ECLI:CZ:US:2022:4.US.449.22.1
sp. zn. IV. ÚS 449/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, sídlem Pod Berankou 2469/1, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Úřadu evropského veřejného žalobce ze dne 14. prosince 2021 č. j. I.000076/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní - 1. oddělení, ze dne 10. srpna 2021 č. j. NCOZ-1120-196/TČ-2021-412301-H, za účasti Úřadu evropského veřejného žalobce a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní - 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru daní - 1. oddělení (dále jen "policejní orgán) bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších dvou fyzických a jedné právnické osoby) pro podezření ze spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu, a pokračujícího zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku. Podle usnesení se obvinění, stručně uvedeno, různým podvodným způsobem zapojovali do výběrových řízení o poskytnutí dotací na různé vědecké projekty (např. vytvářením fiktivních faktur, podváděním s oponentními posudky nebo účastí ve výběrovém řízení bez úmyslu se projektů reálně účastnit). Tím měli způsobit škodu v řádu stovek milionů korun. V další části usnesení byly obviněny rovněž další osoby ze spáchání zvlášť závažného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 2 a odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, navazujícího na předchozí trestnou činnost. Důvodné podezření o spáchání uvedených trestných činů vyplývá zejména ze zajištěných listinných důkazů a e-mailové komunikace mezi hlavním obviněným (údajným organizátorem stíhané trestné činnosti) a dalšími osobami, zejména stěžovatelem.
3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Úřad evropského veřejného žalobce (dále jen "evropský žalobce") zamítl napadeným usnesením. Jde-li o přesnost, podrobnost a důkazní podloženost popisu skutku v usnesení policejního orgánu, zdůraznil evropský žalobce obecný závěr, že těžiště dokazování trestné činnosti neleží v okamžiku zahájení trestního stíhání, nýbrž až v dalších fázích. V této fázi je například irelevantní zabývat se motivem obviněných nebo odborností postupu policejního orgánu. Míra odůvodnění postupu souvisí s fází trestního řízení. Ústředním parametrem popisu skutku je jeho nezaměnitelnost. Ta je v dané věci dána zejména tím, že policejní orgán odkázal na jednání konkrétních osob u konkrétních projektů, jejichž obsah podrobně rozvedl ve zvláštní části popisu jednání. V případě podloženosti obvinění stěžovatele se policejní orgán v souladu se zákonem soustředil na výčet důkazů, které toto obvinění podporují, a nikoliv všech provedených důkazů. Užití pojmu "strukturální pojmy EU" nelze chápat jako nesprávnou zákonnou citaci, ale běžné označení pěti strukturálních a investičních fondů Evropské unie. Stěžovatelovo jednání bylo podrobně popsáno a odlišeno od jednání ostatních obviněných.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v hrubém rozporu se základními zásadami trestního řízení (popsanými podrobně v judikatuře Nejvyššího soudu) a fakticky stěžovateli znemožňují účinnou obhajobu. Orgány činné v trestním řízení se v první řadě řádně nevěnovaly popisu skutků a jejich právnímu hodnocení. K trestnému jednání mělo docházet zhruba po dobu deseti let, přičemž policejní orgán ve svém usnesení odkazuje na zákonné ustanovení, které bylo za tu dobu osmkrát změněno. Usnesení neobsahuje přesné označení tohoto ustanovení a státní zástupce to nepovažuje za chybu. Část tohoto ustanovení byla od 1. 1. 2017 dokonce zrušena, avšak policie je uvádí i u skutků údajně spáchaných pozdějšího data. Tato pochybení pak mají vliv na nesprávné označení dotací veřejných zakázek v rozhodných obdobích. Z napadených usnesení je podle stěžovatele zřejmé, že se oba orgány neorientují v oblasti dotací a obvinění je spíše soupisem jejich představ než reálným popisem skutků (zaměňují např. tzv. institucionální podporu s tzv. účelovými dotacemi). Policie staví své obvinění na tom, že v dané věci šlo o dotace vyplácené ex ante (a nikoliv ex post až po vynaložení nákladů). Zákon přitom výslovně stanoví, že nesplnění dalších podmínek nečiní užití dotace neoprávněným. Orgány činné v trestním řízení však dospěly k názoru opačnému. Při popisu skutkových podstat pak policejní orgán rovněž používá pojmu, který trestní zákoník již nezná ("jednání proti strukturálním evropským fondům"). Policie tak dává trestným činům jiný obsah, než uvádí trestní zákoník. Stěžovatel neví, jakým směrem napřít svou obhajobu. Napadená usnesení tak nesplňují základní požadavky na jejich zákonnost.
5. Dále stěžovatel namítá, že evropský žalobce v napadeném rozhodnutí nerozlišuje naprosto odlišná postavení jednotlivých obviněných. Značnou část námitek vypořádal pouze u jednoho z obviněných a u ostatních na tyto své závěry pouze odkázal. Nadto nerozlišuje ani časové hledisko (např. v době, kdy měl trestnou činnost páchat stěžovatel, část obviněných právnických osob ještě neexistovala). Policie v napadeném usnesení neuvedla všechny skutečnosti, které jí vedly k zahájení trestního stíhání, a naopak uvedla řadu nepodstatných skutečností (podle evropského žalobce). Tímto tajením orgány činné v trestním řízení rovněž porušily své zákonné povinnosti. Jde přitom o základní důkazy, které mají prokazovat stěžovatelovo úmyslné zapojení do trestné činnosti. Dalšímu ze spoluobviněných orgány činné v trestním řízení mimo jiné vytýkají, že účelově prodlužuje patentová řízení, načež je vzat do vazby, kde nemůže v tomto řízení aktivně vystupovat. O protiprávním postupu těchto orgánů svědčí i to, že Vrchní soud v Praze již devětkrát zrušil jejich rozhodnutí o zajištění různého majetku, přičemž zpochybnil toky peněz popsané v napadených rozhodnutích. Z toho pak vyplývá, že škoda popsaná v napadených rozhodnutích je zjištěna zjevně nesprávně. Konečně stěžovatel namítá, že celé obvinění je výsledkem osobních neshod jednoho z obviněných s úředníkem Ministerstva financí, z jehož zprávy policejní orgán celé obvinění v podstatě převzal. Teprve po tomto sporu se po kontrolách úředníků začaly objevovat první chyby. Trestní řízení má mnoho těžkých dopadů, mezi nimiž je hlavní to, že jeden z obviněných je stíhán vazebně a jedna ze společností již skončila v úpadku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Sám stěžovatel si je podle obsahu ústavní stížnosti vědom, že Ústavní soud přistupuje ke kasačním zásahům proti usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. stížnosti proti němu) jen ve výjimečných případech (zpravidla spojených s dalším trvajícím zásahem do ústavních práv), v nichž je takové usnesení projevem svévole či libovůle a nemůže obstát takovým způsobem, že není přijatelné vyčkat nápravných prostředků v trestním řízení (např. zastavení trestního stíhání nebo zprošťujícího rozsudku).
8. O takový výjimečný případ však v dané věci nejde. Převážná většina stěžovatelových námitek se týká buď údajných ryze formálních nedostatků napadených rozhodnutí anebo nedostatečných důkazů, což však bude předmětem činnosti orgánů činných v trestním řízení v jeho dalších fázích. Rovněž je třeba přihlédnout k tomu, že s řadou námitek se důkladně vypořádal evropský žalobce. Jeho rozhodnutí přitom netrpí vůči stěžovateli těmi nedostatky, které stěžovatel popisuje v ústavní stížnosti. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jak jeho námitky vypořádal. Jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a tudíž je nelze považovat za vadné (sub 7).
9. Za jediné námitky dosahující dostatečné intenzity pro případný zásah Ústavního soudu lze považovat námitku nedostatečně popsaného skutku, znemožňujícího stěžovateli jeho obhajobu, a námitku aplikace právní úpravy v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny. Taková pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Jak již uvedl (a podrobně vysvětlil) evropský žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí, je stěžovatelovo stíhané jednání vymezeno dostatečně konkrétně. Tomuto závěr přisvědčil i Ústavní soud. Zároveň je i v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny popsané jednání jasně právně kvalifikováno.
11. Nadto je třeba poznamenat, že právní kvalifikace z usnesení o zahájení trestního stíhání může být posléze změněna (dojde-li k takové změně v souladu s procesními předpisy). Stěžovatel pouze obecně konstatuje, že v průběhu údajného páchání pokračujícího trestného činu došlo ke změně právní úpravy. Z jeho argumentace však není zřejmé, nakolik by se tyto změny měly projevit při hodnocení trestnosti důmyslného podvodného systému získávání dotací. Ústavní soud žádnou takovou relevantní změnu právní úpravy neshledal. Konečně, i kdyby se část jednání ukázala v důsledku těchto změn beztrestná (což však vyžaduje další vedení trestního řízení), není to důvod pro zrušení celého usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítá-li stěžovatel význam změn právní úpravy od 1. 1. 2017, je třeba poznamenat, že jeho jednání je ohraničeno obdobím končícím dne 25. 8. 2014.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu