ECLI:CZ:US:2022:4.US.513.22.1
sp. zn. IV. ÚS 513/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Máchy, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 30 Cdo 3894/2020-229 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2020 č. j. 53 Co 286/2018-209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a jeho práva podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 22. 5. 2018 č. j. 26 C 3/2017-115 o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici a druhé žalované (fyzické osobě) na zaplacení částky 150 000 Kč. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu proti druhé žalované zpět. Uvedená částka měla představovat náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení před obvodním soudem. Po provedení důkazů dospěl soud k závěru, že posuzované řízení si vyžádalo širší dokazování, bylo rozhodováno na více stupních soudní soustavy a opakovaně muselo být rozhodováno o námitce podjatosti. Žaloba byla navíc doplňována. Všechny soudy v daném řízení postupovaly bez průtahů a úkony činily v přiměřených lhůtách. V posuzovaném řízení však pochybil první soudce, který bezodkladně neučinil úkony ke svému vyloučení, ač jeho podjatost byla zřejmá (rozhodoval v řízení, v němž podle žaloby vznikla stěžovateli nemajetková újma). K dalšímu zdržení došlo v důsledku zásahu Nejvyššího soudu. Dané řízení trvalo tři roky a sedm měsíců, což podle obvodního soudu nebyla přiměřená doba. Jako přiměřené zadostiučinění soud stanovil částku 32 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu v částce 32 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Ve zbytku rozsudek potvrdil. Především dospěl k závěru, že řízení trvalo tři roky a padesát dnů, což je podle městského soudu doba přiměřená vzhledem k procesní složitosti řízení. Pochybení soudů sice řízení částečně prodloužila, nikoliv však nad přijatelnou míru. Vzhledem ke konkrétním okolnostem daného řízení nelze proto jeho délku považovat za nepřiměřenou.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Žádná z předložených otázek nezakládá přípustnost dovolání, neboť se městský soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu nebo na jejím vyřešení rozhodnutí městského soudu nezáviselo.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že zjištěná délka původního řízení v rozsahu tří let a osmi měsíců (při rozhodování na jedné instanci) je prima facie nepřiměřená. Napadená rozhodnutí jsou tak v rozporu se závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Ve věci Golha proti České republice (stížnost č. 7051/16) odškodnil Evropský soud pro lidská práva stěžovatele za porušení práv, spočívající v tři a půl roku trvajícím kompenzačním řízení, částkou 2 100 eur. Skutečnost, že ve stěžovatelově věci rozhodovala rovněž třetí instance, mu nelze přičítat k tíži, neboť se tak stalo z důvodu nerespektování ustálené judikatury dovolacího soudu nižšími soudy, a nikoli z důvodů na straně stěžovatele.
6. V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. 2. 2022, stěžovatel upozornil na rozsudek městského soudu ze dne 3. 11. 2021 č. j. 11 Co 259/2021-57, který vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, a za podobných podmínek žalobci v tehdejší věci finanční zadostiučinění přiznal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Argumentace stěžovatele je založena pouze na poukazech na jiná soudní rozhodnutí, v nichž podle něj soudy dospěly k jinému (ústavně konformnímu) závěru o přiměřené době řízení. Uvedené judikáty však vždy hovoří toliko o východiscích pro rozhodování o odškodnění za průtahy v řízení. Stěžovatel tedy nereflektuje nejen konkrétní důvody, které obecné soudy uvedly v napadených rozhodnutích, ale rovněž podstatné skutkové a právní okolnosti, kterými se jím odkazovaná rozhodnutí mezi sebou odlišují (včetně jeho věci). Přitom konkrétní okolnosti případu (předmět řízení, úkony účastníků, bezproblémové navazování úkonů soudu) jsou pro posouzení přiměřené doby klíčové. Přiměřenou délku řízení je třeba dovozovat především z konkrétních skutkových okolností daného případu, nikoli pouze s oporou statistických dat.
9. Okolnost, že ve věci stěžovatele rozhodovalo více instancí, nebylo v dané věci přičteno k tíži stěžovatele, zároveň to však nemohlo být bez dalšího důvodem pro závěr o nepřiměřenosti doby trvání řízení.
10. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že napadená rozhodnutí obsahují logická a přesvědčivá odůvodnění, neporušující žádný ústavní princip ani ústavně zaručená práva stěžovatele jako účastníka řízení před obecnými soudy.
11. Poukazuje-li stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti na rozsudek městského soudu ze dne 3. 11. 2021 č. j. 11 Co 259/2021-57, pak není zřejmé, jaký ústavněprávní dopad nebo jiný účinek má mít toto (později vydané rozhodnutí) na jeho věc, neboť i zde platí závěry o přiléhavosti argumentace ke konkrétním okolnostem věci, jak na to bylo poukázáno sub 8.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu