ECLI:CZ:US:2022:4.US.3452.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3452/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Miroslava Patočky a Very Patocka, zastoupených Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. října 2021 č. j. 6 As 209/2021-37 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2021 č. j. 46 A 108/2017-107, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2021 č. j. 6 As 209/2021-37, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021 č. j. 46 A 108/2017-107 a konstatoval, že byla porušena základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský úřad Sedlec-Prčice (dále jen "stavební úřad") vydal dne 29. 9. 2016 č. j. SÚ/1540/2016-2 rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vydání souhlasu k umístění stavby "Novostavba rodinného domu v U." na pozemku parc. č. X v k. ú. U. Důvodem zamítnutí žádosti bylo negativní závazné stanovisko vydané dne 8. 2. 2016 pod č. j. ŽP/2116/2016 Městským úřadem Sedlčany (jako dotčeným orgánem na úseku ochrany přírody a krajiny) podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Městský úřad Sedlčany dospěl v závazném stanovisku k závěru, že by umístěním stavby došlo k nepřípustnému zásahu do krajinného rázu. Tento závěr v průběhu odvolacího řízení potvrdil i vedlejší účastník řízení, který jako orgán nadřízený dotčenému orgánu ochrany přírody vydal "Změnu závazného stanoviska" dne 22. 3. 2017 pod č. j. 014439/2017/KÚSK, spočívající pouze ve formulační změně. Vedlejší účastník na základě potvrzujícího závazného stanoviska rozhodnutím ze dne 25. 4. 2017 č. j. 053790/2017/KUSK zamítl odvolání stěžovatelů a prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil s odůvodněním, že stavbu není možné umístit s ohledem na nepřípustný zásah do zájmů chráněných zvláštními právními předpisy (krajinného rázu).
3. Stěžovatelé s rozhodnutím nesouhlasili, postup vedlejšího účastníka považovali za nezákonný a podali proti závaznému stanovisku správní žalobu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2021 č. j. 46 A 108/2017-107 žalobu proti závaznému stanovisku správního orgánu ze dne 25. 4. 2017 č. j. 053790/2017/KUSK zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud dospěl k závěru, že závazné stanovisko orgánu ochrany přírody je sice stručné, ale správné, přezkoumatelné a neshledal v souvislosti s jeho vydáním žádné vady. Stěžovatelé se nemohou důvodně dovolávat dobré víry jen na základě skutečnosti, že v minulosti měli povolení svého stavebního záměru přislíbené od osob či orgánů města, které o samotném povolení nerozhodují. Žalobu jako nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2000 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), zamítl.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelé nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení, když zamítl kasační stížnost (výrok III). Konstatoval, že soudní přezkum závazného stanoviska, jakožto závazného podkladu pro rozhodnutí ve věci samé, je s ohledem na znění §75 odst. 2 s. ř. s. umožněn při konečném soudním přezkumu ve věci samé, nikoli samostatně [odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb.NSS, (bod 47)]. V projednávaném případě se krajský soud správně zabýval vedle rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení ve věci umístění stavby také zákonností závazného stanoviska a potvrzujícího závazného stanoviska, jejichž závěr vyloučil povolení umístit stavbu stěžovatelů do specifikovaného území. Konstatoval, že krajský soud dostatečně vystihl podstatu věci a řádně se vypořádal s klíčovými námitkami stěžovatelů. Nejvyšší správní soud nezjistil, že by skutkový stav věci, ze kterého správní orgán vycházel, neměl oporu ve spisech nebo s nimi byl v rozporu, případně při jeho zjišťování došlo k porušení procesních předpisů způsobem ovlivňujícím zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé obsáhle rekapitulují dosavadní průběh správního řízení a vedou polemiku s předchozím postupem správních orgánů. Tvrdí, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud jim neposkytly soudní ochranu před nesprávným a svévolným způsobem rozhodování správních orgánů při vydání nesouhlasného stanoviska, ačkoli splnili všechny podmínky. Vedlejší účastník v řízení dle stěžovatelů pominul vznesené důkazní návrhy a akceptoval nesprávná skutková zjištění, z nichž při vydání závazného stanoviska vycházel orgán ochrany přírody. Zpochybňují právní posouzení jejich věci a namítají, že předmětné nesouhlasné stanovisko je vnitřně rozporné, bylo vydáno svévolně s prostým záměrem vyloučit jakoukoli stavbu na pozemku stěžovatelů. Dle jejich názoru je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro absenci konkrétního vymezení krajinného rázu a vyjadřuje se jen obecně, správní orgán odkazuje na skutková zjištění odborných vyjádření, přestože si odporují, ale neuvádí svoje stanovisko, která tvrzení má tedy za správná a proč. Stěžovatelé považují nesouhlasné stanovisko za diskriminační a poukazují na další stavby (ski areál Monínec, zámek Jetřichovice a jiné) a tvrdí, že je nepřiměřeným a neodůvodněným zásahem do svobodného výkonu jejich vlastnického práva. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv na soudní ochranu proti nesprávnému úřednímu rozhodnutí a pro zásah do práva na ochranu vlastnictví, respektive jeho nerušený výkon.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku libovůle (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.
9. Důvody, pro které krajský soud napadeným rozsudkem správní žalobu stěžovatelů zamítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v tomto rozsudku, stejně jako v navazujícím zamítavém rozsudku Nejvyššího správního soudu, vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, protože je shledal ústavně konformními. Ústavní stížnost je vyjádřením jejich nesouhlasu. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu při soudním přezkumu rozhodnutí o umístění novostavby rodinného domu na základě negativního závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, takže vývody stěžovatelů důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
10. Právní závěry krajského soudu i Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky neústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovateli naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelné odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky stěžovateli znovu uplatněnými v ústavní stížnosti. Ústavní soud uzavírá, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelů zaručených uvedenými články Ústavy a Listiny tudíž nedošlo.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu