ECLI:CZ:US:2022:4.US.41.22.2
sp. zn. IV. ÚS 41/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tomšíka, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 12 C 136/2021-24, a o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Vrbaty, zastoupeného JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. října 2021 č. j. 15 C 86/2021-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dvěma samostatnými, obsahově shodnými, ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se každý ze stěžovatelů domáhá zrušení jednoho z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") konkretizovaného v záhlaví s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Podané ústavní stížnosti Ústavní soud spojil ke společnému řízení usnesením ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 41/22, II. ÚS 44/22 s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 41/22.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obvodní soud napadenými rozsudky zamítl žaloby stěžovatelů, kteří se po vedlejší účastnici domáhali náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), každý ve výši 4 300 Kč s příslušenstvím. Škodu podle nich představují vynaložené náklady na zastoupení v přestupkových řízeních, která byla s nimi vedena jako podezřelými ze spáchání přestupku a která byla skončena před správním orgánem prvního stupně zastavením řízení.
4. Zamítnutí žaloby prvního stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. jsou soudy povinny zohlednit podstatu práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) a v každém jednotlivém případě zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení a procesní postup správních orgánů v něm je možné považovat za nesprávný úřední postup, i když správní řízení nevyústilo v pravomocné rozhodnutí, že podezřelý je vinný ze spáchání přestupku. Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36) a ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2841/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) dospěl k závěru, že v některých případech je možné na oznámení o zahájení řízení o přestupku spojené se sdělením obvinění z přestupku hledět jako na nezákonné rozhodnutí. Nicméně dovodil, že ne každé zahájení řízení o přestupku či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí. V těch případech, kdy Ústavní soud shledal existenci práva na náhradu škody v podobě nákladů na zastoupení v přestupkových řízeních, byla zjištěna flagrantní pochybení správních orgánů. Žádné takové pochybení ovšem první stěžovatel ve své věci netvrdil, natož aby tvrdil takové pochybení, které by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí, jímž řízení o přestupku skončilo. Obvodní soud uzavřel, že oznámení o zahájení řízení o přestupku u prvního stěžovatele nebylo nezákonným rozhodnutím, nebyly tedy splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
5. Zamítnutí žaloby druhého stěžovatele obvodní soud odůvodnil tím, že ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá právo obviněného z přestupku na náhradu škody, neskončí-li přestupkové řízení shledáním jeho viny. Nelze ani postupovat analogicky podle případů, kdy je obviněnému z trestného činu přiznáno právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, skončilo-li trestní řízení zproštěním obžaloby. Použití analogie vyloučil Ústavní soud v usnesení ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 1845/08. Obvodní soud odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, podle něhož není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. skutečnost, že přestupkové řízení z jakéhokoli důvodu neskončilo pravomocným rozhodnutím o shledání viny. Obvodní soud v přestupkovém řízení s druhým stěžovatelem neshledal nesprávný úřední postup, neboť řízení proběhlo bez excesů, podle zákonných pravidel a netrvalo nepřiměřeně dlouho.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé se dožadují analogického uplatnění závěrů o náhradě škody v trestním řízení a tvrdí, že za nezákonné rozhodnutí je nutno považovat i rozhodnutí o zahájení přestupkového řízení, nepotvrdilo-li se následně, že obviněný přestupek spáchal. Tento závěr podle stěžovatelů přijal i Ústavní soud v nálezech ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 1099/19 (N 156/96 SbNU 36), ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2841/19 a ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 917/21. Stěžovatelé trvají na tom, že mají právo na náhradu nákladů vynaložených na zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo jeho zastavením, protože správní orgán shledal, že se přestupku nedopustili.
7. Obvodní soud se podle stěžovatelů v napadených rozsudcích nevypořádal s nálezy Ústavního soudu, kterými v řízení argumentovali. Nevysvětlil, proč se odchýlil od svého rozsudku ze dne 18. 12. 2020 č. j. 10 C 209/2020-25, na který stěžovatelé poukazovali, a kterým v obdobné věci vyhověl žalobě na náhradu škody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů.
10. V každé z posuzovaných věcí je veden spor o bagatelní částku (4 300 Kč s příslušenstvím). V takových případech, s výjimkou extrémního vybočení, je úspěšnost ústavní stížnosti v zásadě vyloučena. U bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu u stěžovatelů. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž pro svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Bagatelní výše částky, jež je předmětem sporu, bez dalšího zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže věc doprovázejí mimořádné okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí (viz např. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20, bod 25. odůvodnění). Je především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a případně doložili), proč věc přes bagatelnost částky vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [usnesení ze dne 9. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3256/18 (U 1/92 SbNU 356), bod 11. odůvodnění].
11. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech předestřeli argumentaci, proč napadená rozhodnutí i přes bagatelní výši sporu jim podle jejich názoru způsobila ústavněprávní relevantní újmu. Ústavní soud však porušení jejich základních práv či svobod neshledal.
12. Ústavní soud v minulosti judikoval, že na rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení je za určitých okolností analogicky aplikovatelný závěr o škodě způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Podle této judikatury týkající se trestního řízení platí, že ukáže-li se, že se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak má být odškodněn za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil [viz např. nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), bod 36. odůvodnění; a ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11 (N 32/68 SbNU 343)]. Tuto judikaturu lze přitom analogicky uplatnit i na přestupkové řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím, že se obviněný přestupku nedopustil (viz výše zmíněné nálezy sp. zn. II. ÚS 1099/19, bod 13.; sp. zn. IV. ÚS 2841/19; sp. zn. III. ÚS 917/21, bod 24. odůvodnění). K této možnosti Ústavní soud dodal, že ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o shledání viny ze spáchání přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí zakládající odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. V každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů lze považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a zda tedy vzniká nárok na náhradu škody (viz zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 1099/19, body 12. a 16. odůvodnění, nález sp. zn. IV. ÚS 2841/19).
13. Při popsané analogické aplikaci závěrů vztahujících se k náhradě škody v trestním řízení nelze ztrácet ze zřetele, že v trestním řízení je obviněný vystaven riziku uplatnění řady omezujících institutů, které jsou daleko závažnější než v přestupkovém řízení. Obecně pak v trestním řízení oproti řízení o přestupku hrozí citelnější tresty, což platí zejména o trestu odnětí svobody, který v přestupkovém řízení není možné uložit. Vedení trestního řízení zpravidla představuje pro obviněného větší psychickou zátěž v porovnání s přestupkovým řízením (u méně závažných přestupků navíc o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením nelze ani uvažovat). Samotný fakt trestního stíhání má na obviněného, navzdory zásadě presumpce neviny, nezřídka difamační dopad (srov. usnesení ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. III. ÚS 1845/08), což pro přestupkové řízení neplatí.
14. Popsané rozdíly mezi trestním řízením a přestupkovým řízením je třeba mít na paměti při analogické aplikaci závěrů judikatury týkající se náhrady škody způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Jak bylo již výše uvedeno, při rozhodování, zda je dán nárok na náhradu škody za zahájení či vedení přestupkového řízení, je třeba důsledně zohledňovat konkrétní okolnosti věci a zejména okolnosti postupu orgánů veřejné moci. Za ústavně přijatelný Ústavní soud v bodě 13. odůvodnění usnesení ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1470/19 označil závěr, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení pro svou nižší společenskou závažnost ve srovnání s trestním řízením nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek.
15. V přestupkovém řízení, které skončilo jeho zastavením z důvodů, že se skutek, o němž se vede řízení, nestal nebo není přestupkem, skutek nespáchal obviněný či spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému prokázáno [srov. §86 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich], Ústavní soud v minulosti shledal neústavnost v rozhodnutí soudů, které zamítly žalobu na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na zastoupení v přestupkovém řízení, bylo-li takové řízení stiženo zřetelným pochybením správního orgánu. Konkrétně šlo o zastavení přestupkového řízení, kde pro absenci důležitých podkladů ve spisovém materiálu v důsledku pochybení Policie České republiky nebylo možno v přestupkovém řízení pokračovat (nález sp. zn. II. ÚS 1099/19, body 1. a 13. odůvodnění). Dále zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo trojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatečné objasnění právně relevantních okolností (nález sp. zn. IV. ÚS 2841/19). V dalším případě šlo o zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo dvojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatek opory skutkových závěrů v dokazování, resp. nedostatek skutkových důvodů (nález sp. zn. III. ÚS 917/21, body 2. až 5. a 28. odůvodnění). Společné všem právě rekapitulovaným nálezům bylo, že zastavení přestupkového řízení předcházela celá řada zásadních pochybení správních orgánů, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly jimi vynaložené náklady na zastoupení.
16. V posuzované věci bylo přestupkové řízení vedeno v jednom stupni a skončilo zastavením řízení, neboť u prvního skutku správní orgán shledal, že jej nespáchali stěžovatelé, u druhého skutku shledal, že nejde o přestupek. Zástupce stěžovatelů zde vykonal úkon právní služby v podobě převzetí a přípravy zastoupení a v podobě písemného podání ve věci samé (návrh na zastavení řízení), dále podal námitku podjatosti a dvě odvolání ve věci podjatosti. Obvodní soud v obou napadených rozsudcích (bod 20. rozsudku sp. zn. 12 C 136/2021, bod 27. rozsudku sp. zn. 15 C 86/2021) rozebral, že správní řízení bylo prosto procesních pochybení či excesů. Ústavní soud na toto posouzení odkazuje a dodává, že zástupce stěžovatelů učinil vedle převzetí a přípravy zastoupení v řízení jediný úkon, který se týkal merita věci (podal návrh na zastavení řízení), jeho další úkony spočívaly jen v podání nedůvodné námitky podjatosti a neúspěšného odvolání ve věci podjatosti. V procesním postupu správního orgánu soudy pochybení nespatřovaly a nedošlo zde ani k jeho pochybením, která vedla k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež zvyšovala náklady na zastoupení. Za této situace Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelů v tom, že obvodní soud při zohlednění okolností věci dospěl k závěru o nedůvodnosti žalob na náhradu škody.
17. Ústavní soud dodává, že přestupkové řízení, v němž stěžovatelům vznikly náklady na zastoupení, mělo návaznost na kampaň "stop genocidě". Stěžovatelé byli podezřelí z přestupku neoprávněného zabrání veřejného prostranství [§5 odst. 1 písm. g) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích] umístěním informačních panelů této kampaně u Střední školy technické a gastronomické v Blansku a z přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby [§5 odst. 1 písm. a) zmíněného zákona] pro nerespektování výzvy strážníka městské policie k odstranění těchto informačních panelů. Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud s touto kampaní v minulosti setkal na poli práva shromažďovacího [zamítavý nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 164/15 (N 88/77 SbNU 285), usnesení ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 310/13] a konstatuje, že častou součástí této kampaně je boj proti potratům s využitím plakátů naturalisticky zobrazujících torza lidských embryí; dané plakáty jsou mnohdy umístěny u školských zařízení. Ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 164/15 tehdy použitá vyobrazení Ústavní soud označil za šokující a uvedl, že stát je povinen zabránit tomu, aby děti a mladiství přijímali šokující sdělení pro ně nevhodná s přihlédnutím k jejich věku (bod 35. zmíněného nálezu). Lze znovu poukázat na závěr, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1470/19). Přestupková věc měla vztah k výzvě k odstranění informačních panelů, což je po právní stránce komplikovaná problematika z pohledu střetu svobody projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny) a zvláštní ochrany dětí a mladistvých (čl. 32 odst. 1 Listiny). Posuzování výzvy úřední osoby k odstranění panelů se šokujícími vyobrazeními je závislé na celé řadě dílčích okolností (např. zda panely byly na místě, kde se vyskytují děti a mladiství; pokud ano, jaký je jejich věk; zda byla přijata opatření, která by zamezila jejich vnímání dětmi či mladistvými např. umístěním do přístřešku nebo uzavřeného tvaru; k tomu srov. bod 37. nálezu sp. zn. II. ÚS 164/15 a body 34 až 53 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 9 As 33/2017-16, který se věnoval i oprávnění městské policie usměrňovat konané shromáždění v jeho dílčích aspektech příčících se veřejnému pořádku). Zahájení přestupkového řízení dalo stěžovatelům možnost, aby se ve věci vyjádřili a poukázali na skutečnosti svědčící v jejich prospěch ve věci, kde je třeba vážit řadu okolností z pohledu střetu čl. 17 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny. V samotném zahájení přestupkového řízení tak Ústavní soud nespatřuje nesprávný úřední postup ani nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, což platí i pro vedení takového řízení, neboť, jak popsal obvodní soud, správní orgán se v jeho průběhu nedopustil procesních pochybení, takže v důsledku neexistujících procesních pochybení v řízení stěžovatelům nemohly vzniknout dodatečné náklady na zastoupení.
18. Nedůvodně stěžovatelé dále namítají, že se obvodní soud nevypořádal s jejich odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady škody způsobené zahájením a vedením přestupkového řízení. Ponechá-li obecný soud bez reakce nálezy Ústavního soudu, které se týkají shodné právní problematiky, jakou soud řeší, a na které v řízení účastník odkazuje (reakcí se míní jejich zohlednění nebo uvedení důvodů, proč se od nich soud odchyluje), jde o pochybení, které zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny [viz body 17. a 18. nálezu ze dne 12. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2503/18 (N 112/94 SbNU 341), kde bylo popsáno pochybení Obvodního soudu pro Prahu 1, který se nevypořádal s účastníkovým odkazem na nálezy týkající se náhrady škody v podobě vynaložení nákladů řízení na zastoupení v přestupkovém řízení, které skončilo zastavením řízení]. V napadených rozsudcích však obvodní soud na odkazované nálezy adekvátně reagoval (v rozsudku sp. zn. 12 C 136/2021 poukázal, že podle nálezů sp. II. ÚS 1099/19 a sp. zn. IV. ÚS 2841/19 ne každé zahájení přestupkového řízení, které nevyústí ve shledání viny, či procesní postup v jeho průběhu, je možno považovat za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup; v rozsudku sp. zn. 15 C 86/2021 vyšel z toho, že posuzovaná věc umožňuje převzít závěry z usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/08, které se týkalo náhrady škody v podobě náhrady nákladů v přestupkovém řízení).
19. Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv též v tom, že obvodní soud se nevypořádal s jimi odkazovaným rozsudkem ze dne 18. 12. 2020 č. j. 10 C 209/2020-25, kterým podle nich v obdobné věci obvodní soud vyhověl žalobě na náhradu škody. Ústavní soud konstatuje, že odkazovaný rozsudek sp. zn. 10 C 209/2020 je, co se týče právního hodnocení, velmi stručný. Naopak ústavní stížností napadené rozsudky obsahují ucelený a srozumitelný výklad právní normy. Z napadených rozsudků je tak patrné, jakými právními úvahami byl obvodní soud veden, jak vykládá právní úpravu a jaké skutkové okolnosti zjistil a jak je právně hodnotil. Z napadených rozsudků je tedy patrno, proč žalobě obvodní soud nevyhověl.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu