ECLI:CZ:US:2022:4.US.3374.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3374/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Alexeye Murzina, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 2084/2021-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2021 č. j. 25 Co 343/2020-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. července 2020 č. j. 10 C 1/2020-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 200 000 Kč představující finanční zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 2 A 40/2016. Obvodní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem vyslovil, že v uvedeném řízení bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 12 164 Kč (výrok III). Předmětné řízení před městským soudem trvalo 3 roky a 2 měsíce. Takovou dobu soud považoval za nepřiměřenou, neboť mezi posledním předcházejícím procesním úkonem a vydáním rozsudku uplynula doba 2 let a 11 měsíců. Dostatečnou kompenzací však podle obvodního soudu bylo konstatování, že došlo k porušení práva stěžovatele, neboť zejména s ohledem na význam řízení pro něj nebylo možno dospět k závěru, že by mu porušení práva způsobilo významnější újmu. Řízení bylo právně složitější a stěžovatel jeho urychlení neurgoval.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání oba účastníci řízení, přičemž stěžovatel v něm napadl výrok II rozsudku obvodního soudu. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil k odvolání vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu ve výroku I, ve výroku II jej potvrdil co do zamítnutí žaloby do částky 144 875 Kč s příslušenstvím, a dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 55 125 Kč s příslušenstvím. Rovněž tak jí uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 26 684 Kč. V odůvodnění rozsudku městský soud shledal, že celé řízení pro účely odškodnění trvalo 4 roky a 6 měsíců (včetně řízení před Ústavním soudem), i když bylo právně složitější. Obvodní soud však nebyl oprávněn dospět k závěru o sníženém významu řízení pro stěžovatele, neboť to vedlejší účastnice netvrdila. O tomto svém názoru tak měl soud účastníky poučit. Sám městský soud nesouhlasil se závěrem o nepatrném významu řízení pro stěžovatele, a proto dospěl k závěru, že je namístě jej finančně odškodnit. Jako základní částku stanovil 15 000 Kč za rok řízení, kterou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu pro první dva roky snížil o 50 %. Tuto částku následně ponížil o 10 % z důvodu většího množství rozhodujících soudních instancí a navýšil o 15 % z důvodu neodůvodněných průtahů v řízení před městským soudem.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání nemohla založit otázka, zda se při odškodňování nepřiměřené délky správního řízení krátí základní částka za první dva roky. Na zodpovězení této otázky totiž rozsudek odvolacího soudu nezávisí, neboť předmětem řízení nebylo odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka valorizace částek odškodnění s ohledem na změnu životní úrovně, inflaci a požadavek přiměřeného zadostiučinění. Tuto otázku Nejvyšší soud v nedávné době opakovaně řešil a neshledal žádný důvod se od ustálené judikatury odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se s jeho dovoláním vypořádal způsobem "protože proto". Z napadeného rozhodnutí podle stěžovatele nelze zjistit nosnou myšlenku. Závěr rozhodnutí navíc odporuje judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 nebo ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3299/20), jakož i samotného Nejvyššího soudu. Stěžovatel předložil v dovolání otázku, zda se kompenzace za nepřiměřenou délku správního řízení krátí základní částka za první dva roky na polovinu. Na tuto otázku Nejvyšší soud reagoval závěrem, že na tomto závěru nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu. To stěžovatel považuje za "denegatio iustitiae". Podle stěžovatele nelze na řízení o správní žalobě nahlížet jako na soudní řízení, nýbrž jako na integrální součást správního řízení. Nelze tedy tvrdit, že by řízení před správními soudy nemělo se správním řízením souvislost. Dále stěžovatel namítá, že při odškodňování za nepřiměřenou délku správního řízení není možné použít závěry, které judikatura (stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010) dovodila u "čistého" soudního řízení. Ve správním řízení totiž zákonodárce stanovil speciální lhůtu pro vydání rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Těžiště stěžovatelovy argumentace tvoří námitka tzv. odepření spravedlnosti Nejvyšším soudem, konkrétně odmítnutím podaného dovolání s tím, že na vyřešení položené otázky (zda se při odškodnění nepřiměřené doby správního řízení snižuje základní částka za první dva roky na polovinu) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
10. Této námitce nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť postup Nejvyššího soudu považuje za ústavně konformní.
11. Stěžovatel (výslovně) požadoval náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení před městským soudem, nikoli též za údajné průtahy v jemu předcházejícím správním řízení. Rovněž podle Ústavního soudu proto položená otázka nesouvisí s napadeným rozsudkem městského soudu (viz sub 3). Samotná skutečnost, že podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva (viz již nález ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, a dále např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3299/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), nemůže především změnit či dokonce rozšířit návrhové žádání uplatněné v řízení před obecnými soudy. Stěžovatel ovšem náhradu nemajetkové újmy za postup správních orgánů nepožadoval.
12. Dále však z uvedené judikatury nevyplývá, že by se na posuzování postupu správních soudů měly uplatnit totožné principy jako u správních orgánů. To by ani ostatně nebylo dost dobře možné, především s ohledem na odlišnou právní úpravu (sám stěžovatel zmiňuje "přísnější" lhůty, jimiž zákonodárce zavázal správní orgány a které soudy často ani dodržet nemohou). Na řízení o správní žalobě je tedy třeba nahlížet jako na řízení soudní, čemuž odpovídá i řazení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, mezi soudní řády. Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu (viz k ní sub 11), ta toliko zapovídá, aby soudy v řízení o odškodnění nahlížely na probíhající proces formálně odděleně, to znamená, že mají brát správní řízení jako tu jeho část, ve které je rovněž rozhodováno o základních právech a svobodách. Nestanovuje však, že by soudy neměly posuzovat obě části tohoto řízení podle odlišných principů. Pro danou věc je tedy podstatné, že soudy neposuzovaly postup správních orgánů (který ani nelze podle předložených skutečností označit za jakkoliv nedostatečný). Proto je položená otázka mimoběžná s předmětem řízení. Konečně lze poznamenat, že za celkovou délku posuzovaného řízení byl stěžovatel přiměřeně odškodněn. Ze stejných důvodů je nutné odmítnout rovněž námitku "extrémní nelogičnosti" argumentace Nejvyššího soudu, resp. soudů nižších stupňů.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu