci. Krajský soud přihlédl ke zjištěné zmenšené příčetnosti stěžovatele a na základě znaleckého posudku konstatoval, že i když zmenšená příčetnost snížila škodlivost stěžovatelova jednání, nebylo to v takové míře, aby z jeho jednání nemohla být vyvozena trestní odpovědnost. Promítl to však do svých úvah o přiměřeném trestu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu byla většina stěžovatelem uplatněných námitek jen skutkové povahy. Nadto byly tyto námitky uplatněny v předchozích fázích řízení a soudy se s nimi dostatečně vypořádaly, stejně jako s uplatněnými důkazními návrhy. Dále neporušily ani zásadu subsidiarity trestní represe. Námitka trestu uloženého v rozporu s účelem trestání nespadá pod žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k zásadním pochybením spočívajícím v opomenutí stěžejních důkazů, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud podle něj nedostatečně odůvodnil, že pro údajnou nedůvodnost námitky v dané věci nejde o případ tzv. opomenutých důkazů. Jelikož měly výslechy svědků relevantní souvislost s předmětem řízení, disponovaly náležitou vypovídací potencí a zároveň nebyly ani nadbytečné. Argumenty soudů nespadají do žádného z kritérií, které Ústavní soud vymezuje pro odmítnutí důkazů v nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239).
6. Stěžovatel také uvádí, že uložený druh trestu je v rozporu se samotným účelem trestu. Nejvyšší soud se dostatečně s touto námitkou nevypořádal, když ji odmítl s odůvodněním, že v rámci dovolacího důvodu nelze namítat uložení nepřiměřeného trestu. Stěžovatel však nenamítal pouze jeho nepřiměřenost, ale především jeho nepřípustnost pro rozpor s účelem trestu. Obecné soudy totiž důsledky uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel pro budoucí život pachatele plně nezvažovaly. Uložení dalšího zákazu tak nekoresponduje se zásadou individualizace trestu. Soudy také nedostatečně přihlédly k tomu, že stěžovatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 trestního zákoníku, a měly tudíž s ohledem na nízkou společenskou škodlivost činu zvážit, zda by měl být pachateli udělen adekvátní peněžitý trest. Při svém rozhodování tak soudy nedostatečně zohlednily princip subsidiarity. Na základě výše uvedeného soudy znesnadnily stěžovatelovu dopravu do práce, která je dlouhodobě jeho primární náplní života, což mělo za následek kriminalizaci jinak spořádaného a pracujícího občana.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy při své činnosti porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování. Jak Ústavní soud konzistentně zdůrazňuje, součástí demokratického právního státu je i zásada právní jistoty, spočívající v tom, že obecné soudy v případě, že se odchýlí od předchozí judikatury, musí svůj postup přesvědčivě vysvětlit. Tím, že k přesvědčivému vysvětlení nedošlo, bylo bezdůvodně zasaženo do stěžovatelovy právní jistoty.
8. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na zrušení §337 trestního zákoníku. Toto ustanovení představuje podle jeho názoru relikt totalitní moci, neboť bylo do nové kodifikace trestního práva přijato prakticky beze změn ze starého trestního zákona, kde sloužilo jako nástroj vymáhání represivní státní moci postavené na komunistické ideologii. V současné době jednání popsané v §337 trestního zákoníku již ovšem nenese takovou míru společenské škodlivosti, aby bylo humánní jej definovat a postihovat jako trestný čin s možností trestu odnětí svobody. O tom svědčí mimo jiné i skutečnost, že maření úředního rozhodnutí a vykázání není ve většině států Evropské unie trestným činem. Smysl a účel zákona by mohl být adekvátně chráněn prostřednictvím přestupkového řízení, čímž by došlo k dekriminalizaci mnoha jinak bezúhonných osob a stejně tak i snížení fiskálních nákladů spojených s trestním řízením a výkonem trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario)
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl čtyři okruhy námitek, aniž by však u většiny dílčích argumentů reflektoval, že se s nimi již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud. V těchto závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky. Stěžejní námitku celé ústavní stížnosti představuje tvrzení o nepřípustnosti trestu pro rozpor s jeho účelem současně v kombinaci s jeho extrémní nepřiměřeností. Obecné soudy se však těmito námitkami zabývaly (s výjimkou Nejvyššího soudu, kterému v tom brání užší možnost přezkumu v mezích daných dovolacími důvody). K jejich úvahám může Ústavní soud toliko doplnit, že trestní zákoník nestanovuje jediný či dominující účel trestání a je tedy úkolem obecných soudů, aby jednotlivé legitimní účely trestu vyvažovaly. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že soudy takové pečlivé úvahy učinily. Ač byly ve stěžovatelově případě splněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody, přistoupily (v souladu se zásadou ochrany společnosti před společensky škodlivým jednáním) k výchovnému trestu obecně prospěšných prací a mírnějšímu represivnímu trestu zákazu činnosti v naději, že zabrání stěžovateli v recidivě. Nejen mimo působnost Ústavního soudu, nýbrž i obecných soudů, zůstávají stěžovatelovy úvahy o tom, že mu řízení motorových vozidel brání ve snadném výkonu zaměstnání. Je odpovědností stěžovatele, aby svůj život uspořádal tak, aby přitom neporušoval trestní zákoník. K tomu lze pro úplnost poznamenat, že relevantní v tomto směru nejsou ani úvahy o zmenšené příčetnosti stěžovatele, neboť i před jednáním páchaným se zmenšenou příčetností je nutné společnost chránit. Uložený trest tak podle Ústavního soudu nelze označit ani za nezákonný ani za nepřiměřený.
13. Jako další námitku stěžovatel uvádí pochybení spočívající v opomenutí stěžejních důkazů. V této otázce se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu. S důkazními návrhy se dostatečně vypořádal odvolací soud, který je odmítl pro nadbytečnost. O skutečnosti, že stěžovatel vede spořádaný život, totiž nebylo sporu před žádným z obecných soudů. Skutečnost, že stěžovatel porušil zákaz řízení, protože spěchal do práce, rovněž soudy nezpochybnily. Přesvědčivě a logicky však označily stěžovatelovy pohnutky za nepodstatné.
14. Stěžovatel taktéž namítá porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, kterého se podle něj obecné soudy dopustily neopodstatněným odchýlením od předchozí judikatury. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí, od nichž se soudy měly odchýlit. Naopak soudy své závěry odůvodňují vyčerpávajícím množstvím relevantních judikátů, nelze tedy tvrdit, že k takovému odchýlení došlo. Mířila-li uvedená stěžovatelova námitka na odchýlení se od judikatury, kterou uvádí v ostatních bodech ústavní stížnosti, je nutné poznamenat, že od této judikatury se soudy nikterak neodchýlily. Stěžovatel poukazuje toliko na úryvky obecných závěrů, aniž by zohledňoval jejich celkový kontext.
15. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy stěžovatelova ústavní práva v dané věci neporušily.
16. K akcesorickému návrhu na zrušení §337 trestního zákoníku je třeba nejprve po procesní stránce zdůraznit, že návrh na konkrétní přezkum ústavní normy má akcesorickou povahu, a tedy sdílí osud samotné ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní procesní předpoklad pro posouzení akcesorického návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nadto je třeba upozornit, že tuto námitku stěžovatel vznesl až v řízení před Ústavním soudem a navzdory čl. 95 odst. 2 Ústavy se nedomáhal ochrany svých ústavních práv v řízení před obecnými soudy.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh s ní spojený odmítl rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu