ECLI:CZ:US:2022:4.US.417.22.1
sp. zn. IV. ÚS 417/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hoblem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 11 Co 243/2021-350, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. K., a nezletilé B. F., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1, čl. 7 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 25. 8. 2021 č. j. 99 P 342/2017-328 změnil Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") své přechozí rozhodnutí o úpravě péče o nezletilou vedlejší účastnici, kterým byla svěřena do výlučné péče první vedlejší účastnice (matky), a svěřil ji do střídavé péče rodičů v týdenním intervalu (I., II. a X. výrok). Dále zamítl návrh první vedlejší účastnice na úpravu styku stěžovatele (otce) s nezletilou (III. výrok), uložil každému z rodičů platit k rukám druhého rodiče výživné ve stanovené výši (IV. a V. výrok), upravil styk s nezletilou oběma rodičům o vánočních svátcích a prázdninách (VI. a VII. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (VIII. a IX. výrok). Takto rozhodoval okresní soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 27. 11. 2019, jímž byla nezletilá rovněž svěřena do střídavé péče rodičů, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 3. 2020 částečně zrušil.
3. K odvolání první vedlejší účastnice rozhodl krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu v I., II., IV., V., VI. a VII. výroku změnil tak, že se návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou zamítá (napadený I. výrok). Ve zbývajících výrocích rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (II. výrok). Na rozdíl od okresního soudu měl krajský soud za to, že nenastala závažná změna poměrů, která by odůvodnila tak stěžejní zásah do dosavadního nastavení péče o nezletilou. Střídavá péče není podle soudu pro nezletilou vhodným řešením, a to jak pro její poměrně nízký věk (5 let), tak i s ohledem na trvající rodičovský konflikt a nedostatek vzájemné komunikace. Ze závěrů znaleckého posudku opatřeného otcem vyplynulo, že nezletilá není ani více než rok po odstěhování z Plzně nijak deprimovaná, má pozitivní vazbu na oba rodiče a střídavá péče je u ní možná za předpokladu snadné dostupnosti obou prostředí a za splnění základní podmínky, kterou je konstruktivní komunikace rodičů. Ze znaleckého posudku zadaného soudem a následného výslechu znalce se podávalo, že střídání prostředí by pro nezletilou nemělo být větším problémem, nezbytným předpokladem však je ukončení sporů mezi rodiči; konfliktní vztah rodičů střídavou péči ztěžuje, přičemž zásadním problémem bude nástup nezletilé do základní školy. Krajský soud uzavřel, že přestěhování první vedlejší účastnice bez souhlasu stěžovatele je sice jednáním, které by mohlo přivodit i rozhodnutí o změně péče, tato účastnice však své kroky dostatečně vysvětlila, navíc bylo pravděpodobné, že zpočátku stěžovatel s přestěhováním první vedlejší účastnice a nezletilé souhlasil. První vedlejší účastnice po odstěhování nijak styku nebrání a nezletilou v tom neovlivňuje. Zároveň nebylo možno přehlédnout, že stěžovatel jednostranně změnil trvalý pobyt nezletilé, ač od první vedlejší účastnice obdržel souhlas pouze s tím, aby nezletilá navštěvovala mateřskou školu i v Plzni. Okresní soud však tyto skutečnosti pominul, stejně jako vyjádření stěžovatele, který opakovaně uváděl, že s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů není střídavá péče vhodná a nezletilá by měla být svěřena do jeho výlučné péče. Okresní soud dále nezohlednil ani to, že stěžovatel dal výpověď z pracovního poměru a v době rozhodování soudu neměl nové zaměstnání. Při jednání krajského soudu k tomu stěžovatel uvedl, že v zajištění zaměstnání mu brání široký styk s nezletilou. Okresní soud konečně nezvážil ani to, že poměry stěžovatele se brzy změní, když se jeho partnerce narodí dítě, přičemž není zřejmé, jak se na tuto novou situaci adaptuje jak nezletilá, tak oni sami. Z popsaných důvodů bylo namístě rozsudek okresního soudu ve výše uvedeném rozsahu změnit, resp. zrušit.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Krajský soud podle stěžovatele nezjišťoval nejlepší zájem nezletilé a neuvedl, proč by mělo být v souladu s ním její setrvání v péči první vedlejší účastnice. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o nevhodnosti střídavé péče, a z žádného z provedených důkazů nevyplynulo ani to, že by první vedlejší účastnice měla vhodnější výchovné předpoklady. Znalecké posudky se přikláněly k nařízení střídavé péče a rovněž se vyjadřovaly v tom směru, že nezletilá má v místě bydliště stěžovatele vhodnější podmínky a více podnětů; krajský soud však závěry znalců pominul a nijak se s nimi nevypořádal. Nezabýval se ani příčinou konfliktů mezi rodiči, kterou stěžovatel spatřuje v jednání první vedlejší účastnice, která se s nezletilou svévolně odstěhovala. Rozsudek krajského soudu je v napadené části vnitřně rozporný, neboť se v něm nejdříve konstatuje, že vedlejší účastnice důvody svého přestěhování dostatečně vysvětlila, následně se však dodává, že je třeba přisvědčit stěžovateli, že ke změně bydliště nezletilé došlo protiprávně, přičemž první vedlejší účastnice ani nepožádala soud o udělení souhlasu s touto významnou změnou. Další části odůvodnění rozsudku pak stěžovatel považuje za pouhé nepodložené domněnky a úvahy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož I. výrok napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Obecně platí, že v rodinných věcech Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů značně zdrženlivě. Tato zdrženlivost se odráží mimo jiné v tom, že ve věcech upravených v druhé části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zásadně není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek [§238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu]. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak porušilo právo účastníka řízení na soudní ochranu. Rovněž je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Už jen proto Ústavní soud nemůže tyto soudy nahrazovat ve výkonu pravomoci ve věcech úpravy péče o nezletilé.
7. Ke stížnostní argumentaci lze souhrnně uvést, že je v ní zásadní význam přikládán těm závěrům vyplývajícím z provedených důkazů, které podporují stěžovatelův pohled na věc; jde však o pohled poněkud zjednodušený či izolovaný, který nedostatečně reflektuje ostatní skutečnosti vyplývající z dokazování. Nelze tak souhlasit zejména s tím, že rozhodnutí o nevhodnosti střídavé péče je v rozporu s provedenými znaleckými posudky. Z příslušných pasáží odůvodnění rozsudku krajského soudu je patrné, že skutečnosti, které se podávaly ze znaleckých posudků, byly hodnoceny komplexně, když bylo zohledněno nejen to, že nezletilá má kladný vztah k oběma rodičům a střídání prostředí by zvládala (což stěžovatel vyzdvihuje především), ale též to, že zásadní komplikace byly oběma znalci spatřovány v přetrvávajícím konfliktu rodičů, ve vzdálenosti jejich bydlišť i v tom, že nezletilá má v blízké době nastoupit do základní školy, což by mohl být s ohledem na právě uvedené zásadní problém (srov. body 20 a 21 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Stěžovatelově výtce, že krajský soud fakticky nijak nehodnotil skutečnosti, které se podávaly ze znaleckých posudků, a při svém rozhodování je pominul, proto nemůže Ústavní soud přisvědčit.
8. Stěžovatel rovněž namítá, že z žádného důkazu nevyplynulo, že by první vedlejší účastnice měla vhodnější výchovné předpoklady, a že by tudíž byl dán důvod k ponechání nezletilé v její péči. K tomu nutno uvést, že vhodnost výchovného prostředí a předpoklady jednoho či druhého rodiče pro péči o nezletilou nebyly předmětem sporu (ani jeden z nich neměl k výchově a zázemí druhého zásadních výhrad, čemuž odpovídala i zjištění soudů, dle nichž o nezletilou řádně pečují oba rodiče). Rozhodnutí, že svěření nezletilé do střídavé péče není v současnosti namístě, bylo založeno nikoliv na tom, že by první vedlejší účastnice byla oproti stěžovateli nadána vhodnějšími výchovnými předpoklady, nýbrž na tom, že od posledního rozhodování o péči nedošlo k tak zásadní změně poměrů, která by mohla odůvodnit změnu stávajícího nastavení péče.
9. Ústavní soud neshledává opodstatněnými ani stěžovatelovy námitky týkající se tvrzené vnitřní rozpornosti části napadeného rozsudku. Z ní se totiž ve skutečnosti nepodává nic víc než to, že jednostranná změna bydliště první vedlejší účastnice i nezletilé sice nezaložila s ohledem na konkrétní okolnosti věci důvod k rozhodnutí o změně péče, důsledky popsaného jednání by měly být nicméně zohledněny v rámci nastavení konkrétních podmínek realizace styku stěžovatele s nezletilou (body 22 a 24 odůvodnění rozsudku krajského soudu) - to však bude teprve úkolem okresního soudu, jemuž byla věc v této části krajským soudem vrácena k dalšímu řízení. Odůvodnění posuzovaného rozsudku považuje Ústavní soud i v této části za srozumitelné a bez nedostatků s ústavní relevancí.
10. Lze uzavřít, že krajský soud se při rozhodování o návrhu na změnu péče o nezletilou nedopustil pochybení, která by mohla s ohledem na výše nastíněné meze přezkumu Ústavního soudu založit neústavnost napadeného I. výroku rozsudku. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala
předseda senátu