ECLI:CZ:US:2022:4.US.524.22.1
sp. zn. IV. ÚS 524/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem, sídlem Bořice 65, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2021 č. j. 4 Tdo 1148/2021-451, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. května 2021 č. j. 14 To 108/2021-391 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 21. ledna 2021 č. j. 2 T 92/2020-339, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu pytláctví podle §304 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně uvedeno, tak, že z území Mysliveckého spolku Rokytno, jehož byl členem, neoprávněně ulovil srnce, který se nacházel v honebním území jiného mysliveckého spolku, v němž stěžovatel nebyl oprávněn k výkonu mysliveckého práva. Poté srnce odtáhl na území svého mysliveckého spolku a ponechal si jej, čímž způsobil cizímu mysliveckému spolku škodu ve výši 24 160 Kč. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu 25 000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 24 160 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě svědeckých výpovědí. Jeden ze svědků stěžovatelovu střelbu pozoroval dalekohledem z posedu. Přitom uvedl, že srnec padl na místě střely a nikam neodskočil, jak namítal stěžovatel. Další ze svědků dorazil na místo krátce poté a popsal stěžovatelův špatný psychický stav a nepřímé doznání. Dalšími svědky byli na místo přivolaní policisté, kteří samostatně vypověděli, že stěžovatel se doznal k vědomému střelení srnce v cizí honitbě. Zároveň projevil vůli za srnce zaplatit. Stěžovatelova obhajoba, že srnce střelil ve "vlastní" honitbě a ten následně přeběhl do jiné honitby, zůstala důkazně nepodložena.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu. Zároveň odmítl možnost odklonu v daném trestním řízení vzhledem k přístupu stěžovatele. Ten sice ve veřejném zasedání vyjádřil přání se k činu doznat, bude-li trestní řízení odkloněno, avšak jinak své zavinění popírá. Rovněž neuhradil způsobenou škodu. Krajský soud se od okresního soudu odchýlil pouze v tom, že výpovědi policistů nehodnotil jako "doznání" stěžovatele, neboť nebylo učiněno procesně použitelným způsobem. Ve zbytku však výpovědi policistů jsou použitelným důkazem. V dané věci nevyplynuly žádné skutkové okolnosti, které by zpochybnily výpověď svědka, který odstřel srnce pozoroval z posedu. Bez ohledu na vzdálenost posedu od místa činu jsou hranice mezi honitbami snadno viditelné (tvořené příkopem a křovím) a svědek se tedy mohl jen těžko splést. Vstřel je na pravé straně hrudi zvířete, z čehož je nutné rovněž dovodit, že se nemohlo pohybovat směrem do území honitby stěžovatelova mysliveckého spolku, ale naopak od něj.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Námitky stěžovatele nebylo možné podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť jejich prostřednictvím pouze polemizoval s hodnocením důkazů. Mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů není žádný rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že závěry soudů v dané věci jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně jsou v rozporu se zákonitostmi balistiky, optiky a akustiky. Soudy tak nesprávně popsaly místo vstřelu (do těla srnce), a tím i jeho pozici vůči střelci a pohyb v prostoru, kde právo myslivosti vykonával spolek stěžovatele. Tím je vyvrácena výpověď svědka H., který jej měl pozorovat. Závěr soudů o tom, že srnec byl střelen zprava, nemůže z hlediska zákonů balistiky obstát. Dále soudy bez důkazů uvěřily tvrzení uvedeného svědka o vzdálenosti, na níž střelbu pozoroval, ačkoliv to odporuje objektivním měřením (při vyšetřovacím pokusu, jehož závěry soudy ignorovaly). Z nich navíc vyplynulo, že svědek nemohl incident vidět (na vzdálenost 620 metrů), protože jím použitý dalekohled je optimálně použitelný na vzdálenost 300 až 500 metrů. To potvrzují i odborná vyjádření a znalecký posudek předložené obhajobou. Svědek tak objektivně nemohl vidět, kde srnec (nebo stěžovatel) stál. Účastníky vyšetřovacího pokusu pak soudy odmítly vyslechnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, aniž by reflektoval, jak se soudy s jeho námitkami vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Stěžovatel nadále předkládá vlastní hodnocení důkazů nebo předestírá další tvrzení vztahující se k důkazům, které soudy neprováděly, aniž zohledňuje souhrn usvědčujících důkazů, které buď úplně přehlíží, anebo jejich dílčí aspekty vytrhává z kontextu. Soudy provedly v dané věci nadstandardně rozsáhlé dokazování, jehož obsah zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Přitom ani nepřehlédly, ani nedeformovaly obsah žádného z provedených důkazů.
10. K tomu lze ještě doplnit, že stěžovatelovu obhajobu (byť v čase se měnící) nepodporuje žádný z provedených důkazů. Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nadto je možné pouze doplnit, že závěry soudů neodporují zákonům vědeckých oborů zmíněných stěžovatelem, nýbrž pouze jejich výkladu (bez ohledu na konkrétní zjištěné skutkové okolnosti, resp. při jejich dezinterpretaci) obhajobou.
11. Stěžovatel byl řádně usvědčen souborem přímých i nepřímých důkazů, zejména svědeckých výpovědí (nezávisle na sobě potvrzujících stěžovatelův motiv i doznání na místě činu, které byl stěžovatel navíc ochoten zopakovat i ve veřejném zasedání u krajského soudu). Soudy přitom správně hodnotily nejen obsah daných svědeckých výpovědí, ale i jejich logickou návaznost na ostatní skutkové okolnosti. Takový důkazní stav nelze zpochybnit z kontextu vytrženými domněnkami, zdánlivě následně potvrzenými obecnými vědeckými zákonitostmi.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu