ECLI:CZ:US:2022:4.US.3437.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3437/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Košky, zastoupeného JUDr. Jiřím Rouskem, advokátem, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti výroku I. b) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2021 č. j. 11 Co 164/2021-525, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Zdeňka Nevíma, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. b) v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatel se žalobou podanou dne 20. 1. 2011 u Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 192 019,10 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu neuhrazení faktur za opravu osobního automobilu. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2021 č. j. 9 EC 26/2011-497 vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 191 731,20 Kč s příslušenstvím (I. výrok), ohledně částky 287,90 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, když uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 346 428,40 Kč (III. výrok) a státu částku 9 567,50 Kč (IV. výrok). Výrok o nákladech řízení vycházel z §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastník měl ve věci úspěch pouze v nepatrné části.
3. Vedlejší účastník napadl výroky I., III. a IV. rozsudku okresního soudu odvoláním, a to zejména z důvodu nesprávného zjištění stavu věci, resp. nesplnění důkazní povinnosti stěžovatelem. Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2021 č. j. 11 Co 164/2021-525 I. a IV. výrok rozsudku okresního soudu potvrdil [výrok I. a)], změnil III. výrok rozsudku okresního soudu tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 215 895,44 Kč [výrok I. b)] a nově mu uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení (II. výrok). Změnu výroku o nákladech řízení krajský soud zdůvodnil zejména zjištěním důvodů hodných zvláštního zřetele. V prvé řadě uvedl, že řízení bylo zahájeno v roce 2011, přičemž zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, jde-li o nejvyšší částku, která jim mohla být v případě neúspěchu uložena k náhradě. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) posoudil, zda použití advokátního tarifu není v rozporu s principem spravedlnosti. Krajský soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel jako profesionál přistoupil k uzavření smlouvy o díle v ústní formě, aniž by splnil svou zákonnou povinnost podle §632 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, a §15 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy zdůrazňuje, že užití moderačního práva krajským soudem bylo v extrémním rozporu s principem spravedlnosti a dále v rozporu s jeho legitimním očekáváním. Doplňuje, že řízení před obecnými soudy trvalo 11 let, přičemž byl pro uplatnění svého práva nucen učinit nejméně 22 úkonů. Již okresní soud mu nepřiznal náhradu devíti úkonů, neboť je nepovažoval za účelné. Rozsudku krajského soudu přímo vytýká jeho překvapivost, a to z důvodu nemožnosti reagovat na právní názor soudu v odvolacím řízení, a dále příkrý rozpor jeho závěrů se zjištěným skutkovým stavem. Upozorňuje na okolnosti uzavření smlouvy o díle, neústavní je však podle něj zejména odkaz krajského soudu na zrušenou přísudkovou vyhlášku, kdy do jejího zrušení provedl pouhé tři úkony. První jednání ve věci bylo nařízeno na 28. 5. 2013, tedy v době, kdy již byla přísudková vyhláška zrušena, proto podle jeho názoru nemohlo u vedlejšího účastníka existovat žádné legitimní očekávání, jde-li o náklady řízení. Dále poukazuje na délku soudního řízení i na procesní strategii neúspěšného vedlejšího účastníka, který měl řízení uměle a neúčelně prodlužovat. Jde-li o odkaz krajského soudu na dřívější nález Ústavního soudu, stěžovatel tvrdí, že došlo k dezinterpretaci jeho závěrů. Sám poukazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 (N 95/69 SbNU 457) o nutnosti seznámit účastníky s právním názorem soudu o užití §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
7. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s nepřiznáním části nákladů řízení, v němž byl v téměř plném rozsahu úspěšný. Z §142 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Podle §150 o. s. ř. dále platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Výpočet náhrady nákladů v případě zastoupení účastníka řízení advokátem je upraven advokátním tarifem. Z uvedeného je zřejmé, že přiznání náhrady nákladů řízení a výpočet jejich celkové výše jsou předmětem úpravy podústavního práva (i podzákonného předpisu), jejichž použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
8. Ústavní soud k argumentaci stěžovatele uvádí, že jeho tvrzení zaměřená na okolnosti uzavření smlouvy o díle nelze zohlednit, neboť nejsou právní, nýbrž skutkové povahy. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší hodnotit procesní strategii stran sporného soudního řízení. Proto je přezkum v nyní posuzované věci zaměřen výhradně na užití procesních pravidel vztahujících se k přiznání náhrady nákladů řízení a určení jejich výše.
9. Ústavní soud si je plně vědom své dřívější rozhodovací praxe, je však třeba upozornit, že stěžejním předmětem úvah krajského soudu byla otázka legitimního očekávání účastníků. Krajským soudem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 upozorňuje na dva základní aspekty zrušení přísudkové vyhlášky, a to jednak právě na legitimní očekávání, jednak na nemožnost negativním způsobem zasáhnout do majetkové sféry účastníka. Zásada legitimního očekávání je podle tohoto nálezu "jedním ze základních stavebních kamenů právního státu a je v projednávaném případě silně provázána se zásadou zákazu retroaktivity. Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by zásadně neměla být v jeho průběhu měněna; pokud se tak již stane, jako právě v případě zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, musí soudy tím více dbát na ochranu práv dotčených osob, účastníků řízení, v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví." Ve stěžovatelově věci je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že soudní řízení bylo zahájeno v roce 2011, tj. v době účinnosti později zrušené přísudkové vyhlášky. Stěžovatel jako žalobce a stejně tak i jeho právní zástupce z řad advokátů si v okamžiku zahájení soudního řízení museli být této právní úpravy vědomi a do sporu vstoupit s očekáváním nejvyšší přípustné částky, která by, v případě plného úspěchu stěžovatele, mohla být vedlejšímu účastníkovi uložena k náhradě. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že za účinnosti přísudkové vyhlášky byly provedeny jen některé úkony. Již z tohoto důvodu nemohlo rozhodnutí krajského soudu, byť vydáno o 11 let později, opírající se o výše předestřené úvahy, být pro stěžovatele překvapivým. Jde-li o nemožnost negativního zásahu do majetkové sféry dotčeného účastníka, Ústavní soud uzavírá, že ani z tohoto pohledu nedošlo k nepřípustnému zásahu do základních práv stěžovatele, neboť výše přiznaných nákladů řízení odpovídá objektivnímu legitimnímu očekávání k okamžiku zahájení soudního řízení. Opačný postup, tedy užití právní úpravy, která by umožnila přiznat stěžovateli vyšší částku na náhradě nákladů, avšak tam, kde takový výsledek objektivně nemohl očekávat, by byl nedůvodný a na úkor vedlejšího účastníka.
10. Na základě výše uvedených zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu