ECLI:CZ:US:2022:4.US.388.22.1
sp. zn. IV. ÚS 388/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Hung Hoang Vieta, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2022 č. j. 30 Cdo 2361/2021-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2021 č. j. 25 Co 70/2021-225 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. prosince 2020 č. j. 21 C 3/2018-170, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp. zn. 27 EC 340/2010. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu co do částky 69 000 Kč zpět, neboť mu byla uhrazena vedlejší účastnicí. Obvodní soud nakonec rozhodl tak, že žalobu zamítl v částce 131 000 Kč s příslušenstvím a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli zákonný úrok z částky 69 000 Kč. Dále jí uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč. Po provedeném dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Při stanovení výše odškodnění vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž jako základní částku stanovil 15 000 Kč za rok řízení (s výjimkou prvních dvou let). Dané řízení trvalo šest let a devět měsíců, přičemž v mezidobí bylo po dobu více než jednoho roku přerušeno. Základní částka tedy byla stanovena na 86 250 Kč. Tuto částku soud ponížil o 25 % z důvodu složitosti řízení. Řízení spadalo do věcné příslušnosti krajských soudů, což jsou obecně složitější řízení. V dané věci nebylo zřejmé, podle jaké právní úpravy je nutné nárok posoudit a zda šlo o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy. V paralelním řízení, kvůli němuž bylo posuzované řízení přerušeno, byly tyto otázky rozhodovány na třech stupních soudní soustavy. Dále obvodní soud zohlednil, že soud se musel v posuzovaném řízení vypořádat s procesními nedostatky úkonů účastníků řízení a opakovaně bylo o procesních návrzích účastníků rozhodováno. Z důvodů nesprávného postupu soudu (neodůvodněné průtahy) byla základní částka navýšena o 15 % (částečně již tuto skutečnost promítl do stanovení základní částky). Z důvodu sdílené újmy (více osob na straně žalobců) ponížil soud částku o 15 %. Výsledná částka byla tedy stanovena na 64 687,50 Kč. Vzhledem k tomu, že stěžovatel již od vedlejší účastnice obdržel částku 69 000 Kč, nepřiznal mu soud žádné další odškodnění.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč. Ztotožnil se s právním hodnocením obvodního soudu. Poukázal na skutečnost, že předmětem původního řízení byla částka 47 053,70 Kč s příslušenstvím a že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo pro přiznání mimořádně vysokého zadostiučinění vzhledem k předmětu původního řízení. Stejnou částku jako stěžovatel dostal i druhý žalobce z původního řízení. Přiznané odškodnění tak obstojí i podle §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalobce z tzv. pilotního řízení (kde se domáhal částky 164 530 Kč) obdržel odškodnění 78 934 Kč. Konečně městský soud uvedl, že obvodní soud nepochybil, nepřiznal-li stěžovateli náhradu nákladů řízení za předžalobní výzvu, neboť to vylučuje zákonná úprava [§31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu")], jejíž ústavní konformitou se zabýval Ústavní soud (viz usnesení ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 445/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením proto, že není přípustné. Uvedl přitom, že žádná z otázek předložených v dovolání nemůže založit jeho přípustnost, neboť městský soud se při jejich řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Část dovolacích námitek (o průtazích v řízení) pak byla skutkové povahy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že přiznané odškodnění je "eufemizací nároku". K oběma účastníkům řízení přistupovaly soudy nerovně. Podle stěžovatele napadená rozhodnutí "zaplevelují" judikaturu dovolacího soudu, která se tak stává směsicí nekoherentních názorů. Soudy bagatelizovaly průtahy v původním řízení, v němž například soudce několik let nečinil žádné úkony. Období zatížených průtahy však bylo v řízení více. Celkově průtahy tvořily 57 % z celkové délky řízení. Zvýšení základní částky odškodnění o 15 % je v takové situaci podle stěžovatele nedostatečné. Dále stěžovatel namítá, že řízení nebylo složité. Posouzení věcné (ne)příslušnosti soudu je základní podmínkou každého řízení. Navíc na ni upozornil sám stěžovatel po roce a půl trvajícím řízení. Věc nebyla ani právně složitá, neboť byla projednávána na jediném jednání soudu, které podle protokolu trvalo 30 minut. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily závěry vlastní ustálené judikatury a tím i princip právní jistoty, neboť přiměřeně nezohlednily vliv jednotlivých skutečností na celkovou délku řízení, jak vyplývá z toho, co již bylo výše uvedeno.
6. Konečně stěžovatel namítá, že jeho ústavní práva byla porušena i rozhodováním o nákladech řízení. Konkrétně soudy odmítly uznat za účelně provedený úkon předžalobní výzvu (resp. uplatnění nároku u vedlejší účastnice), která je však nezbytnou podmínkou pro podání žaloby. Soudy měly podle stěžovatele postupovat podle §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), který je lex specialis k §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu. Neuspokojí-li vedlejší účastnice nárok žalobce, je třeba uplatnění nároku u ní brát jako účelně vynaložené náklady řízení. Postup soudů zvýhodňuje stát oproti ostatním žalovaným.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelova ústavní stížnost představuje z větší části pouhou polemiku se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva nebo hodnocení skutkového stavu, nikoliv argumentaci v rovině specifického ústavního práva (tzv. kvalifikované vady). Většina námitek se proto netýká postupu soudů, který stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje, nýbrž pouze prosazení vlastního náhledu na věc (na hodnocení skutkového stavu a vady v použití běžného zákona soudy). Tím se pokouší stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout námitky týkající se průtahů v průběhu původního řízení (a s tím související námitky o jejich relevanci pro celkovou délku řízení), námitky stran složitosti původního řízení (u nichž stěžovatel vůbec nebere v potaz těžiště logické argumentace napadených rozhodnutí), jakož i námitky poukazující na princip právní jistoty a konzistentnosti judikatury (u nichž stěžovatel přehlíží klíčové srovnání s výsledky přímo souvisejících řízení; viz zejména usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 732/20). Pro úplnost lze tedy jen poznamenat, že napadená rozhodnutí neporušují závěry ustálené judikatury ani žádný ústavní princip, jak obecně namítá stěžovatel.
10. Z podobných důvodů lze za zjevně neopodstatněné označit i námitky o nepřiznání náhrady nákladů za předžalobní výzvu vedlejší účastnici, byť nelze v plném rozsahu přisvědčit názoru městského soudu (viz sub 3), že by se Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 445/16 zabýval ústavní konformitou §31 odst. 4 zákona o odpovědnosti za škodu, neboť návrh na jeho zrušení akcesoricky odmítl Ústavní soud z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (spočívající v bagatelnosti předmětného nároku). Ta je však hlavním důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti i v dané věci. Stěžovatel se fakticky domáhá náhrady nákladů řízení v bagatelní výši, přičemž nelze dospět k závěru, že by soudy postupovaly jakkoliv svévolně či libovolně, neboť přiznání daného nároku brání výslovná zákonná úprava, kterou Ústavní soud považuje za zvláštní předpis k obecné úpravě obsažené v občanském soudním řádu.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu