ECLI:CZ:US:2022:4.US.438.22.1
sp. zn. IV. ÚS 438/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Šalamona, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2021 č. j. 68 Co 300/2021-179 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. června 2021 č. j. 18 C 17/2019-164, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení, neboť pro to nebyly uvedeným soudem shledány předpoklady.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadené usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že stěžovatelem tvrzené poměry nemá za zcela doložené a v této souvislosti i vyplněné Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků (dále jen "prohlášení") hodnotil jako ne zcela věrohodné, když stěžovatel žádné tvrzení o svých (běžných) výdajích a formě jejich saturace (je zcela nevěrohodné, že by stěžovatel své běžné výdaje, a to i výdaje související s bydlením, jimiž není jen nájemné v neobjasněné výši, jež má za stěžovatele hradit jeho matka, hradil z pobíraného invalidního důchodu) nenabídl. Stěžovatel ani nereagoval na výzvu obvodního soudu k doložení úspor. Není tak zřejmé z čeho (zda z úspor či zda z nějakého neuvedeného příjmu) své nutné běžné životní potřeby (stravu, ošacení, obuv, náklady na domácnost, bydlení) uspokojuje. Nadto stěžovatel neuvedl žádné okolnosti, které by mohly mít vliv na osvobození od soudních poplatků, jako je zejména nepříznivý zdravotní stav, jenž by stěžovateli znemožňoval dosahovat jakéhokoliv příjmu. Městský soud zdůraznil, že účastník žádající o poplatkové osvobození je povinen soudu své poměry věrohodným způsobem prokázat, což však stěžovatel neučinil, přičemž další tvrzení o svých poměrech stěžovatel mohl nabídnout (a na výzvu obvodního soudu adekvátně reagovat) v samostatném podání, dokonce i v podaném odvolání proti napadenému usnesení obvodního soudu. Námitky stěžovatele k nedostatečnosti kolonek v prohlášení městský soud hodnotil jako nedůvodné. Městský soud poukázal na to, že podle údaje v prohlášení je stěžovatel ženatý, ale nijak nevysvětluje, zda, jak a případně proč ne, k němu plní jeho manželka svoji vyživovací povinnost. Městský soud tak shledal, že stěžovatel neutěšenost svých poměrů sice (nadto nedostatečně) tvrdí, avšak dostatečně nedokládá, když neobjasňuje své poměry natolik, aby je bylo možné pokládat za vskutku nepříznivé, a takto odůvodňující jeho poplatkové osvobození. Městský soud proto neshledal poměry stěžovatele natolik nepříznivé a odůvodňující osvobození od soudních poplatků, tedy neshledal důvody pro to, aby byl od poplatkové povinnosti osvobozen.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že údaje, které uvedl do žádosti o osvobození od soudních poplatků, jsou pro rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků dostatečné. Pravdivě uvedl a taktéž i prokázal výši svých příjmů, přičemž již samotný údaj o průměrném měsíčním příjmu ve výši 4 581 Kč jednoznačně svědčí o tom, že se nachází hluboko pod hranicí příjmové chudoby, a to bez ohledu na to, jaké má výdaje. Proto jsou u něho bezesporu dány důvody zvláštního zřetele hodné pro osvobození od soudních poplatků. Je samozřejmé, že ze svého příjmu musí hradit i jiné výdaje související se zabezpečováním základních životních potřeb. Protože však nejde o výdaje pravidelné, ale většinou o výdaje jednorázové, nejsou tyto výdaje uvedeny v prohlášení. Podle názoru stěžovatele to však nikterak nesnižuje věrohodnost vyplnění prohlášení, neboť je téměř neřešitelné vypisovat do tohoto prohlášení všechny výdaje žadatele, když ostatně v textu prohlášení k tomu ani nejsou příslušné kolonky. Proto případné neuvedení všech stěžovatelových výdajů a výloh rozhodně nelze považovat za skutečnost, která by měla stěžovatele při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků jakkoli diskvalifikovat. Stěžovatel je přesvědčen, že formulář prohlášení je koncipován a formulován tak, aby soud zjistil vše, co k rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků potřebuje. Jako laik vycházel z toho, že co po něm soud pro účely rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků potřebuje, na to se ho dotazuje ve formuláři. Stěžovatel proto všechny dotazy uvedené v předmětném formuláři pravdivě vyplnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
9. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
10. V posuzované věci byla žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků posouzena obecnými soudy v řádně vedeném soudním řízení, v argumentaci obvodního soudu ani městského soudu (shrnutou výše sub 3) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jejich úvahy nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či extrémní. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Nadto argumentace stěžovatele, že jako právní laik vycházel z určitých předpokladů, neobstojí, neboť byl po dobu řízení před obecnými soudy zastoupen právním profesionálem.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu