ECLI:CZ:US:2022:4.US.488.22.1
sp. zn. IV. ÚS 488/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petera Lacka, zastoupeného Mgr. Bc. Anetou Alferi, advokátkou, sídlem Dačického 1099/17, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 2298/2021-251, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2021 č. j. 14 Co 56/2021-227 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. října 2020 č. j. 14 C 164/2019-202, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené stěžovateli v exekučním řízení. Obvodní soud vzal za prokázané, že posuzované exekuční řízení bylo zahájeno na návrh oprávněné (bývalé manželky stěžovatele) dne 3. 11. 2017 pro nesplnění povinnosti uložené stěžovateli v rozsudku ze dne 9. 3. 2017. Stěžovatelův návrh na zastavení exekuce byl zamítnut a zákonnost tohoto rozhodnutí potvrdily i soudy. Podle obvodního soudu není v dané věci dán odpovědnostní titul. Byl-li původní exekuční titul opravným usnesením doplňován (a to i ve výroku), nemá to vliv na vykonatelnost původního rozsudku a exekuční řízení tak bylo vedeno po právu. Dále nebyly porušeny předpisy o doručování písemností souvisejících se zahájením a vedením exekučního řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ztotožnil se se závěrem, že při doručování písemností exekutora nedošlo k porušení právních předpisů, neboť zásilka byla doručována do vlastních rukou, uložena následně na poště a po vypršení lhůty ponechána v bydlišti stěžovatele, kde si ji převzal. Exekutor nepochybil ani v postupu, jímž nepřihlížel k podáním, která nebyla opatřena zaručeným elektronickým podpisem, o čemž byl navíc stěžovatel informován. Nezákonným postupem nebylo ani nařízení exekuce srážkami ze mzdy (stěžovatel namítal poškození pověsti u zaměstnavatele). Ostatní námitky jsou nedůvodné, neboť brojí fakticky proti obsahu rozhodnutí exekutora. Proti němu však měl stěžovatel brojit (a částečně tak učinil) v exekučním řízení.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání (viz k němu blíže rovněž sub 9), které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti, neboť v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud zdůraznil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého zákonného ustanovení, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle Nejvyššího soudu není z dovolání ani patrné, kterou otázku či otázky hmotného nebo procesního práva měl žalobce za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Stejně tak z něj není patrné, při řešení které otázky hmotného nebo procesního práva se Nejvyšší soud od své dřívější (žalobcem neoznačené) judikatury má nově odchýlit. Odůvodnění dovolání je jen pokračující polemikou se skutkovými závěry obou soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že exekutor v předmětném řízení jednal zjevně protiprávně, neboť ignoroval veškerá podání stěžovatele (včetně těch učiněných na podatelně exekutorského úřadu), především oznámení o úhradě dlužné částky. K nápravě údajných nedostatků podání nebyl stěžovatel vyzván. Při návštěvě úřadu se k němu personál choval arogantně. Ani tuto skutečnost soudy nevyhodnotily. Exekutor umožnil další nedůvodné navyšování nákladů exekuce o 10 800 Kč, což vzhledem k obsahu úkonů považuje stěžovatel za nepřiměřené. Přestože došlo k úhradě převážné části dlužné částky, ponechal exekutor exekuční příkazy v platnosti. Soudy podle stěžovatele nesprávně vyhodnotily pochybení při doručování písemností exekučního řízení. Navíc k těmto pochybením soudy odmítly provést další důkazy. Soudy podle stěžovatele nebraly v potaz hlavní principy exekučního práva (např. přiměřenosti, zdrženlivosti atd.). Nejvyšší soud své usnesení podle stěžovatele dostatečně neodůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). K části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů viz sub 10 a násl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Pro přezkum Ústavního soudu je rozhodující skutečnost, že stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady, neboť nesplňovalo podstatné zákonné požadavky. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že v době podání dovolání k problematice náležitého vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (i jeho právní zástupkyni) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
9. Proti argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak konkrétně nebrojí, nýbrž se pouze obecně domáhá zásahu proti nedostatečnému odůvodnění. Odůvodnění Nejvyššího soudu je ústavně konformní, je souladné jak s právními předpisy, tak ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel na důkaz svých tvrzení dovolání k ústavní stížnosti nepřipojil, Ústavní soud si jej vyžádal a s argumentací Nejvyššího soudu se po seznámení s jeho obsahem ztotožnil. Stěžovatelem podané dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti, neboť se (byť na několika místech) dovolává pouze "nesprávného právního posouzení" odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit, že z dovolání není patrná žádná otázka, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, je řešena rozdílně, nebo se od ní odvolací soud odchýlil, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak, jak to vyžaduje §237 o. s. ř. Uvádí-li pak Nejvyšší soud, že nestačí pouhá citace §237 o. s. ř., tak je třeba uvést, že ani tu dovolání neobsahuje, neboť §237 o. s. ř. je stěžovatelem (dovolatelem) pouze zmíněn tak, že se v dovolání uvádí: "Dle §237 o. s. ř. je dovolání v tomto případě přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolacímu soudu žalobce vytýká nesprávné právní posouzení věci." Je tak zaměněna podmínka řízení s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel na podrobnou a srozumitelnou argumentaci Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nereaguje, natož v rovině ústavně relevantní argumentace. V převážné části jejího odůvodnění pokračuje pouze ve skutkové polemice s obvodním soudem a městským soudem. Nedokázal-li stěžovatel kvalifikovaně zpochybnit rozhodnutí Nejvyššího soudu (ústavně relevantní reakcí na jeho argumentaci), je namístě ústavní stížnost v této části odmítnout, neboť nelze dovodit, že by Nejvyšší soud porušil stěžovatelova ústavní práva.
10. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), nebo nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto, protože nebylo pro vady věcně "projednatelné", nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor na to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".
11. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě pak je ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudům nižších stupňů - nepřípustná (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a souhrnně stanovisko pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejm. II. výrok a body 59 a násl.).
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu