ECLI:CZ:US:2022:4.US.373.22.1
sp. zn. IV. ÚS 373/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Via Chem Group, a.s., sídlem Opletalova 1603/57, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2021 č. j. 6 Ntd 7/2021-38892, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích obžalobu na konkretizované fyzické osoby a právnické osoby, mezi nimi i na stěžovatelku. Tento soud konstatoval, že obžaloba byla podána správně k místně příslušnému soudu, avšak existují více než zřejmé určité vazby obviněných na tento soud, kauza je veřejností sledována, a uzavřel, že by věc měla být projednána a rozhodnuta krajským soudem, ke kterému nemají obvinění, a ani obhájci, žádné osobní vazby. Proto předložil spis s návrhem na tzv. delegaci, tj. na odnětí a přikázání věci jinému soudu podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). O návrhu adresovaném Nejvyššímu soudu rozhodl v souladu s uvedeným ustanovením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a napadeným usnesením věc odňal Krajskému soudu v Českých Budějovicích a přikázal ji Krajskému soudu v Praze. V odůvodnění uvedl, že předmětem rozhodnutí o delegaci je trestní řízení, v němž je jedna z obviněných bývalou soudkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích, figuruje v něm zásadním způsobem osoba dalšího (a stále aktivního) soudce tohoto soudu, který byl v přípravném řízení vyslechnut jako svědek, a že nelze odhlédnout ani od svědectví dalšího konkretizovaného aktivního soudce tohoto soudu. Shrnul, že v dané věci nelze při rozhodování o delegaci pominout vazby soudců, kteří v tomto trestním řízení figurují jako obvinění a svědci, na jednotlivé soudce a zaměstnance Krajského soudu v Českých Budějovicích, což významně posiluje i fakt, že trestná činnost se v nikoli nepodstatné části měla odehrát "na půdě" tohoto soudu a přímo v souvislosti s jeho rozhodovací činností. Vrchní soud s ohledem na možnou podjatost soudců Krajského soudu v Českých Budějovicích shledal důležité důvody pro odejmutí věci tomuto soudu a její přikázání Krajskému soudu v Praze s ohledem na bydliště většiny svědků v Praze a ve Středočeském kraji.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka tvrdí, že pro rozhodnutí o odnětí a přikázání věci nejsou dány důvody, že je zásadní posouzení jejich důležitosti, neboť jde o zásah do práva na spravedlivý proces (sc. práva na řádný proces) a na zákonného soudce. Odůvodnění napadeného usnesení považuje za nepřezkoumatelné a nezákonné, za zatížené neobhajitelnou libovůlí a s odkazy na judikaturní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podrobně polemizuje s jeho obsahem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která je účastnicí řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka neměla žádné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v situaci, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
6. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že proti napadenému usnesení brojí samostatnými ústavními stížnosti další spoluobviněné osoby, jejichž argumentace jsou obsahově shodné. Jejich základem je nesouhlas stěžovatelů s odnětím věci Krajskému soudu v Českých Budějovicích a jejím přidělením Krajskému soudu v Praze. Ústavní stížnost jednoho z obviněných Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 3421/21 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) jako zjevně neopodstatněnou. Toto usnesení se vypořádalo s argumentací stěžovatele obdobnou argumentaci obsažené v nyní posuzované stížnosti (bod 6. a 7.), tudíž Ústavní soud na něj odkazuje s tím, že není důvod odchýlit se od závěrů v něm uvedených. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 409/12 a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15).
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu