ECLI:CZ:US:2022:4.US.3448.21.3
sp. zn. IV. ÚS 3448/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelky D. T. T. L., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, stěžovatelky V. T. U., zastoupené JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 - Karlín, a stěžovatele D. D. K., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2021 č. j. 8 Tdo 38/2021-15994, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2020 sp. zn. 2 To 120/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018 č. j. 56 T 6/2017-14166, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 ods
1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly vedeny pod spisovými značkami IV. ÚS 3448/21, IV. ÚS 313/22 a I. ÚS 330/22 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 15. 2. 2022 spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva ústavně zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 11, čl. 12 odst. 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinnými v bodě I. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném ke dni 13. 5. 2013, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Tohoto zločinu se stěžovatelé dopustili, ve stručnosti vyjádřeno, společně s dalšími spoluobviněnými tak, že ve vymezené době provozovala spoluobviněná L. T. T. T. (dále jen "spolupracující obviněná" nebo "obviněná T.") v Praze, zejména ve vietnamské tržnici Sapa v kanceláři pod názvem "X" a na dalším místě, tzv. službu proclení, spočívající mimo jiné v tom, že na základě objednávek osob dovážejících zboží z Asie, především z Čínské lidové republiky, za dohodnutou úplatu zahrnující její odměnu a náklady zajišťovala dopravu tohoto zboží z místa, kam bylo do Evropy dodáno (především z přístavu v Hamburku), jeho proclení na celnici v České republice, zpravidla na celnici ve Zdibech, a dopravení do místa určení (obvykle na tržnici Sapa v Praze). Tuto činnost vykonávala tak, že vytvářela, resp. nechala vytvářet, a v celním řízení předkládat falešné průvodní doklady ke zboží, v nichž jako údajní příjemci zboží z Asie figurovaly jí ovládané právnické osoby a údaje o ceně zboží neodpovídaly skutečnosti, konkrétně tato cena byla výrazně podhodnocena v úmyslu zkrátit clo. Po propuštění zboží do volného oběhu a jeho dodání osobám dovážejícím zboží, které si její služby objednaly a zaplatily za ně, nadále vytvářela zcela fiktivní účetnictví, do kterého vytvářela a zakládala fiktivní účetní doklady o dalším prodeji či vývozu uvedeného zboží za účelem vytvoření zdání skutečně podnikajících daňových subjektů, a poté podávala za tyto společnosti, jež ve skutečnosti nevyvíjely žádnou činnost, nepravdivá daňová přiznání s nulovou nebo minimální výší daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). K této činnosti využívala jako podřízené své zaměstnankyně, obviněné T. a cca od konce roku 2011 též T., které se podílely na základě jejích pokynů na vytváření fiktivních dokladů a vedení fiktivního účetnictví, takto vytvořené fiktivní doklady poté předávala jak celnímu deklarantovi, tak zástupcům spediční společnosti za účelem zařízení proclení a transportu zboží. Obviněná T. se podílela podle pokynů obviněné T. na vytváření fiktivního účetnictví společností ovládaných touto obviněnou, když na základě jejích pokynů, srozuměna s tím, že jde pouze o fiktivní obchody, a tedy nepravdivé doklady, vytvářela faktury o dalším přeprodeji zboží mezi těmito společnostmi, čímž se podílela na vytváření a udržování simulovaného právního stavu, a v několika případech řešila na základě pokynu obviněné T. otázky týkající se těchto společností s daňovými a celními orgány. Stěžovatelé a obviněná H., jednající a vystupující ve vzájemné plné součinnosti a navzájem se zastupující v jednání s dalšími osobami, jako členové úzké rodiny tvořené otcem, matkou a dvěma dcerami, v uvedeném období objednávali dovozy kontejnerů z Číny, pro jejichž transport z Hamburku do České republiky, proclení na základě fiktivních dokladů a následné dodání využívali jako jedni ze zákazníků "službu proclení" provozovanou obviněnou T. Vůči obviněné T. vystupovali jako členové téhož, byť neformálního subjektu, tedy jedné konkrétní rodiny objednávající si její služby, a takto postupovali s vědomím toho, že o zboží je nadále nepravdivě účtováno ve fiktivním účetnictví společností ovládaných obviněnou T., a zboží je dodáváno bez řádných dokladů s utajením skutečného vlastníka zboží, poté co toto zboží bylo vymknuto po provedeném celním řízení další daňové kontrole, a takto dodané zboží dále sami či společně s dalšími neustanovenými osobami prodávali v České republice na tržnici Sapa i jinde, aniž po jeho prodeji řádně přiznali a odvedli DPH. Stěžovatel K. vystupoval jako otec rodiny, který měl rozhodující slovo, osobně dojednával s obviněnou T. služby proclení, zejména s ní řešil závažnější problémy v souvislosti s proclíváním kontejnerů a placením za tuto službu, objednával u ní proclení některých kontejnerů, domlouval se s ní na ceně za tuto službu, rozhodoval, kdy jí má být zaplaceno, podílel se na objednávání zboží z Asie, a dával pokyny a rady především svým dcerám, jak mají při obchodování s takto dovezeným zbožím postupovat; jeho manželka, stěžovatelka U., rovněž osobně dojednávala s obviněnou T. služby proclení, zejména se s ní domlouvala na ceně za tuto službu, platila jí za ni, osobně příležitostně v Sapě dohlížela na chod prodejny a nabízela zboží zákazníkům, dávala pokyny a rady svým dcerám k provozování prodejny a obchodování v ní, podílela se též na komunikaci s obviněnou L., s níž řešila zasílání plateb čínským dodavatelům. Jejich dcera, obviněná H., zpočátku na základě pokynů rodičů a postupně stále více samostatně objednávala nebo se podílela na objednávání zboží z Čínské lidové republiky, předávala peníze či zajišťovala prostřednictvím dalších osob předání peněz za účelem jejich zaslání dodavatelům zboží obviněné L. a též předávala peníze za službu proclení obviněné T., s níž rovněž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné T., údaje a podklady, na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, dojednávala s ní a s obviněnou T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů, podílela se na organizaci této vykládky a provozovala jako jednatelka společnosti, jejíž jedinou společnicí zároveň byla, obchod v Sapě, v jehož prostorách takto dovezené zboží přinejmenším z podstatné části následně prodávala. Jejich druhá dcera, stěžovatelka L., v uvedeném období pomáhala své sestře s obchodováním na Sapě, přičemž zejména komunikovala s obviněnou T., s níž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné T., údaje a podklady, na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, a dojednávala s ní a s obviněnou T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů. Za těchto okolností uskutečnili obvinění dovozy, zajistili proclení a uvolnění do volného oběhu přinejmenším 93 kontejnerů se zbožím, přičemž konkrétní případy takto provedených transferů kontejnerů, včetně výše nepřiznané částky DPH, jsou za jednotlivá měsíční zdaňovací období popsány v bodech 1. až 93. rozsudku městského soudu, kdy tímto jednáním řádně nepřiznali DPH v přesně nezjištěné výši přesahující 15 708 046 Kč, tímto způsobem dovezené zboží po provedeném celním řízení vymkli jakékoli další účinné daňové kontrole, načež stěžovatelé a obviněná H. toto zboží dále přinejmenším z podstatné části sami či ve spojení s dalšími nezjištěnými osobami prodávali v České republice, především v tržnici v Sapě, aniž by po prodeji zboží řádně přiznali a uhradili DPH, čímž zkrátili daň z přidané hodnoty v přesně nezjištěném rozsahu, přesahujícím částku 5 000 000 Kč. Stěžovatelka L. během celého uvedeného období, tedy od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013, provozovala úplatně v areálu tržnice Sapa "službu posílání peněz", a to tak, že vybírala bez povolení České národní banky od veřejnosti peníze v hotovosti, se záměrem obstarat za úplatu jejich doručení na určené bankovní účty v cizině či určeným osobám tak, aby byl zakryt jak skutečný odesílatel peněz, tak pravý účel platby, takto přebírala peníze mimo jiné přímo či nepřímo i od stěžovatelů a obviněné H., včetně peněz určených na platbu za zboží ve výše popsaným způsobem dovážených kontejnerech z Asie, zajišťovala nelegálními bankovními a nebankovními převody doručení těchto částek určeným příjemcům, a touto svou neoprávněnou podnikatelskou činností, při níž získala celkový blíže nezjištěný majetkový prospěch přesahující 500 000 Kč, zároveň umožnila vznik a trvání simulovaného právního stavu, podle něhož za daň namísto skutečných dovozců kontejnerů odpovídaly právnické osoby fakticky ovládané obviněnou T.
3. Městský soud za uvedený zločin všechny stěžovatele odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, a to stěžovatele K. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, stěžovatelku U. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a oba pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném od dne 1. 10. 2017) zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovatelku L. za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jenž jí byl podle §81 odst. 1 ve spojení s §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř roků. Všechny stěžovatele odsoudil k peněžitému trestu podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, stěžovateli K. uložil peněžitý trest ve výši 2 160 000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest v určené lhůtě vykonán, mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, stěžovatelce U. určil peněžitý trest ve výměře 1 920 000 Kč, a pro případ, že by nebyl v určené lhůtě vykonán, jí stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, stěžovatelce L. uložil peněžitý trest ve výměře 500 000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest v určené lhůtě vykonán, jí stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Stěžovatelkám U. a L. podle §70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku uložil trest propadnutí věci, a to konkretizovaných peněžních částek uložených na účtech nebo zajištěných při domovní prohlídce. Městský soud týmž rozsudkem rozhodl v bodě I. rovněž o vině spoluobviněných H., T., T., T., L., v bodě II. obviněných N. M. P., D. N. T., M. T. T. T., L. T. K. P., P. T. T., P. D. T., P. T. D., v bodě III. obviněných J. Š., L. Š., M. S. a dalších, a rozhodl rovněž o trestech těchto obviněných. Podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o zproštění obžaloby dalších obviněných.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením odvolání, jež podali stěžovatelé K., U. a L. a státní zástupce v neprospěch jmenovaných stěžovatelů proti rozsudku městského soudu, podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelů a nejvyššího státního zástupce podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelka L. namítá, že k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces došlo již v přípravném řízení, neboť se mohla obeznámit pouze s trestním spisem neobsahujícím některé dokumenty, tedy spisem neúplným. Verze trestního spisu ve věci stěžovatelky s obžalobou předaná soudu byla vytvořena ze tří stejných spisů od tří různých útvarů Policie České republiky, avšak neobsahovala kompletní podklady ani jednoho z nich, neboť ze spisu je zřejmé, že dokumenty v něm označené netvoří souvislou řadu, významná část z nich zde chybí, přičemž spis samotný neobsahuje záznam o tom, jaké dokumenty byly odstraněny. Ani státní zástupce nevysvětlil, proč spis neobsahuje veškeré materiály všech tří policejních útvarů. Podle stěžovatelky jde o porušení práva na rovnost "zbraní", protože oproti ní měl státní zástupce přístup k celému spisu a byl vybaven informacemi, ke kterým přístup neměla. Nemohla se tedy v přípravném řízení efektivně bránit. K předmětným informacím neměly přístup ani obecné soudy, čímž byla stěžovatelce odepřena i soudní ochrana. Použitelný není ani odkaz obecných soudů na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 54/05 (U 17/38 SbNU 535), jehož nosné důvody vycházejí z právní úpravy předcházející nabytí účinnosti zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení.
7. Dále stěžovatelka L. namítá, že v přípravném řízení byla nesprávně určena místní příslušnost státního zástupce. Ve spise, jenž jí byl zpřístupněn, se nenacházely žádné podklady, jež by odůvodňovaly místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8. Na základě jejího požadavku jí byly policejním orgánem poskytnuty podklady, které místní příslušnost tohoto soudu k vydání prvního příkazu k odposlechu zpochybňují a svědčí o tom, že místně příslušným bylo Obvodní státní zastupitelství v Praze 4, a tedy rozhodovat měl Obvodní soud pro Prahu 4.
8. Stěžovatelka L. vytýká rovněž nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechům, přičemž odposlech konkretizovaného telefonního čísla nebyl povolen. Tvrdí, že domovní prohlídky byly provedeny v rozporu s trestním řádem, a tedy důkazy při nich získané jsou procesně nepoužitelné. V příkazu k domovní prohlídce sp. zn. 4 Nt 1557/2013 bylo podle §83 odst. 2 trestního řádu uvedeno, že domovní prohlídku provedou policisté z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, ačkoli ji reálně vykonávali policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, kteří k tomu nebyli oprávněni.
9. K vadám v právní kvalifikaci stěžovatelka tvrdí, že soudy nespecifikovaly subjekt povinný k dani. Obecné soudy, dovozuje stěžovatelka, tím neústavně použily §240 trestního zákoníku vymezující skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
10. Stěžovatelka U. namítá, že výpovědi obviněné T. jsou nevěrohodné (motivované postavením spolupracující obviněné), což dokládala písemnými materiály, kterým soudy nevěnovaly pozornost. Zpochybňuje závěry soudů odvíjející se z výpovědí obviněné T., podle kterých byla objednatelem a dovozcem předmětného zboží její rodina. Označení "rodina V." se vztahovalo k jinému zákazníkovi, kterého se spolupracující obviněná snaží chránit na úkor rodiny stěžovatelky U.
11. Kromě nevěrohodných výpovědí obviněné T. neexistuje jiný důkaz, který svědčí o její vině. I městský soud vyslovil pochybnosti o pravdivosti jejích výpovědí, nicméně posléze dospěl k protichůdnému závěru. Dovozuje, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že obviněné T. byl podle §178a trestního řádu přiznán status spolupracující obviněné, i když několikrát nemluvila pravdu ve snaze vyhnout se vlastní trestní odpovědnosti (odmítla přitom odpovídat na otázky obhájců), vykonstruovala skutkový děj, kde do rolí pachatelů zařadila stěžovatelku U. a její rodinu.
12. Odposlechy přitom soudy neposuzovaly objektivně a obsah důkazů deformovaly. Podle stěžovatelky soudy své závěry o výši škody nezaložily na adekvátních důkazních standardech, což vyplývá i ze znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, jenž uvedl, že výši škody v předmětné věci nelze vyčíslit, neboť k tomu by musely soudy prokázat charakter zboží v kontejnerech a muselo by být zjištěno, že zboží bylo skutečně prodáno rodinou stěžovatelky. Vlastnictví převáženého zboží však nebylo řádně zjištěno. Svědek V. V. T. nebyl vyslechnut, ačkoli obhajoba učinila odpovídající návrh.
13. Stěžovatelka je přesvědčena, že nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku jí za vinu kladeného trestného činu.
14. Výše peněžitého trestu byla stanovena odhadem soudu, nicméně §68 odst. 4 trestního zákoníku předpokládá, že i v takovém případě musejí být majetkové poměry zjištěny, aby se předešlo nedobytnosti trestu. Předmětný odhad však nevycházel z jakýchkoliv důkazů o jejích majetkových poměrech.
15. Rovněž podle této stěžovatelky rozhodoval v přípravném řízení místně nepříslušný soud, a to též o podstatných otázkách (např. nařízení odposlechů podle §88 trestního řádu), protože pro rozhodování byl v přípravném řízení místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, nikoli Obvodní soud pro Prahu 8, který ve věci rozhodoval.
16. Stěžovatel K. namítá, že obecné soudy řádně neobjasnily ani neodůvodnily skutek, jenž mu je kladen za vinu, a tedy dostatečně nevymezily, zda naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
17. Podle stěžovatele ve věci panuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry. Nebylo zjišťováno a ani prokázáno, zda se zboží z inkriminovaných kontejnerů prodalo, což bylo podstatné pro závěr, zda vůbec vznikla daňová povinnost. Nebylo objasněno, jaké zboží a v jakém objemu se mělo prodat, zda zboží prodával v obchodě své dcery a neuhradil řádně DPH, a proto není možné přezkoumat výši údajné škody, k níž dospěl ve svém znaleckém posudku i znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA (srov. bod 34. rozsudku). Závěr o rozsahu 5 000 000 Kč není ničím podložen, přičemž zboží v kontejnerech patřilo několika majitelům, např. panu V. V. T. Výše škody je proto založena jen na hypotetických úvahách soudů.
18. Stěžovatel uvádí, že nebyl osobou, jíž by vznikla daňová povinnost, která je přisouzena jeho rodině, neboť ta se odvíjí od společností ovládaných obviněnou T., a proto škoda vznikla jejím jednáním, neboť ona za své společnosti podávala daňová přiznání, což potvrdil ve svém znaleckém posudku i Mgr. Vladimír Lein, MBA, a proto by vzniklá škoda ani nebyla v příčinné souvislosti s jemu za vinu kladeným jednáním. Podle stěžovatele obecné soudy vadně posoudily věrohodnost obviněné T., jejíž výpovědi byly zatížené vnitřními rozpory a snahou zakrýt vlastní trestnou činnost.
19. Obecné soudy vadně interpretovaly záznamy telekomunikačního provozu a odposlechy, přičemž stěžovatel zdůrazňuje body 218., 220., 225., 227. a 258. rozsudku městského soudu, v nichž se na základě nesprávných překladů dovozuje protiprávní jednání. Soudy vycházely z pouze pomocné metody tzv. fiktivní výše škody a přesný obsah kontejnerů ani cenu zboží nezjistily. Stěžovatel též polemizuje se závěry soudů o subjektivní stránce a dovozuje, že jsou založeny pouze na výpovědích obviněné T. Soudy odkazovaly na standardní hierarchii vietnamské rodiny, což však jeho podíl na trestné činnosti nedokládá. Nevyhověly ani jeho návrhu na výslech svědka V. V. T., který byl vlastníkem skladu, kde se nacházely předmětné kontejnery. Uvedený svědek poskytl čestné prohlášení, které podporuje verzi obhajoby.
20. Za nepřiměřený a neodůvodněný považuje peněžitý trest ve výši 2 160 000 Kč a náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Obecné soudy vycházely pouze z neudržitelného předpokladu, že jako otec rodiny měl v celé věci hlavní slovo.
III.
Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem
21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupení v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
23. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavních stížností, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatelů, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
24. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně souladná; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
25. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzované ústavní stížnosti, resp. námitky v nich obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. K jednotlivým námitkám stěžovatelů lze doplnit následující závěry.
26. K námitkám o omezení možností seznámit se s obsahem trestního spisu, lze konstatovat, že jednou ze složek práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny je právo nahlížet do spisu [nálezy ze dne 23. 1. 2001 sp. zn. IV. ÚS 472/2000 (N 15/21 SbNU 107) a ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11 (N 32/68 SbNU 343), nebo usnesení ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 54/05 (U 17/38 SbNU 535)]. Nahlížení do spisu současně představuje neoddělitelný prvek trestního řízení v podmínkách právního státu z hlediska obecných požadavků transparentnosti, veřejnosti a možností hájit svá práva před případnými zásahy [nález ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 1956/13 (N 28/72 SbNU 325), bod 20]. Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") považuje přístup ke spisu za projev práva na obhajobu úzce spjatého s obecnějším právem na spravedlivý proces a principem rovnosti "zbraní" (srov. např. rozhodnutí ze dne 18. 3. 1997 ve věci Foucher v. Francie, stížnost č. 22209/93, ze dne 12. 5. 2005 ve věci Öcalan v. Turecko, stížnost č. 46221/99, ze dne 9. 10. 2008 ve věci Moiseyev v. Rusko, stížnost č. 62936/00, a ze dne 18. 3. 2014 ve věci Beraru v. Rumunsko, stížnost č. 40107/04).
27. Příslušná zákonná úprava obsažená v §65 trestního řádu blíže nespecifikuje, do jakých "spisů" má obviněný či jiná shora uváděná osoba právo nahlížet. Ústavní soud v tomto ohledu již dříve judikoval, že dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení. Právo nahlížet do spisů podle §65 odst. 1 trestního řádu se vztahuje toliko na listinné materiály, které jsou nebo v dalších stadiích trestního řízení se stanou důkazy ve smyslu §89 odst. 2 trestního řádu a na něž se váže právo obviněného na přípravu obhajoby. Takovou povahu však nemá písemné zdůvodnění policejního orgánu ve smyslu §167 odst. 2 trestního řádu (proč nebylo možno v zákonem stanovené lhůtě skončit vyšetřování, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat) a rovněž tak důkazem nejsou a ani se stát nemohou pokyny státního zástupce (srov. odkazované usnesení sp. zn. I. ÚS 54/05). Tyto závěry se přiměřeně použijí rovněž na nyní posuzovanou věc. Pro Ústavní soud je především podstatné, že se stěžovatelé (zejména stěžovatelka L.) domáhali zpřístupnění dokumentů, které vůbec nebyly založeny ve spise, a tudíž ani nebyly použity jako důkazy, z čehož ovšem - s ohledem na shora citované závěry Ústavního soudu - vyplývá, že tyto dokumenty mají povahu pracovních materiálů, na něž nedopadá právo nahlížet do spisu. Na tomto závěru orgánů činných v trestním řízení Ústavní soud nehodlá s ohledem na výše předestřenou zásadu minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci cokoliv přehodnocovat.
28. Obecné soudy se ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly i s námitkami k místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8, který vydal příkazy k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Jejich závěry nekolidují ani s nosnými důvody nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2260/10 (N 50/64 SbNU 617) a ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) týkajícími se - v některých zahraničních právních řádech uplatňované - tzv. doktríny plodů z otráveného stromu (fruit of the poisonous tree doctrine). Rovněž i ESLP se k této doktríně staví kriticky, při posuzování dodržení práva na soudní ochranu je hodnoceno řízení jako celek, není hodnoceno pouze to, zda důkaz měl nebo neměl být připuštěn (např. rozsudek ze dne 12. 6. 1988 ve věci Schenk v. Švýcarsko, stížnost č. 10862/84). Z judikatury ESLP vyplývá povinnost zkoumat, zda užití důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, připravilo obviněného o právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek ESLP ze dne 15. 4. 2015 ve věci Dragojević v. Chorvatsko, stížnost č. 22251/13).
29. Obdobně lze hodnotit výhrady stěžovatelů k odůvodnění předmětných příkazů. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že uvedenou vadu bylo možné namítat v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zajištění údajů o telekomunikačním provozu podle §314l a násl. trestního řádu, pro které je příslušný Nejvyšší soud na návrh osoby uvedené v §88 odst. 8 trestního řádu, v němž zkoumá, zda bylo v tomto řízení postupováno v souladu se zákonem. Důraz rovněž na materiální hlediska je přitom patrný i z judikatury Ústavního soudu, např. nálezu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351) či ESLP, jmenovitě rozsudků ze dne 14. 1. 2016 ve věci Michálková v. Česká republika, stížnost č. 52028/13, a ze dne 14. 1. 2016 ve věci Duong v. Česká republika, stížnost č. 21381/11.
30. Námitkami týkajícími se domovních prohlídek se obecné soudy zabývaly, přičemž Ústavní soud ani v tomto směru neshledal diskrepance.
31. Jde-li o vady překladů, obecné soudy tam, kde si obhajoba opatřila vlastní "oponentní" překlad, vycházely právě z něj.
32. Nejvyšší soud zejména v bodech 115. až 120. napadeného usnesení reagoval též na argumentaci, podle které není zřejmé, kdo byl subjektem daně (poplatku, event. jiné povinné platby) a subjektem trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby. Obecné soudy odůvodnily, že šlo o spolupachatelství ve smyslu §23 trestního zákoníku, a to se všemi znaky charakteristickými pro tento způsob spáchání činu.
33. Stěžovatelé dále namítají, že výpovědi obviněné T. jsou nevěrohodné. Soudy však při objasňování skutkového stavu nevycházely toliko z výpovědi obviněné T. a stěžovateli rovněž zpochybňovaných odposlechů, ale z celého souhrnu všech zajištěných důkazů, výpovědí ostatních obviněných, svědků a znalců, kteří vypracovávali znalecké posudky. Provedly rovněž dokazování listinami (včetně důkazů získaných znaleckým zkoumáním ze zajištěné informační techniky) a zabývaly se věcmi získanými při domovních prohlídkách. V této souvislosti lze poukázat především na body 26. až 40., 56. až 105. a 201. až 311. rozsudku městského soudu.
34. Na základě získaných důkazů soudy dovodily, že stěžovatelé naplnili objektivní i subjektivní stránku trestného činu, který jim byl kladen za vinu. Neobstojí přitom výtka, kterou uplatnil stěžovatel K., podle níž mu byla přičtena k tíži pozice "otce rodiny".
35. Jde-li o výhrady ke stanovení výše škody, podle ústavněprávně udržitelných závěrů obecných soudů nevznikají rozumné pochybnosti o tom, že celková výše daňového úniku překročila 5 000 000 Kč (soudy vycházely z této částky jako minimální prokázané výše zkrácení daně), přičemž nejde o případ tzv. extrémního nesouladu.
36. Ústavněprávní roviny nedosahuje ani stěžovateli zdůrazňované nevyslechnutí V. V. T. coby svědka. Nadbytečnost jeho výslechu je odůvodněna v bodě 636. rozsudku městského soudu a bodě 27. usnesení vrchního soudu, přičemž obecné soudy se vypořádaly i s obsahem jeho písemného prohlášení (srov. bod 271. rozsudku městského soudu), přičemž odmítly jeho tvrzení, že byl skutečným dovozcem a prodejcem předmětného zboží.
37. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím z principu presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
38. K námitkám stěžovatelek U. a L. k výši peněžitého trestu se patří konstatovat, že obecné soudy neuznaly jejich obhajobu, podle které uložení těchto trestů brání nedostatečné objasnění jejich majetkových poměrů. Stěžovatelky se podle zjištění obecných soudů prokazatelně zabývaly dlouhodobou trestnou činností páchanou právě za účelem dosažení zisku, spojenou logicky s utajováním zdrojů příjmu, a tedy je fakticky nemožné jejich poměry v plné míře objasnit, nicméně právě se zřetelem k poznatkům o rozsahu, době páchání a výnosnosti trestné činnosti, případně i ve spojení s dalšími důkazy, lze učinit kvalifikovaný odhad podle §68 odst. 4 trestního zákoníku a uložit peněžitý trest (srov. bod 536. rozsudku městského soudu). Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). Závěry obecných soudů se a priori nejeví jako hrubě nespravedlivé či excesivní a Ústavní soud, jak uvedeno výše, za takových okolností není oprávněn přistoupit ke kasačnímu zásahu.
39. Stěžovatelé ústavní stížností napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejich základních práv a svobod, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a lze na ně v podrobnostech odkázat.
40. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
41. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavních stížností a zvláštního výroku není třeba.
42. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto ve složení IV. senátu podle §9 odst. 4 ve spojení s §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2022 (Org. 01/22), neboť stálý člen IV. senátu Pavel Šámal byl z projednávání a rozhodování věci vyloučen usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3448/21.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu