ECLI:CZ:US:2022:4.US.529.22.1
sp. zn. IV. ÚS 529/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti SOLITER, a. s., sídlem Nádražní 148/10, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 285/19, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 3882/2020-508, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2020 č. j. 68 Co 41/2020-477 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. května 2019 č. j. 18 C 5/2011-415, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 52 691 308 Kč jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci"). Škoda měla stěžovatelce vzniknout nezákonnými platebními výměry Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále jen "správce daně"), který jí vyměřil daň z přidané hodnoty, aniž uznal daň na vstupu. Škoda byla představována jednak ušlým ziskem ve výši 37 875 593,59 Kč v důsledku nemožnosti využít zadržené finanční prostředky k podnikání (z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů) a ve výši 10 703 756,80 Kč (z důvodu nevrácených přeplatků), jednak skutečnou škodou představovanou rozdílem mezi úroky zaplacenými stěžovatelkou za kontokorentní úvěry a úroky uhrazenými správcem daně, a to ve výši 3 724 510,17 Kč (z důvodu nevyplacených nadměrných odpočtů) a ve výši 387 447,42 Kč (z důvodu nevrácených přeplatků).
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 18 C 5/2011-58 bylo řízení zčásti zastaveno co do částky 14 715 214 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby pro uznání a úhradu pohledávky vedlejší účastnicí po zahájení řízení, a to částky 10 990 704 Kč na ušlém zisku a 3 724 510 Kč na úrocích vynaložených stěžovatelkou na náhradní financování. V době vynesení ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu tak bylo předmětem řízení toliko zaplacení částky 33 834 376 Kč s příslušenstvím, mající představovat ušlý zisk stěžovatelky.
4. Obvodní soud v pořadí již třetím rozhodnutím ve věci samé zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 33 834 376 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou. Zdůraznil, že mezi účastníky řízení nebyla sporná existence nezákonných rozhodnutí. Sporné však bylo, zda vznik nároku na tzv. skutečnou škodu v daném případě vylučuje vznik nároku na ušlý zisk, a jaká je případná výše zisku, který měl v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími stěžovatelce ujít. Obvodní soud dospěl k závěru, že byly-li chybějící finanční prostředky nahrazeny jiným způsobem financování, nemohl stěžovatelce ujít zisk v souvislosti s nemožností použít zadržené finanční prostředky správcem daně, když jejich absence byla vykompenzována. V rozsahu, v jakém došlo ke kompenzaci chybějících finančních prostředků, mohly žalobkyni vzniknout pouze náklady na toto dodatečné financování. Podotkl, že stěžovatelkou předložený znalecký posudek má sloužit k posouzení odborné otázky, kterou si soud nemůže zodpovědět sám. Odbornou otázkou však není, zda měla stěžovatelka zajištěno dodatečné financování či nikoliv, neboť tento skutkový závěr vyplývá z dokazování provedeného soudem. Jelikož si stěžovatelka zajistila dodatečné financování, nemohla jí vzniknout škoda v podobě ušlého zisku, ale pouze úroky z dodatečně zajištěného financování, které však byly stěžovatelce v uplatněné výši již uhrazeny. Výjimku představovaly pouze finanční prostředky z nevrácených přeplatků v roce 2005 a 2006, u nichž podle provedeného dokazování nebyla stěžovatelka schopna další (jiný) zdroj financování zajistit. Podle obvodního soudu nemůže jít k tíži stěžovatelky, že se v takto napjaté situaci choval její statutární orgán obezřetně a nepřijímal již další závazky, když měl pochybnosti o schopnosti takové závazky splácet, a stejně tak, že na kontokorentním účtu ponechal nezbytnou rezervu. V této části neoprávněně zadržovaných přeplatků, které stěžovatelka nedokázala vykompenzovat náhradním financováním, jí proto ušel zisk. Protože však stěžovatelka k těmto nevyplaceným přeplatkům požadovala zaplacení ušlého zisku ve výši 10 703 756,80 Kč a vedlejší účastnicí jí bylo na ušlém zisku po zahájení řízení zaplaceno 10 990 704 Kč, obvodní soud se výší ušlého zisku dále nezabýval, neboť celá výše náhrady požadovaná stěžovatelkou jí byla uhrazena. Obvodní soud proto obiter dictum označil za oprávněné toliko nároky stěžovatelky, které jí byly po zahájení řízení uhrazeny a v době vyhlášení napadeného rozhodnutí již nebyly předmětem řízení, pročež žalobu zamítl.
5. Městský soud na základě odvolání stěžovatelky pouze drobně korigoval nákladový výrok rozsudku obvodního soudu, ve zbytku jeho rozhodnutí potvrdil podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako věcně správné. Zdůraznil, že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro svá rozhodnutí postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil správně i po stránce právní s odkazem na přiléhavá ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci.
6. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením odmítl. Zčásti bylo její dovolání pro nedostatek náležitostí obsahově vadné, když z "podaného dovolání, které je nadto značně nepřehledné, kromě samotného nesouhlasu se skutkovými závěry soudů, zejména co do nepřevzetí závěrů znaleckých posudků, nevyplývá, od řešení jaké otázky procesního práva se v souvislosti s aplikací uvedených zákonných ustanovení měl odvolací soud odchýlit a v čem by měla spočívat nesprávnost jeho právního posouzení" (str. 3 usnesení). Ve zbytku shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako bezvadné, avšak podle něj nebylo přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť při řešení stěžovatelkou vymezené právní otázky ohledně vztahu skutečné škody a ušlého zisku se městský soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. Podotkl, že se městský soud "od předchozího kasačního rozhodnutí nemohl odchýlit ani tím, že nezjistil existenci skutečné škody, která byla původně současně uplatněna, neboť ve smyslu závazného právního názoru odvolacího soudu pro závěr o možnosti vzniku ušlého zisku v příčinné souvislosti se zadrženými nadměrnými odpočty bylo toliko podstatné, zda se ... podařilo zajistit náhradní financování pro účely svého dalšího podnikání. Což v případě nevyplacených nadměrných odpočtů dospěly soudy k závěru, že ano. Za situace, kdy nárok na náhradu skutečné škody z tohoto důvodu již nebyl předmětem řízení, logicky nebylo důvodu se blíže zabývat jeho výší, stejně jako nebylo důvodu se zabývat skutečnou výší ušlého zisku z důvodu nevrácených přeplatků, pakliže tvrzený ušlý zisk z tohoto důvodu byl nižší než již žalovanou vyplacená částka" (str. 4 usnesení). Nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že ani on sám neshledává důvod se od svých právních názorů k této otázce, formulovaných již v rozsudku ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. 30 Cdo 6019/2017, jakkoliv odchýlit.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá porušení svých shora uvedených základních práv a svobod (viz bod 1). Uvádí, že správní rozhodnutí vydaná správcem daně byla nezákonná a v jejich důsledku jí vznikla skutečná škoda i ušlý zisk v žalované výši, což prokazuje znaleckým posudkem. Podle stěžovatelky došlo k nesprávnému uplatnění "konstrukce alternativní škody". Nesprávnost právních závěrů soudů byla předurčena již "extrémně nesprávným posouzením skutkového stavu", když soudy nevycházely ze závěrů znaleckého posudku. Hodnocení důkazů, zejména pak závěrů stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku, je podle ní v "excesivním rozporu" s §132 o. s. ř. Rozhodnutí jsou v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť soudy její "žalobě nevyhověly" ani přes "opakované doložené námitky". Konečně stěžovatelka shledává napadená rozhodnutí za neústavní pro nedostatek odůvodnění a jejich rozpor s §157 odst. 2 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, totiž není garance úspěchu v řízení, ale požadavek, aby bylo řízení jako celek vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny. Úkolem Ústavního soudu proto nemůže být celkový přezkum rozhodovací činnosti soudů [viz nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)]. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím soudů na základě individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
10. Ústavní stížnost představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona nebo hodnocení skutkového stavu, nikoliv argumentaci v rovině ústavního práva. Většina námitek stěžovatelky se týká pouze prosazení vlastního náhledu na věc, když podstatou její ústavní stížnosti je dovolání se závěrů jí předloženého znaleckého posudku. Tím se pokouší stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší (viz předchozí bod).
11. Soudy vycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, v řízení bylo obvodním soudem ostatně doplněno dokazování a ten se rovněž vypořádal se znaleckým posudkem předloženým stěžovatelkou. Správně uvedl, že odbornou otázkou řešenou znaleckým posudkem není, zda měla stěžovatelka zajištěno dodatečné financování či nikoliv, když tento skutkový závěr vyplývá z provedeného dokazování (viz bod 59 odůvodnění jeho rozhodnutí). Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), podle níž soudy postupovaly i ve věci stěžovatelky. Pokud soudy zčásti odmítly závěry stěžovatelkou předloženého znaleckého posudku, tento svůj postup zdůvodnily a ozřejmily, že se stěžovatelce podařilo (s výjimkou uvedenou shora v bodu 4) zajistit náhradní financování, pročež jí v konečném důsledku nemohl vzniknout ušlý zisk, jde o postup plně v mezích §132 o. s. ř. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že respektují-li soudy kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [viz již nález ze dne 17. 6. 1999 sp. zn. I. ÚS 478/97 (N 94/14 SbNU 275)]. Dovolává-li se stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem opakovaně závěrů znaleckého posudku, je třeba rovněž uvést, že Ústavní soud může vést dokazování jen ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení základních práv a svobod, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni běžného zákona, vedoucího k rozhodnutí v samotném meritu věci (k tomu srov. HOLLÄNDER, P. In FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 278 až 279).
12. V návaznosti na shora uvedené je třeba podotknout, že Ústavní soud definoval rovněž podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li ústavně konformní výklad, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je-li
v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
13. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl. Soudy nezpochybnily existenci nezákonných rozhodnutí správce daně, ani to, že stěžovatelce vznikla jistá škoda. Ta však byla v době vyhlášení ústavní stížností napadeného rozsudku obvodního soudu již uhrazena vedlejší účastnicí (viz bod 3 výše). Stěžovatelce nebyl přiznán toliko nárok na zaplacení dalších 33 834 376 Kč s příslušenstvím, majících představovat (další) část ušlého zisku. Závěr soudů, že stěžovatelce ve vztahu k těm zadržovaným finančním prostředkům, které dokázala vykompenzovat prostřednictvím kontokorentního úvěru, nemohl pojmově vzniknout ušlý zisk, ale toliko tzv. skutečná škoda (damnum emergens), jež byla vedlejší účastnicí již nahrazena, je náležitě odůvodněný a logický.
14. K usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toto rozhodnutí rysy neústavnosti (viz např. usnesení ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20). Stěžovatelka ostatně nezpochybňuje ani závěr Nejvyššího soudu, že část jejího dovolání byla pro nedostatek jeho obsahových náležitostí vadná, když k hodnocení znaleckého posudku nevymezila žádnou otázku procesního práva (bod 6). Ve zbytku sice její dovolání splňovalo všechny zákonné náležitosti (proto také Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu jako nepřípustnou pro nevyčerpání dovolání), Nejvyšší soud je však neshledal přípustným ve smyslu §237 o. s. ř., neboť městský soud se při řešení stěžovatelkou vymezené otázky hmotného práva neodchýlil od jeho ustálené judikatury, jak tím argumentovala stěžovatelka.
15. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí jsou náležitě odůvodněna, je z nich patrné, z jakých skutečností soudy vycházely, jaká ustanovení právních předpisů použily a jaké právní závěry z nich dovodily. Úvahy, kterými se soudy řídily při svém rozhodování, neshledává Ústavní soud nikterak vybočujícími, resp. neústavními.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu