ECLI:CZ:US:2022:4.US.58.22.1
sp. zn. IV. ÚS 58/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vasyla Dzhygrynyuka, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 – Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2021 č. j. 10 Azs 253/2021-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021 č. j. 6 A 117/2019-85, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 27. června 2019 č. j. MV-75053-4/SO-2019a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. května 2019 č. j. OAM-29400-135/TP-2012, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních a správních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 3. 5. 2019 č. j. OAM-29400-135/TP-2012 byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 17. 12. 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť nebyl předložen doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, resp. protože z dokladů o zajištění prostředků na území České republiky vyplynulo, že průměrný měsíční příjem stěžovatele a s ním společně posuzovaných osob je 0 Kč (str. 4 rozhodnutí Ministerstva vnitra). Žalobce totiž nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, na jehož základě by mohl na území České republiky vykonávat výdělečnou činnost. Tím stěžovatel porušil povinnost uvedenou v §103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) ze dne 27. 6. 2019 č. j. MV-75053-4/SO-2019 bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra zamítnuto.
3. Proti rozhodnutí Komise podal stěžovatel správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), v níž namítal, že jeho žádost splňovala všechny zákonné náležitosti. Byl-li stěžovatel dne 12. 3. 2019 vyzván k jejímu doplnění, měla podle něj výzva povahu „formulářového dokumentu“ z něhož nevyplývalo, co konkrétně má prokazovat. Městský soud správní žalobu rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 6 A 117/2019–85 zamítl jako nedůvodnou. Objasnil, že výzvu Ministerstva vnitra ze dne 12. 3. 2019 „nepovažuje za nedostatečnou či nejasnou“ (bod 11 odůvodnění) v tom smyslu, že by stěžovatel nebyl seznámen s tím, co má v řízení prokázat a jakým způsobem tak má učinit. V předmětné výzvě byl podle městského soudu navíc uveden konkrétně i důvod, proč stěžovatelem dříve předkládané doklady nelze uznat. K (ne)doložení dokladů o zajištění prostředků k trvalému pobytu městský soud zdůraznil, že „vzhledem k absenci pobytového oprávnění žalobce tyto listiny nemohou být uznány jako podklady, které prokazují jeho příjem z podnikání, neboť k takové činnosti žalobce nebyl od 28. 4. 2016 (data, kdy žalobce z území vycestoval na základě výjezdního příkazu, čímž pozbylo oprávnění vízum za účelem strpění) oprávněn. Tyto příjmy … tak nejsou příjmy ve smyslu §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce na zdejším území nebyl oprávněn těchto příjmů dosahovat“ (bod 12 odůvodnění). Stěžovatelovu obecnou námitku, že nebyla dostatečně posouzena přiměřenost zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, neshledal městský soud důvodnou, protože v ní stěžovatel ke své osobě neuvedl nic konkrétního, co by ve správním řízení nebylo posouzeno a co by v průběhu řízení uplatňoval. Městský soud v té souvislosti zdůraznil, že nemůže-li stěžovatel na území státu „legálně dosahovat příjmů z podnikání, pak zde nemůže mít natolik silné ekonomické vazby, aby ty mohly případnou nepřiměřenost dopadů rozhodnutí založit“ (bod 14 odůvodnění).
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že „příjem získaný v rozporu s právními předpisy není možné považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky ve smyslu §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“ (bod 4 odůvodnění). Ke stížnostnímu bodu, v němž stěžovatel tvrdil nepřiměřený zásah zamítavého rozhodnutí Ministerstva vnitra do své právní sféry, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel „tvrdil nepřiměřenost pouze v obecné rovině – usazení v ČR, podnikatelská činnost a obživa rodiny v domovském státě“. Komise se přitom těmito tvrzeními zabývala, přičemž Nejvyšší správní soud pokládá její posouzení za dostatečné. Bylo především na stěžovateli, aby ve správním řízení tvrdil a prokázal dostatečně konkrétní skutečnosti, jež by svědčily v jeho prospěch v otázce nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Současně Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „zamítavé rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt neznamená nutnost opustit území ČR… Soud si je vědom, že stěžovatel žádal o povolení k dlouhodobému pobytu i vízum za účelem strpění, přičemž obě žádosti byly pravomocně zamítnuty. Tato skutečnost však nic nemění na závěru, že negativní rozhodnutí o žádosti o přiznání povolení k trvalému pobytu nemá pro cizince tak významné důsledky jako např. rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění“. K tvrzení stěžovatele, že je majitelem a jednatelem obchodní společnosti X, a že na území České republiky vlastní nemovitost, Nejvyšší správní soud podotkl, že tyto skutečnosti uvedl až v řízení před městským soudem, konkrétně v druhé žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 12. 9. 2019. Ve vazbě na to Nejvyšší správní soud konstatoval, že „stěžovatel nemá žádné oprávnění k pobytu v České republice, přesto si zde pořídil nemovitost a převzal obchodní společnost. Takové jednání stěžovatele postrádá rozumný přístup k jeho pobytové situaci a nemůže mu sloužit ku prospěchu“ (vše v bodu 12).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rekapituluje průběh správního řízení a soudního řízení a namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho výše uvedených základních práv a svobod. Uvádí přitom, že porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje „především v nepředvídatelnosti postupu správních soudů a taktéž správních orgánů, kdy v řízení absentuje jakákoliv předvídatelnost soudních a správních rozhodnutí“ (str. 5 ústavní stížnosti), jakož i ve „zcela nepřiměřených průtazích v řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu“. Stěžovatel je toho názoru, že správní orgány svým dřívějším „nesprávným postupem způsobily zánik živnostenského oprávnění stěžovatele, aby poté mohly konstatovat, že doložené příjmy nejsou příjmy ve smyslu §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců“ (str. 8 ústavní stížnosti). V té souvislosti zejména uvádí, že mu nebylo vydáno ani vízum za účelem strpění pobytu na území. Právní názor, podle něhož není možné příjem získaný v rozporu s právními předpisy považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky podle §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pokládá stěžovatel za přepjatě formalistický, a tudíž nesprávný. Rozhodnutí navíc citelně zasáhla do jeho legitimního očekávání, neboť počítal s tím, že bude jeho žádosti vyhověno.
6. Postup správních orgánů a soudů zasáhl též do soukromého a rodinného života stěžovatele, neboť ten žije na území České republiky přes 20 let a má zde vytvořené sociální a kulturní vazby. Dále je společníkem a jednatelem obchodní společnosti X, která je na jeho osobní přítomnosti na území České republiky existenčně závislá. Správním orgánům i správním soudům stěžovatel vytýká, že měly „posuzovat náležitě intenzitu vztahů stěžovatele zde na území, a to současně s ohledem na nezákonnou a nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu. Tak nicméně … postupováno nebylo, kdy navíc došlo k nesprávnému vyhodnocení poměru mezi tvrzeným narušením veřejného pořádku a nepřiměřeným zásahem do rodinného a soukromého života“ (str. 9 ústavní stížnosti).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů (viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1172/19 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 1030/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení nebo opravným prostředkem ve správním soudnictví. Jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu je proto ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv celkový přezkum rozhodovací činnosti správních orgánů nebo správních soudů.
9. Ústavní stížnost představuje pouhé pokračování polemiky vedené stěžovatelem v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti. Z toho důvodu bylo na místě zejména posoudit, zda se s jeho námitkami městský soud a Nejvyšší správní soud náležitým způsobem vypořádaly. Již z rekapitulace obsahu jejich rozhodnutí (body 3 a 4 výše) je patrné, že soudy na jednotlivé žalobní (stížnostní) body dostatečným způsobem reagovaly a ozřejmily, z jakých důvodů bylo třeba jeho správní žalobu, resp. kasační stížnost, zamítnout. Klíčový závěr správních orgánů i správních soudů, podle nichž nelze příjem získaný v rozporu s právními předpisy považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky podle §71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, hodnotí Ústavní soud jako logický a ústavně přijatelný. Opačný výklad by byl ve zjevném rozporu se smyslem a účelem právní úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. K námitce stěžovatele o průtazích ve správním řízení Ústavní soud uvádí, že ani potenciální průtahy v řízení nemají v obecné rovině vliv na (ne)správnost rozhodnutí ve věci samé. Otázka průtahů, resp. možného nesprávného úředního postupu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za něj, nebyla předmětem posuzovaných řízení.
10. Součástí ústavní stížnosti je též námitka, že správní orgány a soudy nedostatečně přihlédly k dopadům rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení trvalého pobytu na soukromý a rodinný život stěžovatele. Komise, jakož i správní soudy však tuto okolnost zohlednily, resp. se s touto námitkou vypořádaly. Je třeba zdůraznit, že šlo o námitku značně obecnou a nekonkrétní (viz body 3 a 4 výše). Z toho důvodu hodnotí Ústavní soud způsob, jakým se soudy se žalobní námitkou stěžovatele vypořádaly, jako dostatečný (srov. nález ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 709/19 bod 56 odůvodnění a contrario, přiměřeně viz též rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005-58).
11. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (N 189/91 SbNU 329) bod 53 odůvodnění nebo ze dne 9. 12. 2008 Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709) bod 37 odůvodnění]. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem zdůrazňuje, že neudělení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do postavení stěžovatele než jeho správní vyhoštění, neboť není spojeno se zákazem pobytu na území České republiky (srov. např. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21). Stěžovatel má přitom další zákonné možnosti legalizace svého pobytu, neboť může znovu usilovat o získání (jiného) pobytového oprávnění na území České republiky.
12. Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu