ECLI:CZ:US:2022:4.US.3438.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3438/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Polabská stavební CZ, s. r. o., sídlem Oseček 87, zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2021 č. j. 23 Cdo 685/2021-771, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2020 č. j. 91 Co 111/2020-734 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. prosince 2019 č. j. 13 C 431/2015-680, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. Summer rain Preslova a. s., 2. MORWEN ALFA a. s., 3. MORWEN KAPPA a. s. a 4. Summer rain a. s., všech sídlem Rychtářská 1396/4, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po každé z vedlejších účastnic zaplacení částky 2 011 757 Kč s příslušenstvím, stěžovatelce uložil zaplatit České republice náklady státu ve výši 4 689 Kč a vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení ve výši 1 005 814,92 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastnicím náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 127 572,72 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením podle §243 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to zčásti jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. a zčásti jako vadné proto, že stěžovatelka řádně neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastnicím na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 63 786 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v dovolání vymezila jednotlivé otázky, které byly nesprávně soudy nižších stupňů posouzeny, a že očekávala, že tyto Nejvyšší soud posoudí a vady napraví. Tvrdí, že v dobré víře otevřela otázku právního významu, neboť dovolání založila na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a proto je považuje za přípustné a bezvadné. V této souvislosti namítá, že jí Nejvyšší soud odepřel přístup k dovolacímu soudu, a odvolává se na závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezech ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4045/16 (N 122/90 SbNU 73) a ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581).
6. V další části stěžovatelka namítá, že soudy nižších stupňů porušily principy spravedlivého (sc. řádného) procesu, a to zákaz svévole či libovůle v rozhodování, spolu s požadavkem na odpovídající odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud opakovaně připomíná, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem přímo formulována), přičemž tato otázka musí naplňovat některý ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tedy že u takto konkrétně vymezené právní otázky je dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který z těchto předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být - to pak (v závislosti na tom kterém předpokladu) specifikací ustálené rozhodovací praxe, resp. konkrétní judikatury dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), od které se měl odvolací soud odchýlit, či která není jednotná, nebo není dosud vyřešena, anebo od které by se nyní měl odchýlit dovolací soud.
10. Vzhledem k odkazům na nález sp. zn. III. ÚS 4045/16 lze usuzovat, že stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl její dovolání pro vady, ač jimi ve skutečnosti netrpělo, a na nález sp. zn. I. ÚS 3093/13, že Nejvyšší soud považoval uplatnění skutkové námitky za vadu dovolání. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že, že stěžovatelka v článku III předmětného dovolání (důvod a přípustnost dovolání) pod bodem 2 písm. a) a b) formulovala dvě právní otázky a u nich uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. První otázka směřovala na dopad účelového poskytnutí součinnosti objednatelem na vznik nároku na zaplacení ceny díla, resp. na vydání bezdůvodného obohacení, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být řešena. Jako druhou otázku stěžovatelka položila, zda je zhotovitel povinen se v případě odstoupení od smlouvy o díle bez výjimky řídit smluvní úpravou předání celého díla, ačkoliv byla zhotovena pouze jeho část, kdy tato odvolacím soudem vyřešená otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. V článku III bodě 2 písm. c) dovolání stěžovatelka pak pouze konstatovala, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
11. Nejvyšší soud ve vztahu k prvně uvedené otázce shledal, že tato nemůže založit přípustnost dovolání, protože stěžovatelka vychází z vlastních závěrů o skutkovém stavu (které se týkají splnění a nesplnění povinností stěžovatelky a čtvrté vedlejší účastnice v souvislosti s předáním a převzetím díla), a že navíc na řešení této otázky napadené rozhodnutí nestojí, načež své závěry podrobně zdůvodnil. Z příslušného odstavce (i odstavce následujícího - viz "přípustnost dovolání nemůže založit ani") plyne, že ve vztahu k této otázce bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost podle §237 o. s. ř.; nejde tedy o situaci, kdy by uplatnění zákonem nepředpokládaného dovolacího důvodu (tj. nesprávného skutkového posouzení) vedlo Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání pro vady. Poukaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13 tak není případný.
12. Jde-li o druhou otázku, Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání trpí vadou spočívající v tom, že stěžovatelka uplatnila předpoklad přípustnosti, který zákon nezná, tedy že odvolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak, a navíc upozornil, že z dovolání musí být patrno, od kterého svého řešení právní otázky se má podle dovolatele dovolací soud odchýlit. K této části odůvodnění se vztahuje závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti neuvádí, z jakého důvodu by tento závěr, který vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemohl obstát, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu, který takový postup z hlediska ústavnosti opakovaně aproboval (viz např. usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2749/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Nejvyšší soud také případně konstatoval, že článek 2 písm. c) dovolání, v němž stěžovatelka uplatnila jako předpoklad přípustnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neobsahuje specifikaci žádné právní otázky, a dlužno dodat, ani této rozhodovací praxe. Nejvyšší soud však dovolání posuzoval podle jeho obsahu, a zabýval se tak i judikaturními odkazy v části IV (odůvodnění dovolání), resp. otázkami, které v souvislosti s nimi byly položeny (které z uplatněných námitek vyplynuly), načež vysvětlil, proč nemohou založit přípustnost dovolání. U jedné z námitek pak Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nespecifikovala judikaturu dovolacího soudu, se kterou by mělo být řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu, a že na jejím řešení ani není dovoláním napadené rozhodnutí založeno. Z toho je patrno, že dovolání bylo odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti, v jednom případě současně pro vady, jimiž vskutku trpělo, resp. tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, a tudíž i zde nelze považovat odkaz na výše uvedené nálezy za případný.
14. Vytýká-li stěžovatelka soudům nižších stupňů, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, v tomto bodě ústavní stížnost neobsahuje žádné vysvětlení, v čemž konkrétně by měla tato vada spočívat, a Ústavní soud žádné zjevné nedostatky nezjistil. Na doplnění možno uvést, že byla-li stěžovatelka názoru, že odůvodnění rozsudku městského soudu trpělo tak zásadními nedostatky, že tyto vedly k jeho tzv. nepřezkoumatelnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011), mohla tuto námitku uplatnit již v dovolání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1471/2015). Z těchto důvodů jde o námitku nejen neodůvodněnou (resp. zjevně neopodstatněnou), ale i nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu