ECLI:CZ:US:2022:4.US.517.22.1
sp. zn. IV. ÚS 517/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Babušíka, zastoupeného Mgr. Lukášem Matasem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 33 Cdo 2743/2021-571 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. června 2021 č. j. 18 Co 52/2021-552, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Jana Babušíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud"), jímž okresní soud určil, že vedlejší účastník je vlastníkem dvou konkrétně specifikovaných pozemků zapsaných na listu vlastnictví pro katastrální území H. (dále jen "předmětné nemovitosti"). Krajský soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, podle kterých vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelem, svým synem, darovací smlouvu dne 14. 2. 2005, na základě níž došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stěžovatele. Ke zhoršení vzájemných vztahů došlo ke konci roku 2013, kdy stěžovatel začal být vůči vedlejšímu účastníkovi agresivní, přičemž byl agresivní a vulgární i na svou matku, která však žádné konflikty nevyvolávala a agresi vůči ní stěžovatel směřoval zejména kvůli tomu, že dobře vycházela s jeho bývalou přítelkyní, která jí a vedlejšímu účastníkovi umožňovala pravidelný styk s vnoučaty. Dopisem ze dne 17. 3. 2015 vyzval vedlejší účastník stěžovatele k navrácení daru. V žalobě ze dne 27. 7. 2015 vedlejší účastník uvedl důvody vrácení daru, přičemž krajský soud shledal obsah žaloby co do naplnění zákonných požadavků pro specifikaci důvodů pro navrácení daru dostatečným.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel nepředložil otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že ve věci bylo opakovaně prováděno dokazování, ačkoliv vedlejší účastník ve výzvě k vrácení daru ani v podané žalobě netvrdil konkrétní skutečnosti, čímž byl stěžovatel od počátku znevýhodněn oproti vedlejšímu účastníkovi. Soudy zacházely s vedlejším účastníkem nadstandardně, když např. nekriticky přejímaly výpovědi svědků v jeho prospěch, které se však ani nevztahovaly ke kritickému období. Stěžovatel je toho názoru, že výzva k vrácení daru ani žaloba nenaplňují zákonné požadavky, neboť trpí nedostatkem tvrzení, který nelze zhojit svědeckými výpověďmi. Výzva k vrácení daru ani žaloba neobsahovaly, čím konkrétně měl stěžovatel porušit hrubým a zásadním způsobem dobré mravy. Je tedy lhostejné, že vedlejší účastník později konkrétní důvody specifikoval, ty měly být uvedeny jak ve výzvě k navrácení daru, tak posléze v žalobě, která měla být pro uvedený nedostatek zamítnuta.
5. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud ve svém v pořadí prvním rozsudku uvedl, že chování stěžovatele nebylo v žalobě podané vedlejším účastníkem dostatečně specifikováno, kdežto v nyní napadeném rozsudku uvádí pravý opak. Stěžovatel se tudíž domnívá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný.
6. Stěžovatel též rozporuje obsah výpovědí svědků, a to jednak výpovědi své matky, která kupříkladu uváděla, že se kvůli chování stěžovatele léčí s psychickými problémy, čemuž stěžovatel odporuje a uvádí, že jeho matka se s psychickými problémy léčila již dávno v minulosti, kdy musela být i hospitalizována. Dále taktéž uvedla, že stěžovatel po dokončení školy nedisponoval finančními prostředky, ačkoliv vedlejší účastník uváděl, že stěžovatel dostával od rodičů peníze, a ještě si vydělával prací, a tudíž měl finančních prostředků dost. Svědkyně údajně líčila nepravdivě i další okolnosti, jež stěžovatel konkretizuje. Stěžovatel rozporuje i výpověď svědkyně Denkové, která uvedla, že stěžovatel srazil při konkrétní příležitosti vedlejšího účastníka dvakrát k zemi, což však nebylo následně prokázáno v přestupkovém ani jiném řízení. Nadto se měl tento incident odehrát až po podání žaloby, přesto byl však v rozsudku okresního soudu zmíněn. Stěžovatel naopak vyzdvihuje výpověď svědkyně Všetičkové, jeho sestry, která uvedla, že se stěžovatel k rodičům vulgárně nechoval.
7. Stěžovatel dále konstatuje, že od vedlejšího účastníka musel snášet denně naschvály, slovní napadání, psychické vydírání a v neposlední řadě též pravidelné znemožňování příjezdu k předmětným nemovitostem. Stěžovatel uzavírá, že je to právě chování vedlejšího účastníka, které vedlo k vyhrocení vzájemných vztahů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Úkolem Ústavního soudu není celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů na základě individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Stěžovatel především namítá, že výzva vedlejšího účastníka k navrácení daru a následně jeho žaloba k okresnímu soudu nenaplňovaly zákonné požadavky stanovené zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť v nich nebylo dostatečně specifikováno závadové chování stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi. Ústavní soud k této námitce podotýká, že jsou to právě obecné soudy, jejichž úkolem je použití zákonných norem hmotného práva na konkrétní případ a Ústavní soud je zásadně nepřezkoumává, vyjma případů, v nichž je zasahováno do základních práv a svobod účastníků řízení.
11. V posuzované věci stěžovatel namítá porušení svého práva na soudní ochranu, jehož součástí je právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Na základě odůvodnění napadených rozhodnutí lze vyloučit zejména libovůli v soudním rozhodování, neboť soudy zcela logicky a srozumitelně odůvodnily, v čem spatřují naplnění zákonných požadavků nutných k tomu, aby bylo obnoveno vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětným nemovitostem. Těmito podmínkami jsou hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny, k čemuž dle skutkových zjištění nepochybně došlo, neboť stěžovatel své rodiče, bezdůvodně zejména svou matku, hrubě urážel, znemožňoval jim kontakt s vnoučaty, a nekonal ani nutné činnosti technické a právní povahy na předmětných nemovitostech; druhou podmínkou je potom jednostranný adresovaný právní úkon směřující k vrácení daru. Soudy dospěly k závěru, že námitky stěžovatele o nedostatečné specifikaci výzvy k navrácení daru a následné žaloby nejsou důvodné, neboť oba tyto právní úkony umožňovaly zřetelně seznat, co vedlo vedlejšího účastníka k tomu, aby požadoval vrácení daru.
12. Uvedené zákonné požadavky byly následně shrnuty a ještě podrobněji vyloženy v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel však výslovně proti němu nijak neargumentuje a ani Ústavní soud je neshledává ústavně nesouladným. Lze uzavřít, že veškeré námitky stěžovatele byly vypořádány, a to opakovaně, na všech stupních soustavy soudů. Ústavní soud za této situace nespatřuje v napadených rozhodnutích porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Stěžovatel dále rozporuje obsah svědeckých výpovědí, k čemuž Ústavní soud uvádí, že tato namítaná pochybení není povolán přezkoumávat, neboť vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané zákonem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soudu důvod - až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými - toto hodnocení posuzovat. Úkolem Ústavního soudu není rekapitulovat závěry obecných soudů ke skutkovým otázkám či k otázkám hodnocení důkazů. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, jak vyplývá z výše uvedeného. Ústavní soud tudíž neshledal ani v tomto případě zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu