ECLI:CZ:US:2022:4.US.3488.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3488/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 11 Tdo 1021/2021-1555, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2021 sp. zn. 15 To 28/2021 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2021 č. j. 2 T 2/2020-1382, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že v přesně nezjištěném počtu případů vyrobil pervitin v množství nejméně 2 129,43 g, který za peníze distribuoval devíti vyjmenovaným osobám. Za uvedené jednání byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, k peněžitému trestu ve výši 1 500 000 Kč, trestu propadnutí blíže konkretizovaných věcí (užívaných k výrobě pervitinu a zajištěných při domovní prohlídce) a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 5 000 Kč. Dále soud rozhodl o uložení ochranného opatření, a to zabrání pervitinu vydaného jednou ze svědkyň. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí a částečného doznání stěžovatele, jakož i důkazů získaných při domovní prohlídce a ze záznamů telekomunikačního provozu. Řada svědků sice v průběhu trestního řízení zcela obrátila svoji výpověď, avšak podrobným šetřením bylo zjištěno, že k tomu došlo na základě nátlaku stěžovatele, a to zejména prostřednictvím dopisů z vazby, jimiž se stěžovatel snažil svědky manipulovat. Původní usvědčující výpovědi však podávají konzistentní obraz o stěžovatelově vině. U dílčích rozporů či nejasností (např. cena za gram pervitinu) postupoval soud podle pravidla in dubio pro reo. Další rozsáhlé důkazní návrhy soud odmítl, neboť všechny relevantní skutečnosti již byly zjištěny a nic nenasvědčovalo nepravdivosti původních svědeckých výpovědí. Zejména bylo třeba odmítnout tvrzení o tom, že se stěžovateli mstila jeho družka (což by však nevyvracelo její výpověď, zcela konzistentní s ostatními důkazy).
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a sám nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, k trestu propadnutí věcí (předmětů sloužících k výrobě drog) a k trestu propadnutí náhradní hodnoty (vydaných 5 000 Kč). Dále soud rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci (drogy vydané jednou ze svědkyň). Vrchní soud se ztotožnil s podstatnými skutkovými zjištěními krajského soudu, považoval dokazování za provedené v dostatečném rozsahu, pročež bylo nutné odmítnout stěžovatelovy důkazní návrhy pro nadbytečnost. Nebylo nutné ani opakovat výslech svědka, který kontaktoval odvolací soud s tím, že by chtěl výpověď doplnit. Ke zrušení rozsudku krajského soudu a úpravě tzv. výrokové věty došlo z důvodu procesní nepoužitelnosti jedné svědecké výpovědi. Z toho důvodu vzal soud za prokázané, že stěžovatel vyrobil a distribuoval nejméně 1844,43 g pervitinu.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnotících úvahách soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor, přičemž podle jeho názoru odmítnutí důkazních návrhů soudy nižších stupňů řádně odůvodnily.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a své závěry o stěžovatelově vině opřely o své domněnky. Zároveň bez náležitého vysvětlení odmítly provést navrhované důkazy v jeho prospěch. Šlo především o svědecké výpovědi, které měly prokázat vztah stěžovatele a jedné ze svědkyň obžaloby a její související motivaci vypovídat proti stěžovateli lživě (nepovedený vztah). Dále šlo o objektivní důkazy znaleckým zkoumáním k potvrzení výpovědí svědků o množství pervitinu odebraného pro osobní potřebu. Jeden z důležitých svědků se sám obrátil po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu na stěžovatelova obhájce s tím, že chce v tomto směru vypovídat jinak. Takový důkaz by obstál i v řízení o povolení obnovy řízení. Odvolací soud jej tedy měl provést. Věrohodnost uvedené svědkyně má pro danou věc stěžejní význam. Orgány činné v trestním řízení přitom byly vůči této svědkyni benevolentní až za hranici zákona, neboť získala v rozporu se svou vlastní výpovědí mnohem lepší postavení a vyvázla bez jakéhokoliv trestu. Výpověď navíc učinila v přípravném řízení bez obhájce a její obsah se již nikdy posléze nepotvrdil. Odůvodnění odmítnutí navržených důkazů bylo účelové a ryze formální. Soudy argumentovaly tím, že se neprokázaly skutečnosti, k nimž odmítly provést dokazování. Vypověděli-li další svědci, že distribuovali větší množství od stěžovatele obdržené drogy, měli být za takové jednání stíháni, což se však nestalo. I přes vstřícnost svědků se nepodařilo zjistit, v kolika případech stěžovatel měl drogu vyrábět a s jakým časovým odstupem. Přitom jde o důležité okolnosti pro právní posouzení a postih stíhaného jednání. Výše popsanými postupy soudy stěžovateli znemožnily aktivní výkon obhajoby a akceptovaly policií vykonstruovaný skutkový stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku krajského soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti především opakuje námitky, které již uplatnil v trestním řízení, aniž by reflektoval podrobný a konkrétní způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. V jejich závěrech neshledal Ústavní soud žádné relevantní pochybení. Většina stěžovatelových námitek se týká neprovedení jím navrhovaných důkazů. Rovněž podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovými důkazními návrhy ústavně konformním způsobem (viz bod 25 rozsudku krajského soudu, body 10 a 11 rozsudku vrchního soudu a bod 28 usnesení Nejvyššího soudu). K jejich závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům (např. povinnosti provádět všechny svědecké výpovědi k prokázání věrohodnosti svědka) bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo rozhodující roli ve stěžovatelově věci. Soudy odmítly provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé.
10. Stěžovatel především navrhoval provedení celé řady důkazů, které měly potvrdit negativní vztah jedné ze svědkyň (předtím obžalované) ke stěžovateli. Soudy však přesvědčivě popsaly, z jakých důvodů je tato okolnost pro předmět trestního řízení nepodstatná. Jednak je třeba připomenout obecný závěr, že negativní vztah k obžalovanému nečiní podanou výpověď méně použitelnou anebo a priori více nevěrohodnou. Taková skutečnost může pouze soudy zavázat k jejímu zevrubnějšímu prověření a hodnocení, což hlavně platí, je-li taková výpověď klíčovým důkazem, bez něhož by usvědčení nebylo možné. To však není případ stěžovatele, neboť výpověď uvedené svědkyně není v celkovém obrazu usvědčujících důkazů nepostradatelná. Nadto, jak uvedl vrchní soud v napadeném rozsudku, soud vzal z výpovědi dané svědkyně za prokázané pouze ty skutečnosti, které rovněž vyplynuly i z dalších provedených důkazů. S těmi ostatně její výpověď korespondovala a její obsahové nepravdivosti tak nic nenasvědčovalo, na rozdíl od změněných svědectví, jichž se dovolával stěžovatel.
11. Totožné závěry lze uvést i k údajně změněné a vrchním soudem neprovedené svědecké výpovědi. Na uvedeném nemůže nic změnit ani stěžovatelův názor, že orgány činné v trestním řízení byly "benevolentní" vůči mnohým svědkům, kteří proti němu vypovídali. Takovou skutečnost Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, jelikož ani žádný benevolentní postup vůči těmto osobám nečiní jejich výpověď po obsahové stránce nepravdivou či nesprávně hodnocenou. Předmětem řízení o ústavní stížnosti může být pouze rozhodnutí o stěžovatelově jednání, nikoliv (ne)rozhodnutí o trestné činnosti jiné osoby.
12. Ve zbývající části argumentace ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze předestírá svůj vlastní názor na to, jak měly být provedené důkazy hodnoceny, a to bez reflektování některých klíčových důkazů (např. záznamů telekomunikačního provozu). K tomu lze toliko poznamenat, že závěry obecných soudů nejsou v extrémním rozporu k obsahu provedených důkazů, a tedy Ústavnímu soudu nepřísluší do nich zasahovat. Stěžovatelova vina byla prokázána rozsáhlým souborem důkazů, k čemuž lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části (viz blíže sub 6) jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud nepříslušný podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu