ECLI:CZ:US:2022:4.US.567.22.1
sp. zn. IV. ÚS 567/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele E. M., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti postupu Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2022, za účasti Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a napadený postup
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá určení, že postup Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 48 T 4/2022 je v rozporu s čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, vyjádření účastníků řízení a ze spisu sp. zn. 70 Nt 4206/2022 vedeného u městského soudu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel je trestně stíhán ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 48 T 4/2022 pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno ze dne 17. 2. 2021. Usnesením městského soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 70 Nt 3528/2021 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) trestního řádu, přičemž vazba byla započata ode dne 16. 2. 2021 od 05:26 hodin. Obžaloba byla ke krajskému soudu podána dne 16. 2. 2022 v 12:50 hodin. Stěžovatel je ode dne zadržení, tj. dne 16. 2. 2021, nepřetržitě omezen na osobní svobodě. Nyní v této věci probíhá hlavní líčení před krajským soudem pod sp. zn. 48 T 4/2022. Stěžovatel opakovaně svými podáními žádá o propuštění z vazby.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá, že účastníci řízení jako orgány veřejné moci zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a do jeho práva zakotveného v čl. 5 odst. 1 Úmluvy tím, že nevydaly příkaz k jeho propuštění z vazby poté, co byla překročena maximální délka trvání vazby v přípravném řízení.
4. Stěžovatel uvádí, že v jeho případě neměla podle §72a odst. 1 trestního řádu doba trvání vazby v přípravném řízení přesáhnout jeden rok. Byl-li tedy stěžovatel zadržen dne 16. 2. 2021 v 05:26 hodin, skončila doba jednoho roku dne 16. 2. 2022 v 05:25 hodin. Obžaloba však byla ke krajskému soudu podána až dne 16. 2. 2022 ve 12:50 hodin, čímž došlo k překročení maximální doby trvání vazby v přípravném řízení o několik hodin.
5. Stěžovateli bylo krajským soudem sděleno, že lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení překročena nebyla, neboť se počítá podle §60 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel však s tímto názorem nesouhlasí, neboť doba trvání vazby v přípravném řízení není lhůtou, na niž by bylo možno §60 odst. 2 použít, nýbrž jde o dobu, tedy o čas jako právní skutečnost. "Doba" je pojmem zcela odlišným od pojmu "lhůta", a tudíž na něj nelze aplikovat §60 odst. 2 trestního řádu. Stanoví-li §72a trestního řádu, že doba trvání vazby v přípravném řízení nesmí přesáhnout dobu jednoho roku, není možno považovat za ústavně souladné, když vazba ve skutečnosti trvá 1 rok, 8 hodin a 35 minut. Na první pohled je zřejmé, že doba trvání vazby dobu jednoho roku přesáhla.
6. Stěžovatel správnost svých závěrů dokládá i textem komentářů k trestnímu zákonu a k trestnímu řádu z roku 2004, resp. 2002 (Šámal, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář, 6. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2004, s. 680. Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář, 4. doplněné a přepracované vydání. C. H. Beck: Praha, 2000, s. 416), z nichž vyplývá stejný závěr, kdy v případě počítání doby vazby je nutno tuto dobu počítat od okamžiku k okamžiku (a momento ad momentum). Stěžovatel nadto uvádí, že stejný závěr vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1310/2011 a ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 573/2016) a Ústavního soudu [nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)].
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
8. Městský soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky považuje za irelevantní, neboť vazební lhůty podle §72a trestního řádu se počítají podle měsíců či roků, nikoliv podle hodin, a to ve smyslu §60 odst. 2 trestního řádu.
9. Krajský soud uvedl, že přesný časový údaj, jak jej předestírá stěžovatel, není relevantní, neboť lhůtu je nutno posuzovat podle §72a odst. 1 písm. c) a odst. 2 trestního řádu, kdy lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který se svým jménem nebo číselným označením shoduje se dnem, kdy nastala událost rozhodující pro počátek běhu lhůty. Pokud jde o citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pasáže, které uvádí stěžovatel, jsou vytrženy z kontextu.
10. Krajské státní zastupitelství odkázalo na ustálenou praxi počítání lhůt v trestním řízení, kdy není pochyb, že i v případě použití §72a odst. 1 trestního řádu se uplatní pravidlo zakotvené v §60 trestního řádu.
11. Stěžovateli byla vyjádření účastníků řízení zaslána na vědomí a k případné k replice. Stěžovatel svého práva využil a konstatoval, že všichni účastníci uplatňují shodnou argumentaci, totiž že lhůty podle §72a trestního řádu se počítají podle měsíců či roků, nikoliv podle hodin, a tudíž je nutno použít §60 odst. 2 trestního řádu. S tímto závěrem se však stěžovatel neztotožňuje a zdůrazňuje, že doba není lhůtou, na kterou by bylo možno použít §60 odst. 2 trestního řádu. Stěžovatel doplňuje svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti odkazem na §60 odst. 3 trestního řádu, který je nutno vykládat v souvislosti s §60 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení §60 odst. 3 trestního řádu stanoví, že pokud poslední den lhůty připadá na den pracovního volna či pracovního klidu, je posledním dnem lhůty nejbližší pracovní den. Zde je zcela zřejmé, že na vazební věc se takové ustanovení nemůže vztahovat, neboť takto by doba vazby mohla být prodloužena až o několik dní. Stěžovatel spatřuje ve výkladu, který podali účastníci řízení, i porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť u každého obviněného by doba vazby vykazovala jinou délku. Stěžovatel se dále neztotožňuje s konstatováním krajského soudu, že v případě soudních rozhodnutí jde o pasáže vytržené z kontextu. Stěžovatel k tomu uvádí, že šlo o právní věty, jde tedy o nosnou argumentaci. Stěžovatel dále uvádí, že zákonodárce výslovně neupravil, jak má být počítána přípustná doba vazby, v případě interpretace je tak nutno postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními Listiny garantujícími rovnost před zákonem a respektujícími zásadu in dubio pro reo, tedy je nutno zvolit pro obviněného nejpříznivější variantu výkladu.
12. Nad rámec své argumentace stěžovatel uvádí, že nesouhlasí s argumentací uvedenou v usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 27. 4. 2022 č. j. 6 To 24/2022-5385 v jeho věci, v němž vrchní soud konstatuje, že "zákonné vymezení doby trvání vazby v přípravném řízení na dobu jednoho roku je zásadním stimulem daným zákonodárcem orgánům činným v přípravném řízení k tomu, aby nebyla jejich činnost zatížena žádnými průtahy." K tomu stěžovatel podotýká, že není pravidlem, že by současně se zahájením trestního stíhání byli obvinění "automaticky" bráni do vazby. Naopak se stává běžně, že stíhaná osoba se do vazby dostane až po několika měsících či letech trestního stíhání. A v takových případech by pak doba trvání vazby u stíhané osoby byla jiná než celková doba přípravného řízení.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byl uplatňován namítaný postup orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu použitých právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
15. Ústavní soud přezkoumal otázku, kterou vznáší stěžovatel, tedy zda je ústavně souladné použít na počítání doby strávené ve vazbě, resp. doby započitatelné do doby strávené ve vazbě, připadající na přípravné řízení, §60 odst. 2 trestního řádu, na základě jehož aplikace skončí doba vazby koncem dne, který se číselným označením shoduje se dnem, kdy byl stěžovatel omezen na osobní svobodě.
16. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předestřel několik argumentů, na základě nichž dovozuje, že délka vazby se počítá od okamžiku k okamžiku, tedy podle hodin, a to i přesto, že vazba trvá v řádu let. Nejsilnějším argumentem má být judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kde měla být řešena obdobná otázka. Této stěžovatelově argumentaci však přisvědčit nelze.
17. Předložená rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1310/2011 a ze dne 18. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 573/2016) řeší obdobnou právní otázku, a to počátek běhu doby výkonu trestu nespojeného s odnětím svobody, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě nelze použít pravidla uvedená v §60 trestního řádu o počítání lhůt, jelikož trvání trestu, resp. jeho konkrétní výměra, a ani stanovení počátku zkušební doby podmíněného odsouzení není lhůtou. Uvedená právní otázka je však odlišná od právní otázky předestřené v ústavní stížnosti, byť nelze stěžovateli upřít, že jde o otázku dotýkající se institutů doby a lhůty a pravidel pro jejich počítání. Uvedená usnesení předně řeší otázku počátku výkonu trestu nespojeného s odnětím svobody (konkrétně počátek výkonu trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel a počátek běhu zkušební doby podmíněného odsouzení), jehož výkon počíná běžet právní mocí a tedy i vykonatelností předmětného soudního rozhodnutí (což ale fakticky odpovídá i počátku běhu lhůty podle §60 odst. 1 trestního řádu, který se však nepoužije). Uvedená usnesení by tedy případně bylo možno uplatnit pro vyřešení otázky, kdy začíná běžet doba trvání vazby, přičemž by bylo možno uzavřít, že počíná běžet okamžikem omezení osobní svobody, tedy v souladu se závěry usnesení předestřenými stěžovatelem.
18. Stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 potom řeší právní otázku, zda-li v situaci, kdy je o vzetí obviněného do vazby rozhodnuto usnesením stížnostního soudu o stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí vazebního soudu, kterým se obviněný ponechává na svobodě, se tříměsíční lhůta k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě dle §72 odst. 1 trestního řádu má počítat ode dne nabytí právní moci usnesení stížnostního soudu o vzetí obviněného do vazby, anebo až ode dne faktického omezení osobní svobody obviněného na základě příkazu k dodání do výkonu vazby, a to v intencích §72a odst. 4 trestního řádu. Jde tedy o otázku týkající se vazby, avšak zjevně otázku zcela odlišnou od otázky nastolené stěžovatelem.
19. Stěžovatel dále opírá svou argumentaci o dvě komentářové publikace uvedené výše v bodě 6. Ani této argumentaci však nelze přisvědčit. Stěžovatel toliko zvýraznil pasáže v textu komentáře, aniž by citoval celý text komentovaného ustanovení zákona a aniž by dodal alespoň celý text komentáře k danému ustanoven. Při takovém postupu by totiž sám zjistil, že dané pasáže jsou vytrženy z kontextu.
20. Ustanovení §89 odst. 15 trestního zákona, ve znění účinném do 22. 10. 2004, stanoví: "Kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek." Stěžovatel z komentáře vyjmul následující pasáž: " Uvedené vykládací pravidlo se neužije ani na počítání vazby či trestů odnětí svobody, které jsou vždy počítány od momentu k momentu, i když jde o trest určený na měsíce a roky. Stejně je třeba počítat uplynutí poloviny, resp. dvou třetin doby trestu ve smyslu §61 odst. 1, §62 a §64 odst. 4." Dále stěžovatel odkazuje na komentáře k §71 odst. 10 trestního řádu ve znění účinném do 30. 4. 2004, který stanovil: "Lhůta trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k zatčení nebo zadržení obviněného, anebo nepředcházelo-li zatčení nebo zadržení, ode dne, kdy došlo na základě rozhodnutí o vazbě k omezení osobní svobody obviněného. Při vrácení věci státnímu zástupci k došetření pokračuje běh lhůty uvedené v odstavci 3 ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci." Stěžovatel cituje tuto pasáž komentáře: "V případě, že doba trvání vazby nebyla nepřetržitá, je třeba jednotlivé doby sčítat, přičemž u každé doby trvání vazby se lhůta počítá od okamžiku k okamžiku (a momento ad momentum - srov. §71 odst. 10 - a to přesto, že toto ustanovení hovoří o "dni", kdy byl spis doručen státnímu zástupci), až by dosáhla konkrétní lhůty celkového trvání vazby stanovené v §71 odst. 8 a 9)." Především z textu samotných ustanovení tehdy účinné právní úpravy je zjevné, že jde opět o způsob stanovení počátku běhu vazební lhůty, kdy je případně nutno konkrétní doby sčítat v případě, že doba omezení osobní svobody netrvala kontinuálně. Zcela zjevně má autor komentovaných ustanovení na mysli započtení všech dob, po něž byl obviněný omezen na osobní svobodě, do celkové doby trvání vazby. To však nic nemění na závěru, že má-li doba trvání vazby činit v přípravném řízení jeden rok, uplatní se pravidla podle §60 odst. 2 trestního řádu. Uvedený závěr ostatně vyplývá i z poslední verze komentáře (Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář, 7. vydání. C. H. Beck: Praha, 2013, s. 667-668), kde je v obecném úvodu k počítání lhůt podle §60 trestního řádu uvedeno, že "Lhůty stanovené podle hodin, o jejichž počítání trestní řád nemá zvláštní ustanovení, se počítají a momento ad momentum, tj. od okamžiku k okamžiku." Následně výslovně v komentáři k §60 odst. 2 trestního řádu, jež stanoví: "Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.", výslovně autor odkazuje na počítání lhůt tímto způsobem k §72a trestního řádu, jež stanoví nezbytně dlouhou dobu vazby v přípravném řízení, což je ustanovení, jež bylo použito na věc stěžovatele a jímž stěžovatel věcně argumentuje. Lze tedy jednoznačně uzavřít, že i komentářová literatura, kterou stěžovatel argumentuje a která shrnuje aplikační praxi k uvedeným ustanovením trestního řádu, je souladná s postupem, který ve věci stěžovatele zvolili účastníci řízení.
21. Ústavní soud uzavírá, že nelze "automaticky" aplikovat pravidla pro počítání lhůt podle §60 trestního řádu u doby, neboť plynutí doby, resp. její počátek i konec mohou vykazovat určitá specifika (srov. např. nemožnost aplikace §60 odst. 3 trestního řádu na skončení běhu doby). Avšak strávil-li stěžovatel ve vazbě v přípravném řízení maximální dobu 1 roku v souladu s §72a odst. 1 trestního řádu, pro konec běhu tohoto časového úseku se použije pravidlo, že tato doba skončí koncem dne, který se svým číselným označením shoduje se dnem, kdy doba počala běžet. V případě, kdy vazba trvá fakticky v řádu měsíců či let, nelze ani z praktického hlediska vycházet z počítání lhůt podle hodin a minut, jak uvádí stěžovatel. Jiný charakter má institut např. zadržení, kde je dán časový limit v řádu hodin, tudíž v tomto kontextu jsou důležité i minuty. Jakmile se však lhůta či doba přesune do řádu měsíců či let, lze určování konce těchto časových úseků podle pravidel obsažených v §60 odst. 2 trestního řádu považovat za ústavně konformní, neboť uplynutí těchto časových úseků nastává skutečně v řádu měsíců a let, a proto je přiměřené počítat konec uplynutí těchto časových úseků podle obecných pravidel pro počítání lhůt podle měsíců a let. Ostatně argumentuje-li stěžovatel zněním zákona, lze zmínit, že §72a odst. 2 trestního řádu explicitně stanoví, že "musí být nejpozději v poslední den této lhůty [myšleno uplynutím jedné třetiny doby vazby připadající na přípravné řízení] obviněný propuštěn z vazby." Z povahy specifického režimu vazby či výkonu trestu se nepoužijí na jejich výkon pravidla obsažená v §60 odst. 3 trestního řádu, neboť je nutno aplikovat pravidla o počítání lhůt s ohledem na ústavně chráněnou osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, a tudíž nelze dobu trvání vazby prodlužovat o jednotky dní.
22. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu