ECLI:CZ:US:2022:4.US.479.22.1
sp. zn. IV. ÚS 479/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Jiřího Vitouše a Vladimíry Vitoušové, zastoupených Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, sídlem Pplk. Sochora 740/34, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 29 Cdo 3019/2021-216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2020 č. j. 51 Co 345/2020-123 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. července 2020 č. j. 18 C 167/2019-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhali po vedlejší účastnici zaplacení částek ve výši 1 500 000 Kč a 12 990 000 z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup Krajského soudu v Praze v řízení sp. zn. KSPH 64 INS 3290/2016, v němž bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatelů a bylo jim povoleno oddlužení. Obvodní soud žalobu zamítl.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, neboť neobsahovalo řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a trpělo tak vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelé měli dovolání "za přípustné pro řešení otázky hmotného, resp. procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, [...] dovolatelé však žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, v dovolání výslovně neformulovali a taková otázka neplyne (nelze ji dovodit) ani z obsahu dovolání".
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají, že se obvodní soud a městský soud nedostatečně zabývaly námitkami proti postupu insolvenčního správce a svá rozhodnutí vypracovaly nedbale a chybně. Podle Nejvyššího soudu absentující konkrétní otázka hmotného či procesního práva, jež dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena, má podle stěžovatelů jasně plynout (lze ji dovodit) z obsahu dovolání: "Stěžovatelé v podaném dovolání předestírají dovolacímu soudu situaci, kdy Městský soud v Praze jako soud odvolací nejen vadně aplikoval ustanovení insolvenčního zákona, když výklad odvolacího soudu navíc ani neodpovídal skutkovému stavu věci! [...] Z předmětné námitky stěžovatelů v postavení dovolatelů lze nesporně dovodit, že se stěžovatelé obracejí na Nejvyšší soud s otázkou, zdali takto odůvodněné rozhodnutí soudu obstojí, zdali je možno takové rozhodnutí ponechat jako základ pro nepřiznání nároků vznesených stěžovateli?" Dále stěžovatelé zevrubně citovali z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu s tvrzením, že městský soud jen přejal faktické a právní nedostatky rozsudku obvodního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
8. Stěžovatelé dovoláním napadli rozsudek městského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezili předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Jelikož stěžovatelé v ústavní stížnosti z velké části brojí věcně proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu, zatímco závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, napadli jen obecnými námitkami, nemá ani Ústavní soud důvod závěru Nejvyššího soudu oponovat. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem ústavní stížnosti a zjistil, že k rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelé vyjádřili toliko tak, jak uvedeno výše v bodu 5, což doplnili o množství citací z odůvodnění rozsudku městského soudu. Ač se stěžovatelé k rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřili, svá tvrzení za pomoci předložení kopie dovolání neprokázali. Je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v něm stěžovatelé nevymezili. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatelé proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu nevyčerpali řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolání stěžovatelů řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelů hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům obvodního soudu a městského soudu - nepřípustná.
10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení přípustnosti dovolání i k důsledkům absence řádného vymezení jeho přípustnosti existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelé zjevně nezohlednili (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a logické odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu