ECLI:CZ:US:2022:4.US.338.22.1
sp. zn. IV. ÚS 338/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Evou Doložílkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Slepá 85/5, Šestajovice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2021 sp. zn. 17 Co 197/2021 a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. května 2021 č. j. 20 EXE 1662/2019-132, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a nezletilých J. S. a M. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (v řízení před obecnými soudy v procesním postavení povinného) na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Alešem Bayerem, Exekutorský úřad Praha 2, k vymožení pohledávky ve výši 187 500 Kč jako dlužného výživného od 1. 6. 2016 do 31. 8. 2018 pro nezletilého J. S. a k vymožení pohledávky ve výši 135 500 Kč jako dlužného výživného od 1. 6. 2016 do 31. 8. 2018 pro nezletilého M. S. podle vykonatelného rozsudku okresního soudu ze dne 22. 3. 2018 č. j. 42 P 152/2014-559, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 8. 2018 č. j. 100 Co 174/2018-754 a usnesením krajského soudu ze dne 13. 9. 2019 č. j. 100 Co 152,174/2018-875.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu.
4. Obecné soudy k tvrzení stěžovatele o tom, že důvodem jeho návrhu na zastavení exekuce je skutečnost, že pohledávka byla zaplacena, uzavřely, že nebylo prokázáno plnění, a to ani částečné, na předmětný dluh v souladu s exekučním titulem, který jednoznačně uložil plnit dlužné výživné k rukám matky, jak je ostatně v takových případech obvyklé. Dospěl-li by nalézací (opatrovnický) soud k závěru, že je namístě plnění výživného zčásti na spořicí účty, pak by o takové povinnosti otce (stěžovatele) rozhodl, případně by vedl rodiče k tomu, aby uzavřeli dohodu obsahující příslušné ujednání. Taková dohoda však před nalézacím soudem uzavřena nebyla a nebylo ani tvrzeno a prokázáno, že by byla uzavřena mezi rodiči následně. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel hradil na vymáhanou pohledávku mimo rámec exekuce (tedy na exekučním titulem určené platební místo k rukám matky vedlejších účastníků), nebyly shledány důvody pro to, aby exekuce mohla být zastavena.
5. Obecné soudy vysvětlily, z jakého důvodu není možné akceptovat platby stěžovatele, označené jako platby na výživné, na účet stavebního spoření vedlejších účastníků. Jde o platby, které sice byly učiněny na účty znějící na jména vedlejších účastníků, avšak vzhledem k tomu, že tyto účty jsou právě účty nezletilých oprávněných, nemůže matka, které byli svěřeni do výchovy, s těmito finančními prostředky určenými exekučním soudem na běžné výživné, bez dalšího nakládat, a tedy je použít na potřeby dětí. Soudy tímto nezpochybňují vhodnost vytváření úspor pro děti, avšak až poté, kdy jsou zcela pokryty jejich běžné potřeby.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy vyšly z toho, že jeho platby na účty stavebního spoření neodpovídaly přesně podmínkám stanoveným exekučním titulem. Zde soudy zcela "mechanicky" za exekuční titul považovaly rozsudek krajského soudu č. j. 100 Co 174/2018-754, a to ve znění usnesení krajského soudu č. j. 100 Co 152, 174/2018-875, jímž bylo dodatečně specifikováno, že k úhradě dlužného (dodatečného) výživného má dojít "k rukám matky". Toto usnesení však bylo vydáno až na návrh právní zástupkyně matky a více než 6 měsíců po úhradě první splátky tzv. dlužného (dodatečného) výživného synům, tedy poté, co stěžovatel provedl předmětné platby na účty synů (celkem 161 250 Kč), a dokonce až po uplynutí dat splatnosti stanovených pro dlužné (dodatečné) výživné.
7. V řízení o zastavení exekuce měly obecné soudy samostatně zhodnotit, zda lze v souladu s ústavními imperativy za exekuční titul skutečně považovat rozsudek opatrovnických soudů ve znění usnesení krajského soudu č. j. 100 Co 152,174/2018-875. To se však nestalo a předmětně usnesení bez ohledu na okolnosti a způsob jeho vydání považovaly za součást exekučního titulu. Uvedenou vadu nemůže zhojit ani podpůrná argumentace krajského soudu spočívající v tom, že formulace rozsudků opatrovnických soudů spočívající v tom, že se běžné výživné hradí "k rukám" druhého rodiče, je "obvyklá". Takové určení může být sice obvyklé, ale není nezbytně jediné možné. Nadto takovéto odůvodnění nemůže legitimně ospravedlnit nezohlednění plateb stěžovatele v daném případě. Jestliže uvedené soudy napadená usnesení opřely o takové zdůvodnění, pak v podstatě ex post doplnily podmínky předmětného exekučního titulu na základě poměrně vágního konceptu "obvyklosti" určité soudní praxe. Ale není ničí povinností znát "obvyklou" podobu či textaci výroků rozhodnutí opatrovnických soudů. V řízení o zastavení exekuce soudy dále systematicky přehlížely skutečnost, že platby tzv. dlužného (dodatečného) výživného ve skutečnosti představovaly rozdíl mezi skutečně hrazeným výživným a následně dohodou rodičů potvrzeným nadprůměrně vysokým výživným 18 000 Kč měsíčně celkově, a to za období více než dvou let zpětně (od 1. 6. 2016 do 31. 8. 2018). Nešlo tedy v žádném případě o placení běžného "aktuálního" výživného pro aktuální potřeby dětí, kde by hrozilo, že nemožnost druhého rodiče použít tyto prostředky může mít za následek omezení nebo i ohrožení výživy dětí.
8. V důsledku nezastavení exekuce tedy byla porušena práva stěžovatele, neboť byl nucen uhradit část dluhu opakovaně stejné osobě, a navíc s tím i související nemalé náklady exekuce. Když se proti takovému postupu bránil soudní cestou, obecné soudy jeho právům neposkytly potřebnou ochranu a své rozhodnutí založily de facto na dodatečném doplnění podmínek exekučního titulu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povolán korigovat excesy obecných soudů [např. již nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)], o což však v posuzovaném případě nejde. Jedinou právně relevantní otázkou v posuzované věci je to, zda soudy ústavně konformně zamítly návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Ústavní soud shledává, že obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, přičemž své rozhodnutí rovněž řádně, přesvědčivě a podrobně odůvodnily. Na důsledně odůvodněných závěrech obecných soudů (sub 4) nelze shledat nic neústavního, co by odůvodňovalo případný kasační zásah Ústavního soudu.
13. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že většina právní argumentace stěžovatele směřuje proti samotnému exekučnímu titulu, tj. rozsudku krajského soudu č. j. 100 Co 174/2018-754, a to (z hlediska uplatněné stížnostní argumentace zejména) ve znění usnesení krajského soudu č. j. 100 Co 152, 174/2018-875, jímž bylo mj. určeno, že k úhradě dlužného výživného má dojít "k rukám matky". Nutno konstatovat, že za této procesní situace je pak zřejmé, že stěžovatel brojí proti tomuto exekučnímu titulu zjevně opožděně, neboť proti němu, nesouhlasil-li s ním, mohl brojit jinými procesními prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to v tomto případě i např. samostatnou ústavní stížností, což ostatně vůči rozsudku krajského soudu č. j. 100 Co 174/2018-754 učinil, přičemž jeho ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 3684/18. Měl-li stěžovatel za to, že je neústavní i usnesení krajského soudu č. j. 100 Co 152, 174/2018-875, mohl postupovat obdobně. Brojí-li proti němu až v nynějším řízení o ústavní stížnosti, jde o námitky opožděné. Stěžovatel mohl napadnout přímo toto usnesení krajského soudu ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, neučinil-li tak, nemůže to být dáno k tíži ostatním účastníkům soudního řízení (což je mimo jiné i projev zásad vigilantibus iura scripta sunt a právní jistoty).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu