ECLI:CZ:US:2022:4.US.554.22.1
sp. zn. IV. ÚS 554/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Vlčkové, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498/17, Most, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2021 č. j. 21 Co 301/2021-55, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Bc. Aleny Šlepecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Benešově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 21. 10. 2021 č. j. 4 C 323/2021-38 zastavil řízení (výrok I), a to pro zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí. Současně okresní soud vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 27 571 Kč (výrok II).
3. K odvolání vedlejší účastnice proti II. výroku usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením změnil II. výrok usnesení okresního soudu podle §150 občanského soudního řádu tak, že se stěžovatelce nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastnice (jako žalobkyně) nemohla nic vědět o situaci mezi stěžovatelkou (žalovanou) a jejím partnerem, kterému vedlejší účastnice zaplatila značnou částku. Ačkoli vedlejší účastnice komunikovala se stěžovatelkou, tak to měl být podle vyjádření k žalobě stěžovatelčin partner, se kterým měla stěžovatelka vedlejší účastnici zprostředkovat kontakt a jemuž byla záloha vedlejší účastnice na stavební práce ve výši 147 000 Kč určena. Jelikož vedlejší účastnice až na základě této informace z insolvenčního spisu zjistila, že stěžovatelčin partner dluží celkově přibližně 6,5 milionů Kč, vzala žalobu (údajně na doporučení soudu) zpět. Krajský soud dospěl k závěru, že vzhledem k majetkovým a rodinným poměrům vedlejší účastnice, která přišla o značnou sumu, mimo jiné na základě komunikace se stěžovatelkou, by bylo nepřiměřeně tvrdé, měla-li by stěžovatelce nahradit náklady řízení před okresním soudem. Proto krajský soud uplatnil svou moderační pravomoc, neboť shledal přítomnost důvodů hodných zvláštního zřetele.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka především namítá, že krajský soud měl rozhodnout tak, že náklady řízení nese vedlejší účastnice, neboť zastavení řízení zavinila. Podle stěžovatelky nevěnovala vedlejší účastnice dostatečnou pozornost argumentaci obsažené v odpovědích na předžalobní výzvy, a žaloba tak vůbec nemusela být podána. Podle stěžovatelky šlo o formu nátlaku ze strany vedlejší účastnice, neboť již uplynula lhůta k přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení bývalého partnera stěžovatelky. K důvodům pro použití moderační pravomoci neměl krajský soud přihlížet; podle stěžovatelky nejsou přesvědčivé ani přezkoumatelné. Z obsahu spisu nelze podle stěžovatelky dovodit, že by vedlejší účastnice nebyla v dobré finanční situaci, neboť, jak tvrdí krajský soud, je rozvedenou starobní důchodkyní, která podporuje syna, jehož manželka je na mateřské dovolené; toto odůvodnění si dokonce vnitřně odporuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
7. K problematice náhrad nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
8. Stěžovatelka napadá toliko výklad zákona, který je zásadně úkolem obecných soudů. V posuzované věci nadto jde o výklad abstraktního zákonného ustanovení ("případy hodné zvláštního zřetele"), které krajský soud srozumitelně vyložil s ohledem na judikaturu vrcholných soudů, právně teoretická východiska i kritéria plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Jeho posouzení věci je podrobné, komplexní, přesvědčivé a založené na posouzení individuálních okolností, s nimiž se během řízení seznámil. Ústavní soud v napadeném usnesení neshledal ani libovůli při výkladu zákona ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Vzhledem ke zvláštnostem případu, zevrubnému posouzení věci krajským soudem a omezenému ústavněprávnímu přezkumu (viz výše) je zřejmé, že stěžovatelčina základní práva porušena být nemohla. Ústavní soud ve zbytku pro stručnost odkazuje na ústavně souladné odůvodnění napadeného usnesení.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by se stěžovatelce zaručovalo právo na rozhodnutí podle jejích představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Sama okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory krajského soudu nesouhlasí, nemůže důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu