ECLI:CZ:US:2022:4.US.349.22.1
sp. zn. IV. ÚS 349/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Bierhanzla, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 sp. zn. 20 Cdo 2189/2021, doplňujícímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2022 sp. zn. 20 Cdo 2189/2021, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2021 sp. zn. 20 Co 92/2021 a usnesení soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, ze dne 22. února 2021 č. j. 204 EX 9936/19-2470, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 - Vršovice, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, a 2. Václava Hrudky, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zakotvují právo na soudní ochranu a spravedlivý (sc. řádný) proces, jakož i na vlastnictví majetku.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením soudní exekutor Mgr. Pavel Preus (dále jen "soudní exekutor"), vydaným v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné), mimo jiné udělil vedlejšímu účastníkovi (jako vydražiteli, který učinil nejvyšší podání) příklep na vydražených nemovitých věcech, jež jsou v příslušném výroku blíže specifikovány, stanovil mu lhůtu k zaplacení podání a povinným (tj. i stěžovateli) uložil vyklidit vydražené nemovité věci v patnáctidenní lhůtě.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 21. 9. 2021 podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné.
5. K návrhu vedlejšího účastníka Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 11. 1. 2022 podle §166 odst. 1 a 2 za použití §243b o. s. ř. doplnil své předchozí usnesení o další výrok, podle něhož je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 020 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel namítá, že k Okresnímu soudu v Příbrami podala Marie Bierhanzlová žalobu na vyloučení z exekuce nemovitých věcí, které byly předmětem dražby, s odůvodněním, že jsou jejím výlučným vlastnictvím a že řízení o této žalobě dosud nebylo ukončeno. Podaná žaloba způsobila nemožnost realizace nařízené dražby, jak má plynout z §336i odst. 1 o. s. ř., a neodložil-li soudní exekutor dražební jednání do doby pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě, způsobil podle stěžovatele nezákonnost celé dražby, v důsledku čehož je nezákonné rovněž rozhodnutí o udělení příklepu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak zčásti není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
10. Domáhá-li se stěžovatel zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 a jemu předcházejících rozhodnutí, je nutno považovat ústavní stížnost za opožděnou. Uvedené usnesení představovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a stěžovateli bylo podle vyžádaného sdělení soudního exekutora doručeno dne 11. 10. 2021. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 13. 12. 2021, ústavní stížnost však byla podána až dne 7. 2. 2022.
11. Odvíjí-li stěžovatel počátek běhu lhůty pro podání i této části ústavní stížnosti až od doručení (doplňujícího) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, k němuž došlo dne 25. 1. 2022, činí tak zjevně neopodstatněně.
12. Doplňované usnesení je právně samostatné, neboť podle §166 odst. 3 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. návrh na doplnění (který zde podal vedlejší účastník) se nedotýká právní moci ani vykonatelnosti výroků původního usnesení; z tohoto důvodu lhůta pro podání ústavní stížnosti neběží znovu od právní moci doplňujícího usnesení (či snad od jeho doručení), jako je tomu v případě opravného usnesení týkajícího se výroku rozhodnutí (viz §204 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Třeba dodat, že ani stěžovatel neuvádí, proč by v posuzované věci nedostatek spočívající v absenci výroku o nákladech řízení (ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi jako vydražiteli) měl bránit řádnému podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o dovolání, resp. proti rozhodnutím vydaným v předcházejícím řízení (o udělení příklepu), a tudíž proč by rozhodným okamžikem muselo být až doručení doplňujícího usnesení, přičemž ani Ústavní soud pro to nevidí žádný důvod.
13. Domáhá-li se stěžovatel zrušení doplňujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, ústavní stížnost byla v této části podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel, ačkoliv napadá usnesení Nejvyššího soudu jako celek (tj. po jeho doplnění), proti nákladovému výroku žádné námitky nevznáší, stejně jako proti postupu uvedeného soudu spočívajícímu ve vlastním doplnění usnesení ze dne 21. 9. 2021. Tato skutečnost nutně činí ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněnou.
15. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že za jakkoliv opodstatněnou by nebylo možné považovat ústavní stížnost ani ve věci samé. Stěžovatel v ní totiž pouze opakuje svou argumentaci, kterou uplatnil v předchozím řízení a s níž se výše uvedené orgány veřejné moci náležitě vypořádaly. V podrobnostech lze stěžovatele odkázat zejména na důvody uvedené v napadeném usnesení ze dne 21. 9. 2021, kde se Nejvyšší soud opírá i o příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
16. Z výše uvedeného plyne, že ústavní stížnost je zčásti návrhem podaným po zákonem stanovené lhůtě a zčásti návrhem zjevně neopodstatněným, a proto ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu