ECLI:CZ:US:2022:4.US.42.22.1
sp. zn. IV. ÚS 42/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace UNO PRAHA stavební družstvo, sídlem Limuzská 528/39, Praha 10 - Malešice, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 23 Cdo 1810/2021-298, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SAPE BOHEMIA s. r. o., sídlem Pražská brána 108, Mladá Boleslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále zásada rovnosti účastníků soudního řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2020 č. j. 20 C 294/2018-231 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 850 000 Kč a zaplacení částky 221 257,12 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 176 101 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 25 Co 238/2020-276 rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 39 265 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 633 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatelka nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), neboť jí avizovanou právní otázku nezformulovala a ta se nepodává ani z obsahu dovolací argumentace, navíc ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním o uzavření nájemní smlouvy na další období. K námitce, že odvolací soud pochybil, když "posoudil oprávněnost zápočtu, protože uznal započtení žalobního nároku proti pohledávce [vedlejší účastnice], jejíž oprávněnost nebyla postavena najisto", Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, přičemž uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu. S ohledem na to uzavřel, že dovolání trpí dílem vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla v zákonné lhůtě stěžovatelkou odstraněna, a dílem že v něm stěžovatelka uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž by se zabýval meritem věci, což je ústavně nepřijatelné, neboť jí tím odepřel přístup k soudu. V návaznosti na to stěžovatelka označuje postup Nejvyššího soudu za přepjatě restriktivní a v této souvislosti poukazuje na článek soudce Ústavního soudu doc. JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Ph.D. v Bulletinu advokacie ze dne 22. 9. 2016, podle něhož se uvedený soud snaží v mnoha případech obhájit svá stanoviska o nepřípustnosti dovolacího přezkumu, i když jsou splněny podmínky pro rozhodnutí meritorním způsobem. Zejména stěžovatelka nesouhlasí s tím, že i když Nejvyšší soud považoval dovolání za vadné, nedoručil jí jakoukoliv výzvu k odstranění vad, jak předpokládá §241b odst. 3 o. s. ř.
6. V další části stěžovatelka namítá, že na celou věc byl soudy nižších stupňů aplikován nesprávný právní názor a že ty nesprávně hodnotily důkazy, přičemž poukazuje na své "dovolací skutkové argumenty", tedy že především vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil, že mezi ní a vedlejší účastnicí byla dne 19. 2. 2018 konkludentně uzavřena nová nájemní smlouva na dobu určitou, zakládající nový nájemní vztah, a to pouze na základě e-mailové komunikace. Dále mu vytkla, že jako oprávněnou posoudil kompenzační námitku, kterou vznesla vedlejší účastnice, a dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 221 257,21 Kč zanikl započtením. Stěžovatelka má za to, že předestřenými argumenty splnila "povinnost pro přípustnost" dovolání; brojila prý totiž proti dvěma podstatným právním názorům rozhodujících soudů, které uvedené otázky nesprávně posoudily. Ty jsou natolik zásadní, že je měl Nejvyšší soud "z podstaty jejich věci" řádně meritorně posoudit.
7. V další části stěžovatelka opakuje, že byly splněny všechny podmínky pro přípustnost podaného dovolání a že Nejvyšší soud pochybil, když jí nevyzval k odstranění vad dovolání, ačkoliv je zjistil, čímž jí znemožnil tyto odstranit. K stěžovanému postupu se uchýlil přes množství právně chybných názorů, které provázely celé předchozí řízení a které vždy byly v její neprospěch. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud se měl zabývat meritem věci a neulehčovat si svou úlohu tím, že dovolání pouze odmítne.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odmítá, že by jí podané dovolání trpělo nějakými vadami, a pro případ, že tomu tak bylo, má za to, že ji měl Nejvyšší soud podle §241b odst. 3 o. s. ř. vyzvat, aby příslušné vady odstranila. Protože její dovolání bylo nejen bezvadné, ale i přípustné, bylo povinností Nejvyššího soudu, aby je meritorně posoudil; nestalo-li se tak, uvedený soud jí odepřel spravedlnost (denegatio iustitiae).
11. Ústavní soud opakovaně připomíná, že dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. je povinností dovolatele v dovolání označit, jaké konkrétní právní posouzení pokládá za nesprávné, a vysvětlit, z jakého důvodu tomu tak má být, a to tak, aby se z dovolání (alespoň) podávala konkrétní právní otázka, kterou by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit (není-li tedy dovolatelem přímo formulována). Tato otázka přitom musí naplňovat některý ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, tedy že u ní je dovolatel povinen uvést, v čem shledává přípustnost dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), tj. konkrétně který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. pokládá za splněný a proč tomu tak má být, a to (v závislosti na tom kterém předpokladu) specifikací ustálené rozhodovací praxe, resp. konkrétní judikatury dovolacího soudu (příp. Ústavního soudu), od které se měl odvolací soud odchýlit, či která není jednotná, nebo od které by se nyní měl odchýlit dovolací soud. Jak dále plyne z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež opakovaně byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu, vzhledem k tomu, že dovolání může být podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení, se Nejvyšší soud nemůže zabývat takovou právní námitkou, která vychází z jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem.
12. Stěžovatelka v dovolání sice poukázala na nesprávné právní posouzení rozhodnutí odvolacího soudu, tuto nesprávnost však vyvozovala z nesprávných skutkových závěrů, aniž by přitom bylo zřejmé, jakou konkrétní právní otázku by měl dovolací soud řešit. Mohlo by být předmětem určité polemiky, zda lze v takovém případě označit dovolání za vadné, neboť (výslovná) formulace právní otázky není zákonnou náležitostí dovolání. Tak např. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. 23 Cdo 2828/2021 konstatoval, že dovolatelka (v tehdejší věci) příslušné právní otázky výslovně neformuluje, "z její polemiky se správností právního posouzení odvolacího soudu lze však na ně usoudit". V případě skutkových vad z povahy věci např. ani nelze uvést, v čem je spatřováno naplnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž se nabízí úvaha, že dovolání bylo podáno ze zákonem nepředpokládaného (tj. nikoliv přípustného) důvodu Ovšem vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání odmítl i proto, že dovolání bylo podáno "z jiného důvodu", nemá význam tuto otázku řešit, neboť by to na výsledku dovolacího řízení nic změnit nemohlo.
13. K vlastním stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka pouze reprodukuje obsah dovolání a vyjadřuje se závěry Nejvyššího soudu nesouhlas, aniž by blíže objasnila, z jakého důvodu nemohou z věcného hlediska (natož pak z hlediska ústavnosti) obstát. Ústavní soud nicméně zkoumal, zda by z obsahu dovolání nebylo možné bez větších pochybností vyvodit právní otázku, kterou by Nejvyšší soud mohl/měl řešit, avšak k takovému závěru nedospěl, ostatně ani stěžovatelka žádnou konkrétní otázku, kterou by v dovolání k řešení Nejvyššímu soudu předložila, v ústavní stížnosti nespecifikovala. V něm primárně odmítá výsledek hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, přičemž vyvozuje, že k uzavření nové nájemní smlouvy nedošlo a že nebyla prokázána existence pohledávky vedlejší účastnice (na vydání bezdůvodného obohacení).
14. Namítá-li stěžovatelka, že ji Nejvyšší soud nevyzval k odstranění vad dovolání podle §241b odst. 3 o. s. ř., pak přehlíží, že dovolání může být o chybějící náležitosti doplněno jen tehdy, běží-li lhůta k dovolání, a to jen samotným dovolatelem, neboť §43 o. s. ř. se pro dovolací řízení neuplatní [viz §243b o. s. ř.; srov. i usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; dovolatel je soudem vyzýván pouze tehdy, není-li splněna podmínka jeho právního zastoupení podle §241 o. s. ř.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu