ECLI:CZ:US:2022:4.US.3368.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3368/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Háskové, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021 č. j. 20 Cdo 2698/2021-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Co 48/2021-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. září 2020 č. j. 8 C 16/2020-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Mgr. Jiřího Zábrodského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle ní došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 7. 7. 2016 č. j. 27 C 17/2010-458 pravomocně zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka k blíže určeným nemovitým věcem, nařídil jejich prodej ve veřejné dražbě a rozhodl, že výtěžek z prodeje bude mezi dosavadní spoluvlastníky rozdělen rovným dílem. Vedlejší účastník dne 2. 8. 2017 jako oprávněný požádal Mgr. Ondřeje Svobodu, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9 (dále jen "soudní exekutor") o výkon rozhodnutí ukládajícího jinou povinnost z uvedeného rozsudku; prodej uvedených nemovitých věcí ve veřejné dražbě. Obvodní soud následně soudního exekutora pověřil k provedení exekuce. Stěžovatelka se jako povinná v průběhu exekučního řízení třikrát neúspěšně domáhala odkladu a zastavení exekuce. Dne 11. 3. 2020 proběhla elektronická dražba, nemovité věci byly vydraženy za 14 733 334 Kč a soudní exekutor téhož dne udělil příklep rozhodnutím č. j. 184 EX 2366/17-238, které k odvolání stěžovatelky potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 4. 2020 č. j. 51 Co 112/2020-257.
3. Stěžovatelka se mezitím dne 14. 1. 2020 žalobou u obvodního soudu domáhala vyloučení svého spoluvlastnického podílu v uvedených nemovitých věcech z exekuce. Nesouhlasila s provedením veřejné dražby a domáhala se dražby dobrovolné, se kterou vedlejší účastník nesouhlasil. Obvodní soud návrh stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem, neboť stěžovatelka v dané věci není oprávněna podat vylučovací žalobu. Obvodní soud zdůraznil, že vylučovací žaloba podle §267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je nástroj obrany proti postižení majetku třetích osob odlišných od povinného. Povinný má k dispozici jiné prostředky, a to návrh na zastavení exekuce či odvolání proti usnesení o příklepu. Tyto prostředky k ochraně práv stěžovatelka jako povinná v nyní posuzované věci využila, avšak neúspěšně.
4. Městský soud k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu. Je ustálenou rozhodovací praxí, že aktivně legitimovanou k podání vylučovací žaloby je třetí osoba, které bylo výkonem rozhodnutí zasaženo do jejích majetkových práv. Tvrdí-li nyní stěžovatelka, že v domě, jenž je součástí uvedených nemovitých věcí, bydlí se svým nemocným synem, nejsou tyto skutečnosti významné při hodnocení oprávněnosti stěžovatelky podat vylučovací žalobu. Stěžovatelka měla jako povinná možnost z týchž důvodů navrhnout odklad či zastavení exekuce, což také opakovaně učinila.
5. Stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku městského soudu dovoláním, v němž mimo jiným tvrdila, že obecné soudy nezohlednily, že stěžovatelka v exekučním řízení vystupuje zároveň jako povinná i jako oprávněná. Nejvyšší soud dovolání odmítl napadeným usnesením, neboť je neshledal přípustným. Nejvyšší soud zdůraznil, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe je vylučovací (excindační) žaloba procesním nástrojem k ochraně majetkových práv třetích osob odlišných jak od oprávněného, tak od povinného. Tato třetí osoba nemůže podat návrh na zastavení exekuce, neboť není jejím účastníkem; proto je oprávněna podat excindační žalobu. Stěžovatelka sice spojuje specifičnost své procesní situace s tím, že exekuční titul má původ v řízení majícím povahu iudicia duplex, to však nic nemění na tom, že stěžovatelka přesto je osobou, která je oprávněna domáhat se zastavení exekuce. Není proto důvod ji nad rámec zákonných ustanovení přiznat i oprávnění podat excindační žalobu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly s jejím tvrzením, že je oprávněna k podání návrhu na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí; ve vztahu k exekučnímu titulu je totiž zároveň povinnou i oprávněnou. Obecné soudy se nevypořádaly ani s jejím tvrzením, že vedlejší účastník odmítal jakoukoli dohodu o splnění povinnosti z exekučního titulu a že v domě, který je součástí uvedených nemovitých věcí, bydlela se svým těžce nemocným synem, a oba přišli o bydlení. Z uvedených důvodů jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná a pro stěžovatelku překvapivá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je zásadně na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Argumentace stěžovatelky je založena na tvrzení, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s její ve věci významnou námitkou. Jak se však podává z napadených rozhodnutí, s podstatou uvedených námitek se obecné soudy vypořádaly, a to zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Nejvyšší soud stěžovatelce srozumitelně a logicky vysvětlil, že jí tvrzená situace není nijak specifická, a není proto důvodné odchýlit se od jeho ustálené rozhodovací praxe, podle které není povinný oprávněn k podání excindační žaloby. Nejvyšší soud přitom zřetelně rozlišil okruh těch osob, které jsou k podání excindační žaloby oprávněny (třetí osoby), a z jakého důvodu (nedisponují oprávněním navrhnout zastavením exekuce, neboť nejsou jejími účastníky). Současně i náležitě vysvětlil, že ani závěr, že exekuční titul má původ v řízení majícím povahu iudicia duplex nemůže nic změnit na tom, že stěžovatelka nemá oprávnění k podání excindační žaloby. Stěžovatelka je osobou, která je oprávněna domáhat se zastavení exekuce. Argumentace Nejvyššího soudu proto je věcná, konkrétní, reflektuje samou podstatu rozhodné námitky stěžovatelky a lze z ní seznat, z jakého důvodu se nelze ve věci stěžovatelky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit (srov. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stejně tak již městský soud v napadeném rozsudku výslovně reagoval na tvrzení stěžovatelky o tom, že vedlejší účastník odmítal spolupracovat a že stěžovatelka se svým nemocným synem bydlí v domě, který je součástí nemovitých věcí, kterých se týká exekuční titul. Městský soud na danou námitku reagoval adekvátně, neboť z jeho argumentace lze spolehlivě seznat, proč tvrzení stěžovatelky není ve věci relevantní.
10. Napadená rozhodnutí proto nejsou nepřezkoumatelná, a nejsou ani rozhodnutími překvapivými. Zákaz překvapivých rozhodnutí podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
11. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti netvrdí, že se nemohla k určitým právním či skutkovým otázkám v průběhu řízení vyjádřit. Taková situace v řízení předcházejících vydání napadených rozhodnutí nenastala, o čemž svědčí skutečnost, že se v nich obecné soudy náležitě soustředily na posouzení, zda je stěžovatelka oprávněna podat v exekuční věci excindační žalobu. Nebylo proto ani povinností obecných soudů jakkoli stěžovatelku poučovat; právní posouzení i skutková zjištění, na kterých obecné soudy založily napadená rozhodnutí, byla v průběhu soudního řízení konzistentní.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu