ECLI:CZ:US:2022:4.US.429.22.1
sp. zn. IV. ÚS 429/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů R. B. a J. B., zastoupených JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 7 Tdo 1237/2021-426 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. srpna 2021 č. j. 7 To 111/2021-395, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 3. 2021 č. j. 3 T 56/2020-365 uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství. Za tento přečin a za přečin ohrožování mravní výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterým byli oba uznáni vinnými trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. 8. 2019, jim byly uloženy souhrnné tresty, a to stěžovatelce trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený V. P. se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutkově se stěžovatelé měli předmětného přečinu dopustit tak, že poškozenému zamlčeli svou finanční situaci, která byla velmi špatná, neboť na ně bylo uvaleno několik exekucí a žili ze sociálních dávek, a uzavřeli s ním kupní smlouvu o koupi osobního automobilu s kupní cenou 120 000 Kč a vypůjčili si od něj taktéž i další finanční prostředky v celkové výši 195 000 Kč, přičemž následně za vozidlo uhradili pouze první splátku ve výši 10 000 Kč.
3. Odvolání obou stěžovatelů Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako nedůvodné zamítl. Z podnětu odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatelů byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výrocích o trestech. Nově rozhodl krajský soud tak, že stěžovatelům prodloužil zkušební dobu na čtyři roky a stanovil nad nimi dohled probačního úředníka.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že souhrnný trest jim byl uložen nezákonně, jelikož k jeho uložení došlo až poté, co jim uplynula zkušební doba podmíněně odloženého trestu podle trestního příkazu obvodního soudu.
6. Stěžovatelé dále rozporují skutková zjištění soudů. Zejména brojí proti tvrzení, že by poškozený nevěděl nic o jejich finanční situaci, neboť poškozený se stěžovatelem uskutečňoval různé obchody. Poškozený stěžovatelům žádné peníze nepůjčoval, stěžovatelé byli schopni hradit splátky na kupní cenu vozidla zakoupeného od poškozeného, neboť stěžovatel pracoval jako řidič taxislužby za přibližně 40 000 Kč měsíčně, stěžovatelka pak pobírala v rozhodné době ošetřovné na dítě ve výši 9 300 Kč a sociální dávky ve výši přibližně 18 000 Kč. Jde-li o splátky za vozidlo, pravdou je, že stěžovatel hradil splátky z výnosů z obchodů, které realizoval právě s poškozeným. Stěžovatelé popírají, že by si od poškozeného vypůjčili jakoukoliv hotovost. Stěžovatel přebíral od poškozeného různé zboží určené k prodeji a poškozený vždy trval na tom, aby mu stěžovatel vždy vystavil směnku (neboť manželka poškozeného chtěla mít přehled o financích), čímž docházelo ke splácení kupní ceny za vozidlo, přičemž stěžovatelé nikdy nepožadovali po poškozeném navrácení směnek.
7. Stěžovatel též zpochybňuje výpověď svědkyně R. K., přítelkyně poškozeného, a provozovatele taxislužby M. J., který popřel, že by někdy řekl to, co je uvedeno v odůvodnění rozsudku okresního soudu.
8. Stěžovatelé dále považují za zásah do svých ústavně zaručených práv postup okresního soudu, který údajně zvýhodnil Okresní státní zastupitelství v Klatovech na jejich úkor, když rozsudek zaslal obhájci stěžovatelů již dne 1. 4. 2021, a v tento den měl zaslat rozsudek i státnímu zastupitelství, což však neučinil, neboť chtěl uměle vytvořit odvolací lhůtu státnímu zástupci, který byl tak zvýhodněn tím, že věděl, zda stěžovatelé odvolání podali, či nikoliv. Takto byl státní zástupce zvýhodněn, neboť se mohl při vědomí, že stěžovatelé odvolání podali, sám rozhodnout, zda odvolání podá. Tato úvaha zároveň stěžovatele vede k podezření, že samosoudce okresního soudu Mgr. Jan Kasal je podjatý a měl by být vyloučen z projednávání věci. Tato námitka stěžovatelů však nebyla krajským soudem adekvátně vypořádána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatelů, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již v celé své šíři vypořádány v napadených rozhodnutích, zejména usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je z velké části pouze opakováním obhajoby v trestním řízení. Stěžovatelé většinou svých námitek rozporují skutkový stav, částečně pak brojí výhradně proti způsobu hodnocení důkazů. Ústavní soud však tato namítaná pochybení není povolán přezkoumávat, resp. vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Okresní soud jasně vyložil, proč považuje výpověď poškozeného V. P., která byla hlavním usvědčujícím důkazem a která byla podložena i listinnými důkazy, za věrohodnou. Okresní soud ani krajský soud, který vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, tedy řádně odůvodnily svá rozhodnutí. Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatelé vznášejí námitku brojící proti souhrnnému trestu, který byl údajně uložen nezákonně, neboť v době, kdy byl uložen, již uběhla zkušební doba podmíněného odsouzení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že v době, kdy byl stěžovatelům souhrnný trest uložen, jejich předchozí trestní odsouzení stále nebylo zahlazeno, tudíž zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu naplněny byly a nelze proto dovodit ani případné porušení čl. 39 Listiny.
13. Konečně ani poslední námitka stěžovatelů brojící proti postupu samosoudce okresního soudu Mgr. Jana Kasala není důvodná. Tato námitka se dotýká toliko administrativních postupů v kanceláři soudce bez reálného dopadu do právní sféry stěžovatelů.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu