ECLI:CZ:US:2022:4.US.492.22.1
sp. zn. IV. ÚS 492/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jitky Víchové, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 21 Co 246/2021-104, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Luďka Ferbase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") I. výrokem usnesení ze dne 9. 8. 2021 č. j. 9 C 220/2021-85 zastavil řízení o stěžovatelčině žalobě z rušené držby proti vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelka vzala žalobu zpět s odůvodněním, že se vedlejší účastník po podání žaloby zdržel namítaného jednání na hranici pozemků obou účastníků řízení. Druhým výrokem téhož usnesení okresní soud vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit stěžovatelce na nákladech řízení 5 356 Kč.
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením změnil II. výrok usnesení okresního soudu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Krajský soud se neztotožnil s okresním soudem v řešení otázky, kdo zavinil zastavení řízení. Krajský soud vyložil, že pro zavinění zastavení řízení vedlejším účastníkem (žalovaným) by musela být žaloba podána důvodně a zároveň by musela být vzata zpět pro jeho chování. Má-li být splněna podmínka ,,dobrovolného plnění" vedlejším účastníkem, pak je-li žádáno zdržet se určitého jednání, nelze přijmout závěr, že se povinný subjekt určitého jednání zdržel, když ani předtím takto (nepřípustně) nekonal. Dále krajský soud konstatoval, že v tomto druhu řízení jsou soudy při dokazování omezeny a musejí vycházet zpravidla pouze z obsahu spisu. Nicméně musejí nabýt přesvědčení, že žalovaný se s přiměřenou mírou jistoty rušivého jednání podle zákona dopustil nebo že je tu hrozba opakování takového rušivého jednání. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník rušivé jednání popřel, a dospěl k závěru, že ze stěžovatelkou předložených důkazů - fotodokumentace a videonahrávky takové skutečnosti zjistit nelze. Lze z nich sice usoudit na situaci na místě samém, nelze však rozpoznat, zda byly dotčeny pozemky v držbě stěžovatelky a zda se jednání vedlejšího účastníka neomezilo pouze na pozemky sousední. Ani z videonahrávky nebylo možno rozeznat, zda se zemní stroj pohybuje na pozemcích stěžovatelky, nebo vedlejšího účastníka. K těmto závěrům nebylo podle krajského soudu možno dospět ani na základě přiložené korespondence. Proto krajský soud nemohl přiměřeně spolehlivě uzavřít, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování vedlejšího účastníka, tedy proto, že svého rušivého jednání dobrovolně po podání žaloby zanechal.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka především namítá, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s obsahem spisu a je překvapivé. Ze stěžovatelkou předložených fotografií, zachycujících naznačenou hranici, kam chtěl vedlejší účastník plot posunout, ale i z fotografií zahájených prací a videí, ze kterých bylo zřejmé, že vedlejší účastník provádí terénní práce vedle původního plotu, tedy již na pozemku v užívání stěžovatelky, mělo být patrné, že technika hloubí díry pro nové sloupky vedle sloupů původního plotu, tedy již na pozemku stěžovatelky. Závěr krajského soudu je pro stěžovatelku nepochopitelný; z předložených důkazů je podle ní zřejmý zásah do jejího pozemku v rozsahu cca 2 metry od nového plotu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. Ústavní soud postupuje při přezkumu otázek týkajících se nákladů řízení obecně zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla až tehdy, je-li výklad nebo použití ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení těmito soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239) a ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111). Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody.
8. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z https://nalus.usoud.cz)].
9. Stěžovatelka napadá toliko hodnocení důkazů krajským soudem. Při ústavněprávním přezkumu věci týkající se náhrady nákladů řízení, nadto v bagatelní výši, by Ústavní soud ke zrušení napadeného rozhodnutí mohl přistoupit toliko v případě, že by skutková zjištění byla ve vskutku extrémním rozporu s provedenými důkazy, případně by navazující právní závěry byly zjevně svévolné nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však Ústavní soud neshledal. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je srozumitelné, podrobné a jsou v něm z hlediska ústavněprávních požadavků dostatečně a logicky vylíčeny úvahy, jimiž se krajský soud řídil. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené není povolán k přehodnocování skutkových zjištění krajského soudu. Vzhledem k povaze řízení a zdrženlivému ústavněprávnímu přezkumu (viz výše) je zřejmé, že stěžovatelčina základní práva porušena být nemohla. Ústavní soud ve zbytku pro stručnost odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadeného usnesení.
10. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručoval úspěch v řízení nebo dokonce právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu